Dálkový pochod absolvovaný ve třech botách, s nádhernou hřebenovkou Jeseníků, nejlepším možným počasím a s detektivkou po esemeskách.

Datum: 6. - 7. 5. 2016, start 23:00

Vzdálenost: 103 km
Převýšení: +4150 metrů

Čas: 21 hod 27 min
Rychlost: 4,8 km/h

(Průměrná rychlost na prvních 76 km: 5,2 km/h
průměrná rychlost na dalších 27 km: 3,8 km/h.)

Umístění celkem: 75. místo ze 198 startujících a 134 dokončivších
Umístění v ženách: 7. místo z 24 startujících a 18 dokončivších

Oficiální stránky ZDE, facebookové stránky ZDE, výsledky ZDE, mezičasy (Branná a Skřítek) ZDE, GPS tracking favoritů ZDE, trasa ZDE.

Reportáže:

Vašek Král (2. místo, 12:12) ZDE
Jirka Helleší (bez umístění, 12:39) ZDE
Marek Navrátil (4. místo, 12:53) ZDE
Vojta Vozda (5. místo, 12:58) ZDE
Petra Mücková (9. místo, 14:06) ZDE
Radek Hrabčák (17. místo, 15:33) ZDE
Robin Šemotl (33. místo, 16:33) ZDE
Filip Smetana (39. místo, 17:08) ZDE
Antonín Gric (64. místo, 20:19) ZDE
Pavel Koza (116. místo, 25:05) ZDE
Otto Hauck (90 km) ZDE
Andrea Nogova Photo FOTO

Nedá mi to, krátce se musím zmínit i o cestě do Jeseníků. Totiž ta zastávka v McDonaldu, kde jsem měla možnost přihlížet předstartovnímu stravování šampionů (Pepa zaběhl 13. místo, 103 km za 14 hod 23 min), ve mně zanechala veliký dojem. Byly to tuším čtyři cheeseburgery, jeden nějaký větší hamburger, hranolky, Cola a shake. Taky jsme si pěkně zakroužili na největším kruhovém objezdu ve střední Evropě a přijeli dost brzy na to, abychom stihli ještě zajít do hospody, kde jsme si dali jídlo (už jenom já s Oldou) a tři piva a zjistili, že Olafova společnost sedí o dveře vedle, a zašli ještě na jedno pivo k nim.

Den cesty o týden dřív mi byl dostatečným ospravedlněním jít to jako výlet, takže jsem neměla nejmenší výčitky. Navíc dvě piva jsem měla malá a dobře jsem se najedla (vydrželo mi to až na hřeben - česnečka a syrečky zapečené do bramboráků) a zapila jsem to kafem, takže to bylo strategické.

Protože mě zahrnuli mezi favority (když na to nemám výkony, mám na to aspoň známé jméno!), dostala jsem na startu gps vysílač, přes který mě u obrazovek počítačů mohl sledovat celý svět. Celý svět na to sice dlabal, ale jednoho diváka jsem měla a užila jsem si s tím spoustu legrace, cheche.

192 lidí

Předstartovní
(fotil Olaf Čihák)

Startovali jsme v jedenáct večer.

Nenechala jsem se strhnout davem a nevyběhla jsem. Osvědčilo se to. Vlastně jsem běhala jenom z kopce celou dobu, zbytek jsem šla svižnou chůzí, snažila jsem se ji držet k 6 km/h a dařilo se mi to, ještě na Šeráku jsem měla pocit, že za sebou nemám ani kilometr. Svaly vydržely bez problémů až do cíle, trochu horší to bylo s energií (ok, nezvládnu jíst jenom ořechy a tyčinky ořechy+med, dobré vědět), ale nejvíc mě na konci zklamala hlava, takhle jsem se ještě nikdy nesesypala. Každopádně neběhací strategie se osvědčila.

Začátek nocí a v dohledu od dalších světýlek, která mě spolehlivě vedla po trati, ve mně velký dojem nezanechal. Nejvíce mě fascinovala obloha, na které se po půlnoci objevila i Mléčná dráha, kterou jsem neviděla už pěkně dlouho. Těch hvězd! A ještě navíc i planet! Víc pochodů v termínu novu, jen víc!

