O granadských památkách, takže především o Alhambře - a samozřejmě o Parque de las cienciás, muzeu s výstavami z různých lidských oborů - ten mě opravdu nadchl. Na závěr výlet k moři, než jsem odletěla domů.

Bylo to zajímavé, když jsem se první den po návratu z hor vzbudila - nohama jsem byla schopná hýbat jako po průměrné až trochu těžší stovce, tj. velmi neochotně. Prakticky nejdůležitější cesta byla ráno do koupelny, protože jsem ze spáleného obličeje svlékala kůži jako had a potřebovala jsem si ho něčím namazat - čímkoliv - aby tolik nesvěděl. Nakonec jsem se nasnídala, upadla s knížkou na úchvatný gauč v úchvatném obýváku a počkala, než vstane Alfík, abych se s ním nasnídala ještě jednou.

Představa courání po městě mě příliš nenaplňovala, a tak jsem ochotně souhlasila s Alfem, že s ním pojedu do místního nábytku, protože potřeboval sehnat do bytu police. Obchod Sanchez byl identický všem našim Kikám, Jyskům a Ikeám, akorát tam měli větší zastoupení barevného dřevěného nábytku ala pirátské doupě a stolků s barokními nožičkami. Stejně jako u nakupování libovolného jiného nábytku jsme taky měli velké oči, že odvezeme oba kusy nábytku autem naráz - namísto toho jsme jeli nadvakrát, navíc poprvé s otevřeným kufrem. U druhé policové skříně se nám už povedlo kufr zavřít, takže jsme si mohli rovnou skočit na oběd - a můj salát s chobotnicí a krevetami byl tím nejlepším, co jsem za celou dobu ve Španělsku jedla.

Pak mě Alf vysadil v centru a zanechal po zbytek dne samotnou. (Bylo to trochu strašidelnější, než když mě zanechal samotnou v horách, ale zvládla jsem to!)

Granada z náhodného kopce, na který jsem odpoledne vylezla

Protože jsme se rozhodli zajít ten večer na flamenco, vyzvedla jsem v první řadě vstupenky. Udělalo mi opravdu nebývalou radost, že slečna uměla anglicky.

Na poště už to tak idylicky neprobíhalo.
"¡Hola! Do you speak english?" zeptala jsem se paní na přepážce.
"Un poco," odpověděla váhavě - a španělsky.
Přisunula jsem jí hromádku pohledů, které jsem napsala ještě v horách, a pravila jsem: "A la Republica Checa."
Ona mi naoplátku přisunula hromádku známek a stále španělsky pravila, že jí dám 5,40 Eur, což jsem učinila. Pak konečně přešla do lámané angličtiny prokládané španělskými slovíčky a vysvětlila mi, že to musím hodit do schránky pro mezinárodní poštu, kterou najdu v předsálí vpravo.
Jenže tam jsem nenašla vůbec nic, ačkoliv jsem to tam prohledávala docela urputně. Inu - schránek jsem po městě viděla dost, hodím do některé z nich. Takže jsem záhy zjistila, že po městě žádné mezinárodní schránky nejsou, a nakonec jsem pohledy odeslala z Alhambry, kde se dalo spolehnout, že pohledy posílá tolik zahraničních turistů, že to jistě budou třídit. A třídili, akorát cesta jim trvala 14 dní.

Moje oblíbená ulička

Dalším zcela novým zážitkem bylo zemětřesení, které přišlo, zrovna když jsem byla v granadské katedrále. Prý už nějaká přišla v době, kdy jsem byla v horách, ale to jsem nezaznamenala; ale na hladké mramorové podlaze to bylo nepominutelné, zhruba jako kdyby mi blízko pod nohama projelo těžké metro. Jů, moje první zemětřesení! Ona je totiž Granada na zlomu pevninských desek (Africké a Eurasijské), tak tam podobná jemná chvění mívají často.

Katedrála byla první památkou, v níž jsem uplatnila svoji Granada Card za 40 eur, kterou bych si nekupovala, kdyby byla jiná možnost, jak se dostat do Alhambry - všechny levnější možnosti už byly v době, kdy jsem to začala zjišťovat, vyprodané. Jak nejsem moc na památky, tak mě sice vůbec nebavil audioprůvodce, který celou dobu plkal jen o malířích a sochařích, ale jinak se mi uvnitř líbilo, bylo to tam takové hodně zlaté a monumentální a nebylo tam hic a byla tam sedadla, takže to bylo prima místo, kde se dalo sedět a psát si deník.

