Odpočinkový den. Navštívili jsme národní park Banias, který mě nechal chladnou, prohlédli si pevnost Nimrod, do které jsem se zamilovala, protože se dala volně prolézat až do mínus druhého patra, a nakonec slezli k vodopádu s duhou, pod kterým jsme si zaplavali. Jako večerní program jsme zvolili přihlížení válce v Sýrii ze silničního odpočívadla.

Ještě jedna společná fotka, protože ta duha, žejo

Den po návratu od Mrtvého moře a Masady byl odpočinkový a štěstí že tak, byl nízký tlak a my všichni byli po ránu (rozuměj: dopoledne) malátní a ospalí. Mě to ale přešlo záhy, protože Pepa vyjádřil touhu si dát na výletě pivo, a já tak získala možnost poprvé řídit v cizině. A poprvé řídit automat. Moji spolujezdci si na to koupili pivo a já se v mezičase pokusila na poště poslat pohledy, což se mi nepovedlo, protože na tabulích s vyvolanými čísly a přepážkami běhaly reklamy, a to zrovna když vyvolali moje číslo - a já hebrejsky nerozumím. Trochu mě to rozladilo.

Řízení by mě bavilo víc, kdyby mělo auto silnější motor - kombinace 1,2l a automatu znamenala pomalé rozjezdy, pomalou jízdu a vlastně pomalé všechno. A já nejsem trpělivý řidič. V napětí mě udržovalo akorát cizí značení, hlavně naprostá absence značek o přednostech v jízdě. Někde se dalo vydedukovat, že jsem na hlavní, podle toho, že byly zezadu podle tvaru poznatelné značky vedlejších silnic, a někde jen podle toho, že ta silnice fakt vypadala hlavně. A taky jsem byla trochu nervózní z napojovacích pruhů, protože tam nebyl napojovací a průběžný pruh, ale dva pruhy, které se zužovaly do jednoho, až ta středová čára mezi nimi prostě zmizela. Prý je to tak v zahraničí docela běžné, ale kdo má teda komu uhýbat?

Výlet začal obědem v kibucu Merom Golan (all you can eat styl), kde jsme se hrozně nacpali, a pak jsme si dali ještě ve vedlejší cukrárně cappucino, což potěšilo především mě, protože Pepa objednal třikrát kafe a s Ladou asi doufali, že dostanou presso.

Na vesnickou jídelnu dobrý, mhm

Prvním cílem byly Hemron Stream aka Banias, což je přírodní rezervace, ve které nic není. Teda až na ty vodopády, které byly zdaleka nejslabší ze všech, které jsme v Izraeli viděli, a navíc byly oplocené a turistické a nedalo se v nich koupat, což při miliardě stupňů, které byly, bylo znatelné mínus. No, když si prohlížím brožuru, kterou jsme u vstupu dostali, asi nebylo nic jenom na naší - nejkratší - trase.

Jů, vodopád! A teď už můžeme jít někam, kde nebudou lidi?

Odtamtud jsme ale přejeli do Nimrod Fortress, což je jedna z největších a nejimpozantnějších středověkých dochovaných pevností na Blízkém Východě. Měří 420 metrů na délku a 50-150 metrů na šířku, postavili ji v roce 1227 Arabové, pak ji dobyli křižáci atd. atd. Jak již bylo řečeno, na památky moc nejsem, ale tady se mi líbilo snad ještě víc než na Masadě.

Tahle pevnost je totiž patrová, úchvatně dochovaná a přesto přístupná úplně všude! Člověk potká hrozně uzoučké točité schody někam do podlahy, tak si říká, co tam asi je, a ony tam jsou další dvě podzemní patra střílen? A tajná pasáž! A taky cisterna s vodou. Všechno bylo průchozí a občas jsem přišla na stejné místo vícekrát z různých chodeb, protože je to komplexní a spojité a obrovské. A byly tam výhledy do kraje a taky nějaká zpívaná bohoslužba, u které jsme nechtěli rušit, ale já jsem chvíli opodál poslouchala, protože to znělo moc pěkně.

Pevnost Nimrod

Do téhle místnosti jsem přišla neúmyslně z několika různých stran

Moje nejoblíbenější schody pod zem

A cisterna!

K té se dalo totiž i sejít, ach.

Tajná pasáž I.