Na první kontrole. Potkávaly jsme se až do cíle.

Ještě zvečera mi přišla první z tajemných esemesek, nad kterými jsem podumala hodnou chvíli.

Zdar, tak koukám, že zatímco první už má za sebou kontrolu, ty teprve postupuješ k rozcestí s modrou :-). No musíš trochu pohnout, abys stáhla předposlední označenou (a předposlední Elišku celkem) na trase, která je asi 2,5 km před tebou :-) Je super, že když už jsem nemohl vyrazit s váma, můžu aspoň takhle na dálku kibicovat :-). Zatím nechám bez podpisu, ať ti to chvíli šrotuje :-)

To je jasný, styl psaní, exaktní informace o mém pořadí, nemožnost se účastnit kvůli nedělnímu pražskému maratonu... Jasnej Martin Dungl! Jé, to je hezký, že si na mě vzpomněl. Odpověděla jsem mu až ráno, abych pípáním zprávy nebudila, a bylo mi jasný, že mám pravdu.

Odpověď přišla několik hodin poté.

Nejsem Martin, zkus to znovu. Koukám, že Robert F. už je v cíli. Akorát mu chybí východní půlka :-(. Ale zabalili to i jiní. Poslední označkovaný před tebou už za Vysokou holí a valí po hřebeni. Tak ať ti to taky šlape, jako kdyžs tu pochodovala onehdá. Tentokrát jsi tu bez mlhy a za světla, tak můžeš zase něco vyfotit ;-)

Pochodovala onehdá? Někdo se vztahem k Pradědovce. Někdo, kdo šel se mnou, když ví o mlze a tmě, nebo aspoň někdo, kdo k ní má blízký vztah. Se mnou na hřebeni šel Vlaďa Šeda, ale tohle naprosto není jeho styl. Taky tam byla Sváťa a Peťo Cisár, ale holky a Slováky můžu vyloučit stylisticky. Tak co Tomáš Zágoršek, organizátor? Navíc píše 'tu' místo 'tam', i když tu není, a Tomáš je místní. A telefonní číslo má z údajů o závodnících.

Odpověď jsem se pokusila poslat z hřebene, ale neměla jsem signál a nevšimla jsem si toho, takže reálně odešla esemeska až odpoledne zpoza Skřítku.

Ne, Tomáš nejsu. Vidím, žes už nadobro uhla z rozvodí zpátky do povodí Dunaje a zatímco v cíli je už 41 lidí, ty lezeš na poslední kopec před údolí Desné. Koukám, že některé vzpomínky z té noci se ti stihly mnoha dalšíma akcema přemazat. Vsadím se, že ses na hřebeni zase nezapsala do vrcholové knihy, přitom's měla hned 2 příležitosti. :-) Tak kdyžtak příště nezapomeň!

Johnny z Brna, sto dvacet čtyřka! A telefon měl z údajů o závodnících na BVVŠ. Hehe, dobrý! Tohle mě bavilo, hlavně po druhé esemesce jsem nad tím produmala několik hodin. Díky, Johnny!

Kontrola č.2

Kontroly byly samoobslužné, cvakali jsme si lísteček orienťáckými kleštičkami. Druhá kontrola byla na zhruba 25. km u vyhlídky, na kterou jsem pak omylem i vylezla (jo, moc pěkná tma odtud byla vidět), ale hlavně jsem si tam vyměnila pravou botu za jinou. Mám trochu trabl se zastaralým botníkem a nemám žádný pár bot, ve kterém bych byla schopná ujít stovku, a protože u nových trailovek mám problém jenom s pravou botou, která mi masakruje achillovku, vyrazila jsem v nich a pro jistotu si s sebou vzala pravou botu ze starého silničního páru.

Bylo to nečekaně v pohodě, už po hodině chůze jsem jejich rozdílnost vůbec nevnímala, akorát jsem se na ně nesměla dívat, protože moje úchylka mít všechny věci na svých místech (špendlíky na nástěnkách v jedné barvě apod.) velela raději trpět s achillovkou, než akceptovat toto. Taky jsem se musela přizpůsobit na sněhových pasážích na hřebeni, kdy jsem šla silniční botou v mokré trávě, aby mi to neklouzalo, a trailovkou po sněhovém poli, aby aspoň tahle noha zůstala v suchu.