Katedrála

Jůůů

Stejný večer jsem potkala ještě Capilla Real, ale tam mě už nepustili, že za chvíli zavírají, ale to nevadilo, protože byla umístěná v naprosto úchvatné uličce se spoustou suvenýrů. To se mi na Granadě líbilo asi nejvíc: je úžasná ve své rozmanitosti ala Turecko, ale když jsem se u něčeho zajímavého zastavila, nezačal mě hned někdo někam nahánět. Ach ach. V téhle uličce jsem si koupila sešit, zrcátko, chňapku do kuchyně, záložky do knížky, podložku pod myš a pár dalších ptákovin jako suvenýry, protože na všem byly alhambrovské ornamenty, kterými jsem byla zcela uchvácená. Jo a taky tam hrál pouliční umělec na hang drum, což se naživo úžasně poslouchá.

Na flamenco jsme šli do Le Chien Andalou. Každý večer mají tři představení... no a stálo to za to. Zpočátku to bylo úsměvné, ale ten neuvěřitelně složitý a výrazný rytmus - zdůrazněný tleskáním a dupáním - člověka vtáhne a pak už jen poslouchá. Tanečnice byla kus ženské, opravdu velká, i když proporčně absolutně správná, nevím, jak to nazvat - prostě vysoká ženská, která není vyhublá, nýbrž oblá na správných místech, v šatech, které postavu zdůrazňují, ačkoliv dole jsou úchvatně střapaté, což k tomu patří; a tancovat uměla a ten její z třetiny vášnivý, z třetiny vážný a z třetiny svůdný výraz k tomu patřil. Zprava byla nasvícená zeleně a zleva červeně, a protože přede mnou seděl vysoký chlapík, chvílemi jsem koukala na stíny na zeď a bylo to úžasné i tak.

Zanechalo to ve mně silný dojem.

Po flamencu jsme si ještě skočili na šavarmu a anýzový čaj k Turkům a pak na pivo do hospody s cyklistickou výzdobou, kde jsme dostávali ke každému pivu úchvatný tapas, a domů jsme na mé naléhání jeli taxíkem, který nás vyšel jen o euro na člověka dráž než autobus, který jede jenom pod kopec. A protože byla jedna v noci, přišlo mi to jako dobrá volba.

Flamenco - jestli nemáte trpělivost na celé video, pusťte si to od 1:30, kde se začíná pracovat s rytmem

Další ráno mě Alfík vysadil cestou do práce u vchodu do Alhambry.

Nejsem památkový typ, opravdu ne. Nečekejte tu ode mě popisy jednotlivých budov, významy ornamentů a historii celého místa - na Wikipedii je to pěkně shrnuté a audioprůvodce jsem si ani nebrala, četla jsem si raději z mobilu. Ale zodpovědně mohu říct, že v tom velkém areálu mají moc pěkné zahrady a že Nazarínský palác je fantastický a stojí za vidění.

Velké mínus byly davy turistů a především organizované skupiny, které byly všude, byly pomalé, byly semknuté a nedaly se ani prorazit, ani obejít. Pomoc!

Strávila jsem tam celé dopoledne a do města jsem scházela už opravdu hladová. Docela mě překvapilo, že už bezpečně poznám náměstí Plaza Nueva, na které vedou v centru všechny uličky - jinak není možné, abych ho tak bezproblémově trefila pokaždé, když jsem potřebovala.

Ještě jsem absolvovala Capilla Real a byla čím dál unavenější z lidí, jenže pak se rozpršelo, lidi zmizeli, a protože se mi nepovedlo rozklíčovat, kam jezdí která linka autobusu, vydala jsem se mrholením o půl města dál pěšky. A ačkoliv je pro většinu lidí highlitem Alhambra, u mě vyhrál na plné čáře Parque de las cienciás.

Alhambra

Davy turistů

Ale zase zahrady a opuštěná místa...

...a ornamenty! Navíc měli i naučné cedule s ornamenty ze stejných materiálů, aby si to lidi mohli osahat a nesahali na zdi.

(Což jsem ocenila, protože mé nutkání si sáhnout bylo veliké.)

Nazarínský palác, památka, která opravdu stojí za to

Nádvoří

Stihla jsem projít jen několik hal a zasekla se u exponátů na chodbách (mluvící robot a model MSG-1 a vůbec), ale celkový dojem byl ohromující.