Tajná pasáž II.

Odtud jsme měli jako poslední bod programu Kibon stream a Devora waterfalls. K nim mě řídit bavilo - jeli jsme po tankodromu, jakože opravdickým, hehe. Byla to hezká kličkovaná po široké cestě a auto přežilo bez jediného šrámu. Zaparkovali jsme u opuštěné vesničky (o jejím osudu asi leccos vypovídá to minové pole těsně vedle) a úchvatnou skyrunnerskou stezkou jsme se spustili dolů do údolí. Na cestu jsem si vzala sandály, ale pořád mi to v nich klouzalo míň než Ladě v silničních teniskách.

Záhy jsme dohnali početnou výpravu, a abychom se s nimi nemačkali na úkých stezkách a protože v naší skupince nejsem zdaleka jediným asociálem, udělali jsme si dlouhou pauzu a během ní pozorovali slony pobíhající po skalách. Teda damany.

Cesta od parkoviště

Stezky džunglí

Damani 

Přecenili jsme je. Ani ne po deseti minutách jsme výpravu dohnali, ale protože se zrovna fotili, dali se jednoduše předehnat všichni naráz, uf. No, a pak se pod námi otevřel pohled na vodopád, který bral dech. Možná to bylo i večerním světlem, ale učarovalo mi to; a když jsme popošli dál a získali správný úhel, ve vodopádu se objevila duha. Ach!

Nahoře i dole byla sice cedule, že je chemical hazard se tam koupat, ale nebyl to zákaz, jenom varování - a my se tam vykoupat chtěli. Jenže samozřejmě se nutně musela každou chvílí na horní vyhlídce objevit ta skupina turistů... každou minutou... dáme jim ještě deset minut... Turisti nedorazili ani na horní vyhlídku, natož k nám dolů. Voda byla příjemná a pod vodopádem na mě pršela duha.

 

Vodopád shora

Vodopád shora z jiného úhlu

Vodopád s duhou

Vodopád s duhou a s námi
(fotila Lada)
(ne, neuměla jsem si z těch fotek vybrat)

No a závěrem dne... já vůbec nevím, jak to podat, aby to bylo pochopitelné.

Na Golanech je válka všudypřítomná. Po celý den a především k večeru tam zaznívají výbuchy a střelba ze Sýrie vzdálené dvacet kilometrů. Ve městech je hrozně moc vojáků a vojákyň, protože v Izraeli je vojna povinná na 22 měsíců pro ženy a 3 roky pro muže; a taky se nám povedlo ve městě doptat, že tam zrovna probíhá nějaké velké několikadenní cvičení, kvůli kterému vídáme tolik techniky v terénu.

A nás to fascinovalo. (Dokonce i nekonečně pacifistickou Ladu.) A protože jsme ten den z jednoho odpočívadla slyšeli explozi a pak na obzoru viděli kouř, rozhodli jsme se, že se tam k večeru ještě na chvíli zastavíme, protože tehdy bývají boje nejsilnější a my je chtěli vidět. A ano, slyšeli jsme kulomet, viděla jsem na obloze záblesk od rakety a slyšeli jsme několik výbuchů; a ne, neměla jsem pocit, že se s pivem v ruce díváme do míst, kde zrovna umírají lidi. Asi umírali, to nedokážu říct, ale v Izraeli je realita tak dokonale filtrovaná civilizovaným způsobem života, kdy se jezdí po silnici kolem právě odminovávaných polí a na kruhových objezdech s květinami a sochami uprostřed brzdí dopravu tanky, že byl ten dojem bezprostřednosti odfiltrovaný zhruba stejně jako v televizi. Viděl jste někdo tu raketu, která právě bouchla? Ne? A nemáte s sebou někdo náhradní mikinu? Je mi zima, mám věci po koupání mokré... díky.

Asi tak.

 
Tanky, které jsme potkali cestou

Projížděla jsem tudy dvakrát, abychom je zvládli vyfotit

Pohled do Sýrie. Vidíte ten kouř v údolí mezi kopci? Tam zrovna vybuchla raketa.

Večerní kino

Válka fotit nešla, tak jsem si vyfotila aspoň Měsíc a Venuši

Další den jsme pak vyrazili na další trek, tentokrát podél Jordánu.

Předchozí     -     Následující