Byla jsem zvědavá, kolik lidí to bude komentovat, a protože si ráda hraju se slovy, měla jsem pro ně připravených několik odpovědí. Míra ukřivděnosti, že se nad tím pozastavil jenom Tomáš Vrzáček, který to ale zabil větou "ale já vím, četl jsem o tom u tebe na blogu", je nepopsatelná. Najednou to staví do zajímavé perspektivy veškeré čančací snahy holek, když je pod prahem mužského vnímání i sladěnost bot.

(A tenhle znáte?)

(Od toho je ale blog, aby si na něm člověk odprezentoval i to, o co nikdo očividně nestojí! Takže...)
"Obouvala jsem se potmě."
"Sponzoruje mě Adidas i New Balance a ve zmatku jsem oběma odkývala, že budu reprezentovat v jejich botách."
"To je známka punku."
"Nene, jsou stejné, akorát pravou jsem stoupla do bláta."
"Já jdu stovku poprvé a všichni říkali, ať si vezmu trailovky, jenže v mapě bylo i několik silničních úseků."
"Naprostá klasika, vezmeš jeden pár a některá z bot z druhého páru se ti rozbrečí, že chce taky. Tobě se to nestává?"

Ilustračně

Další kontrola byla živá, v Branné. Dlouho se tam šlo po silnici, která byla rovná, takže by se po ní dalo běžet, ale měla jsem jasné předsevzetí po rovinách neběhat, protože jsem máslo, takže jsem si tam šla se zhasnutou čelovkou, koukala na hvězdy a bylo mi dobře. Popobíhala jsem jenom ve chvílích, kdy mi přišlo, že pouhou rychlou chůzí se vůbec nehýbu z místa. Efekt asfaltu.

Pak se ze silnice slezlo a šlo kousek podél řeky, a když jsem zpozorovala světýlka na stráni nad sebou, samozřejmě na druhé straně řeky, bylo mi smutno. Chvíli jsem zvažovala variantu brod, ale řeka byla hluboká a prudká. Ještěže tak, naštěstí jsem nevyrazila špatnou cestou už od silnice, most byl cestou.

Ve stráni byl krásný obezděný pramen a před ním pragmatická cedule, ať si závodníci doberou vodu, že na kontrole nebude. Tak jsem si dobrala vodu a pak tam strávila několik chvil hledáním rukavice, která mi přitom upadla na zem.

Na kontrole na náměstí nebylo proč se zdržovat, další bloudění volá! A tentokrát důkladnější. Mělo se projít lesem po zelené dolů zpátky k říčce a pak dál na Ramzovou, jenže když jsem se ocitla kdesi uprostřed lesa mimo značku a cesta zmizela, nenapadlo mě nic lepšího, než kouknout na GPSku, že se opravdu potřebuju dostat jenom dolů k vodě, a vzít to za šuměním vody přímo. Zarazila mě skála, na které jsem stála. Že bych si cestu proložila lezeckou vložkou? Nakonec jsem zvolila cestou skrze houštiny, on se tudy prodíral už někdo přede mnou a dalo se dobře vypozorovat, kudy šel, a k vodě jsem se taky dostala. Dokonce jsem trefila i most.

Před Ramzovou jsem došla Oldu, který při chůzi pospával. Šok z toho, že jsem ho dohnala, ho probral dostatečně, aby zase zvládl vystřelit kupředu.

Mariánský pramen před Brannou

Svítání bylo toho rána půvabné, foceno od Obřích skal

Obří skály

Ohlédnutí, dohání mě Tomáš Vrzáček

Stoupání od Vražedného potoka na Šerák bylo nakonec docela v pohodě. Dopředu jsem se ho bála, ne že ne, ale slunce ještě nestihlo vylézt nad obzor, ačkliv už bylo světlo, takže nebylo vedro, a když není vedro, zvládnu cokoliv na světě. Skoro. Takže jsem stoupala v ranním světle vzhůru a užívala jsem si každý moment, protože to bylo nádherné.