"WOW! World of Wildlife" byl celý o divokých zvířatech. Od stropu visela vycpaná stáda antilop nebo vlci, každý v jiné fázi skoku, aby bylo vidět, jak jim pracuje tělo. Byly tam interaktivní obrazovky, kde si člověk nejdříve přečetl, jak se chová vlk, který je ohrožen, který vyhrožuje, který je přátelský, který se bojí, který je v klidu atd. a pak se snažil k siluetám přiřadit jednotlivé výrazy. Bylo tam porovnání kopyt kamzíků a trailových bot. Byly tam krátké filmy o zvířatech a na konci haly byla křesla s knihami, kde se dalo číst dál.

Ještě lepší byla expozice o lidském těle, tam bych zvládla strávit den. Byla tam k porovnání srdce různých zvířat vs. lidské, a když se člověk dostatečně vzdálil, zjistil, že se nad celou místností klene velrybí kostra - srdcím samozřejmě dominovalo velrybí. Člověk si mohl zkusit uhodnout, která pánev patří ženě a která muži, přičemž u nich byl dřevěný míček, který ženská pánev narozdíl od mužské bez problémů propustila. Velice zajímavá byla expozice o antikoncepci. Na černých stěnách byl obří bílý obdélník (kolem 70 m²), který znázorňoval plochu lidských plic. Cévní systém, DNA, z čeho se skládá tělo... tam jsem byla hodně dlouho.

Na poslední expozici "Prevence" jsem byla jen chviličku, beztak byla divná, hodně mě zaujalo akorát nabourané auto - kde se jak deformuje, odkud lítají airbagy a tak.

Z muzea mě domů stáhnul Alfík na motorce a večer jsem Alfíka i stážistu, který u něj od předchozího dne bydlel, drtivě porazila ve všech hrách Osadníků a pak se nechala porazit v obou hrách Vlaků po Evropě. Což byl moc pěkný závěr dne.

WOW! World of Wildlife

Lidské tělo - to žluté dole je velrybí srdce, mimochodem

(Porovnání velikostí srdcí mě zaujalo hodně. Zleva: klokan wallaby, člověk, lev, velryba.)

A pak nastala sobota, den poslední. Na Alfově úchvatném gauči s výhledem na hory jsem dočetla Alfova Ziburu a pak Alfík ještě chvíli hrál na piáno, z čehož si následky nesu dodnes - netrvalo ani dva měsíce a mám piáno vlastní. No a po obědě jsme vyrazili na cestu - protože jsem děsně VVIP, souhlasil Alfík s tím, že mě do Malagy na letiště vezme autem a že se ještě s jeho parťákem stavíme u moře na jídlo a koupání.

Zašli jsme do restaurace, kterou už měli kluci osvědčenou - Tito Yayo - a já si poprvé v životě dala chobotnici. To je tak dobrý! Alfík měl škeble s omáčkou Marinara a ty mě tolik nenadchly, ale ta chobotnice... K jídlu jsme si dali dvě točené Alhambry a pak jsme vyrazili k moři. (Od restaurace bylo pár metrů, ale prázdnější pláž byla opodál.)

Jenže ačkoliv na břehu bylo lidí dost, v moři nebyl vůbec nikdo. Co to? Je snad studené? Danni odešel vyzkoušet vodu a vrátil se s pohřebním výrazem: "It's warm." Pro mě musel přidat ještě vysvětlivku, protože ve mně teplé moře hrůzu neprobouzelo... když je moře moc teplé, jsou v něm medúzy.

Nakonec všechno dopadlo dobře. Chvíli jsme se povalovali na břehu a četli si, příp. si hráli se psem, a když se na nás začala hnát bouřka a slejvák, medúzy odtáhly, takže jsme i krátké koupání stihli, než jsme uprchli k autu.

Chobotnice

Moře

Byly tam, no.

Tuhle našel Danni vyplavenou na břehu - mimo vodu jsem viděla medúzu poprvé

Na letišti jsem trochu trnula ohledně váhy batohu, protože Alfík měl doma váhu, a tak jsem věděla, že překračuju limit o dvě kila, ale pán to vůbec nekomentoval a všechno proběhlo v pohodě. U checkinu jsem byla třetí v pořadí, takže jsem obsadila sedadlo 4F - ještě nikdy jsem neseděla tolik vepředu, takže u okýnka a bez křídla i nouzového východu, ach ach.

A to byl konec mého výletu do Granady. Děkuju, Alfíku, za pozvání i za veškerý servis, který jsem u tebe měla! Bylo to moc príma.

Konec.

- Předchozí -