Že budou nahoře zbytky sněhu, jsem věděla dopředu, ale nebyla jsem dopředu připravená na to, že půjdu tak napůl v silničních botách. Jsou prastaré, a pokud dříve měly aspoň nějaký vzorek, tak teď už mají místo podrážky ošoupanou hladkou gumu, takže jsem šla po pravém kraji sněhových polí, důsledně levou nohou na sněhu a pravou v podmáčené trávě. Měla jsem ji promočenou skrz naskrz, ale vědomí suché boty v batohu mě udržovalo optimistickou. (Teda ona taky nebyla úplně suchá, protože se nám na jedné louce postavila do cesty bažina, ale rozhodně z ní netekla voda.)

Hřeben byl ach tak krásný. Šerák, Keprník, Vozka, travnaté lesy a oslepující ranní slunce, bylo mi tam moc krásně.

Na Keprníku

Ze sněhu a sluníčka pálily a slzely oči

Pustý hřeben

Cesta po chodnících

Dobře, že tam jsou, bez nich by to bylo mnohem těžší

Zhoršilo se to na Červenohorském sedle, protože žádná idyla nemůže trvat věčně. Ještě teď mám chuť na kafe, když si na to vzpomenu. Mně se tam při stoupání zpátky na hřeben chtělo tak spát! Lezla jsem nahoru jako šnek, zcela bez elánu, a moc jsem se těšila na Švýcárnu do hospody, že si tam dám turka, nebo možná presso a turka, nebo vídeňskou kávu a turka?, ale tempem, které jsem do kopce měla, to byla hypotetická otázka pro příští generace.

No. A pak tam bylo TO místo. Takový ďolík vedle cesty se suchou, prosluněnou trávou, lehce umačkanou, jako by tam někdo nedávno ležel, a byl přesně na velikost člověka. Zalehla jsem tam zcela bez přemýšlení tak, jak jsem byla, batoh na zádech a místo medvídka hůlky, ještě odmávla nějaké chodce a jejich 'jsi v pohodě?' a slastně si patnáct minut pospala, než mě probudili další starostliví, jestli žiju a že na Švýcárnu je to už kousek. Nevěřila jsem jim ani slovo, ale bylo mi líp a navíc jich bylo dost, abych se mezi ně vetřela a oni si toho nevšimli a potáhli mě až do hospody, a jak jsem si to naplánovala, tak se také stalo.

Na Švýcárně jsem si kafe zapomněla dát. Zajímavý. Když jsem si ale předtím tak slastně pospala po kofeinové tabletě, tak se to asi dá vnímat jako ušetření zbytečných finančních nákladů. Zato jsem si dala malé pivo a džus s horkou vodou a čočkovou polívku a bylo mi vážně dobře.

Na Švýcárně

K Pradědu, na který jsme naštěstí nemuseli lézt, to uteklo docela rychle, šla jsem tam dobu s Milošem a při povídání rychle utekly i asfaltové úseky.

A pak se přišlo na nejkrásnější úsek celé Jesenické - na travnatý hřeben za Pradědem, kde bylo modré nebe, širé pláně všude kolem, ostré slunce a silný vítr. Zavřít oči a nechat kousek po kousku odnášet větrem svoje starosti, svoje myšlenky, svoje já. Jít a smát se na lidi kolem, nechat se zalévat pocitem absolutního štěstí... mám trochu slabost pro silný vítr :)

Teprve tam jsem si uvědomila, proč si Jeseníky moc nepamatuju, ačkoliv jsem přece šla před dvěma lety Pradědovku - my tu byli v noci! A jo!

Kamzičí terén od Ztracených kamenů mě překvapil, musela jsem jít pomalu a hlídat si každý krok, na něco takového už jsem byla unavená. Pak se běželo dolů lesem, kde někdo stál a fotil a taky tam šli naproti tři trampi, kteří začali tleskat, když jsem probíhala kolem, a ještě dál na mě pán volal, že už to mám na Skřítek za pár a bylo to všechno hrozně k smíchu, že i Jesenická má úsek, kde fandí cizí lidi, a to i těm pomalým vzadu, kteří běhají jen z kopce.

Ohlédnutí na Praděd

Hřebenovka

Travnaté pláně před námi

Sestup od Ztracených kamenů

Na Skřítku bylo občerstvení a já se rozhodla si tam delší dobu orazit, protože mě dohnala únava. Nabrala jsem si banány, RedBull, několik hrstí nachos a plácla sebou na louku, zula se, rozložila si před sebe svoji sbírku bot a začala meditovat, v čem půjdu dál. Už to nemělo být moc kopcovaté, a tak jsem se rozhodla, že si na zbytek cesty vezmu obě trailovky, protože na rovinkách mi pravá zas až takovou paseku na noze nedělá. Bylo to dobré rozhodnutí, šlo se mi v nich dobře.

Pospala jsem si tam tři čtvrtě hodiny, uteklo to jako voda. Dál jsem vyrazila s Ondrou Musilem, což pro mě mělo výhodu, že jsem se ve společnosti zase docela probudila, a pro Ondru to mělo výhodu, že jsem ho nutila běhat z kopců, protože prostě z kopců, a ano, byla to pro něj výhoda, jednoznačně, určitě.

Ok, pak jsem mu utekla a pak jsem chvíli běhala i na rovinách a hrozně mě to bavilo, chytila jsem druhý dech, a kdybych nebyla úplný idiot, tak bych to do cíle stihla v čase pod dvacet hodin, jak jsem si celou dobu dělala naději. Jenže bohužel.

Kontrola na Skřítku

Ondra na další z kontrol

Věděla jsem, že se někde časem, ještě před kontrolou u vysílače na Kamenitém kopci, mám napojit na žlutou. No a ze Štětínova jedna vedla! Jupí! Vesele jsem si šla podél vody, až na mě najednou volal někdo zezadu, že jsme špatně. Koukla jsem se do GPSky a ejhle, vážně že jo. Protože jsem měla na dohled rozcestník a chtěla jsem vědět, kde teda vlastně jsem, popošla jsem ještě k němu a měla jsem kliku, vedla od něj modrá značka, která mě zvládla napojit na správnou cestu bez toho, abych se musela vracet. Bylo to hrozně do kopce, ale byla jsem moc ráda, že jsem měla takové štěstí.

Teď už hlavně tu žlutou neztratit, kde je sakra ta žlutá?? A tehdy moje hlava úplně vypnula a zbytek pochodu jsem došla čirou setrvačností a jen díky laskavosti lidí, kteří mě předcházeli a byli ochotní mě kousek potáhnout, nebo aspoň povzbudit.

Vysílač jsem podešla po jiné, paralelní cestě, a když se ty dvě potkaly, vydala jsem se ke kontrole v protisměru. Bylo vedro a svítilo sluníčko a nebylo to tam moc pěkné. Měla jsem hlad, ale neměla jsem co jíst, protože mi můj žaludek a střeva daly jasně najevo, že jestli se byť jen podívám na něco, v čem jsou oříšky, tak už nedojdu ale vůbec nikam. Taky jsem měla málo vody. (To byl zase ten brilantní plán ušetřit váhu tím, že jsem si vzala jen jednu 750ml láhev na vodu.)

Sedla jsem si tam na kámen, snažila se zpaměti dopočítat, kolik nesnědených oříškových tyčinek v batohu asi ještě mám, a protože pod kamenem bylo mraveniště, občas jsem scvrnkla nějaké mravence z hrdla láhve, ze které jsem pomalu ucucávala. Byla jsem tou dobou jatá soucitem ke všemu živému (nejvíc k sobě samé, ale o tom to neni), takže jsem si dávala pozor, abych žádnému mravenci neublížila, a ačkoliv byli zrzaví, žádný z nich mě nepokousal. Snad jsem jich neodnesla daleko od domova moc.

Cestu dál jsem nenáviděla. Byla ošklivá, byla nudná, bylo vedro a byla prostě celkově hrozná. (Pokud zvažujete jít někdy příště Jesenickou, nechte tohle tvrzení uvést na pravou míru někoho, kdo tam nebyl úplně na dně. Možná to nebylo ošklivé, všechny ty zelené lesy, rozkvetlé louky a zarostlé zříceniny starých hradů. I když já si myslim, že jo.)

Kontrola na vysílači

Cesta skrze staré hradiště

Fakt vůbec pěkný!

Prošli jsme Velkými Losinami nebo Rapotínem nebo jak se to tam vlastně jmenovalo, a když si tam všichni dávali zmrzlinu, byla jsem úplně znechucená představou, že bych do sebe měla soukat něco sladkého, že jsem si ve stánku nekoupila nic. Ani vodu. Kdo potřebuje vodu. Nejmíň decku v láhvi ještě mám. Prostě mě tu nechte umřít.

Stoupali jsme z města vzhůru zámeckým parkem, kde jsem se znovu přesvědčila, že není chyba v mé fyzické kondici, ale v motivaci - do kopce jsem dokázala utéct všem, nebyla jsem unavená, jenom vůbec nemělo smysl jít dál, když se stejně dobře dalo posedávat kolem cesty. To byl tak hrozný stav, ve kterém jsem byla!

V Rejcharticích jsem procházela kolem otevřené zahrádky, na které byla skupina lidí, tak jsem konečně doplnila vodu. Byli moc hodní a ochotní a taky rádi, že konečně zjistili, co jim to už od rána běhá kolem domu za lidi. ("Ale to už nevyhrajete, první tu byl v devět ráno..." #aha #fakt? #sakra) Kousek za Rejcharticemi byla i studánka, ale byla jsem ráda, že jsem si vodu dobrala u těch lidí. Nabízeli mi i pivo, ale tím by se poslední zbytky vůle dojít do cíle rozplynuly úplně.

Na konci trasy byly nejhorší rozcestníky, které umisťovaly Šumperk absurdně daleko. Doufala jsem, že už to mám za pár, ale tam bylo napsané, že mě čeká třeba ještě sedm kilometrů! Neujdu sedm kilometrů! Sedm kilometrů je moc! Já totiž nerada chodím!!!

Na jedné z vyhlídek jsem si počkala, až zapadne slunce, a na další jsem málem spadla z žebříku a potěšilo mě sborové zajíkavé nadechnutí rodinky, která v altánu nade mnou odpočívala a bedlivě sledovala všechny pochodníky, a pak už tam najednou byl přede mnou Šumperk, a ačkoliv jsem to asi mohla vědět, překvapilo a potěšilo mě, že je cíl na samém okraji města.

Do cíle jsem došla po 21 hodinách a 27 minutách.

Západ slunce

Šumperk!

Já se tak styděla za ten konec!

(Takže se nedivte, jestli jste se mnou v týdnu poté mluvili, že rozhovory probíhaly takhle: "Ahoj, tak co ta stovka, jak jsi dopadla?" - "Bylo to moc krásný." - "To zní dobře. A jak jsi došla?" - "Jesenický hřeben je fantastický." - "A nebylo to těžký? Za kolik to máš?" - "Jé, nemáš nový šaty?")

Odnáším si několik poznatků:

1. Pořád ještě miluju hory, a taky vítr v horách. Jeseníky jsou fantastické.

2. Když půjdete padesát kilometrů v různých botách, tak vás z toho nebudou bolet ani záda, ani kolena, ani nic jiného.

3. Jasněěě, 750ml nádoba na 100 km stačí.

4. Jsem neskutečný máslo.

5. Vůbec nejsem tak tvrdohlavá, jak jsem si myslela. To by mě přece dva kufry během jednoho oficiálního kilometru nemohly tak rozhodit!

6. Ořechy se nedají jíst furt.

7. Jsem neskutečný máslo. Potřebuju si to párkrát zopakovat, protože to je fakt, který mám tendenci rychle zapomínat.

8. Jesenická stovka je moc pěkná akce, na kterou stojí za to se vypravit.

9. I v raném květnu to zvládnete dvacet jedna hodin v Jeseníkách jenom v krátkém rukávu. A když vy ne, tak já jo, takže jste taky másla. Tak!

10. Už neumim napsat ani pořádnej report. Měla bych tam někam dolít pár kýblů sebechvály. Jenže když já jsem takový máslo!