...aneb moje budovatelská seminárka. Co vám budu - hrozně jsem si to psaní užila. (Celková doba úprav dokumentu: 1654 minut. Možná prostě trpím Stockholmským syndromem.) Film ke zhlédnutí např. tady.
Úvod
Tato seminární práce si klade za cíl analýzu filmu Veliká příležitost z roku 1949.
Její první částí je teoretické ukotvení tohoto filmu, tedy shrnutí okolností, za jakých film vznikal, a hlavní charakteristiky poúnorových kinematografických děl. V této části jsem vycházela primárně ze tří děl, a toDějiny Československa 1918-1992 Pavla Krákory a Pavla Kopečka,Naplánované kinematografie Pavla Skopala a Venkova v českém filmu 1945-1969 Petra Slintáka a Hany Rottové.
Druhou částí práce je již samotná analýza, v rámci které se snažím co nejlépe popsat film jako odraz dobové kinematografie a poukázat na všechny typické rysy. Soustřeďuji se především na analýzu jednotlivých postav a jejich jednání a na srovnání stejného prostředí (stavby dráhy) před válkou a po válce a vedle těchto dvou rovin také shrnuji prvky filmu, které budují ideologické působení na diváky. V poslední části krátce shrnuji nejvýraznější rysy filmu.
O filmu
Veliká příležitost
Drama
Československo, 1949, 93 min
Režie: K. M. Walló
Scénář: Martin Gazda, K. M. Walló
Hrají: Josef Štefl, Vlasta Chramostová, Vladimír Šmeral, Jiří Vršťala, Zdeněk Dítě, Vítězslav Boček, Jaroslav Vojta, František Klika, Josef Toman, Otto Čermák, Bolek Prchal, Ladislav Boháč, Josef Chvalina, Otakar Dadák, Miloš Preininger, Hermína Vojtová, Zdeněk Hodr, Zdeněk Šavrda, Lubor Tokoš, Josef Maršálek, Štěpán Bulejko, Bohumil Machník, Lubomír Černík, Květa Fialová, Jaroslav Seník, Václav Kyzlink, Václav Švec, Josef Langmiler, František Šlégr, František Marek, Jan Fischer, Karel Svoboda, František Peterka, Josef Hořánek, Stanislav Remunda, Pavel Šmok, Milan Mach, Zora Rozsypalová, Hynek Němec, W. Kubinski, Stanislava Seimlová, Jitka Frantová, Veronika Butorová, Luděk Ambrož, Karel Hospodský, Milan Munclinger, Bohumír Koukal, Oldřich Celerýn, Karel Pavlík, František Novotný, Soňa Zbyňková, F. Rýdl, G. Urban
Kamera: Julius Vegricht
Střih: Jiřina Lukešová
Zvuk: František Šindelář
Scénografie: Karel Škvor
Masky: Václav Krolop
Optimistické kolektivní drama ze života svazáků na stavbě Trati mládeže. Amnestovaný vězeň chce poctivou údernickou odčinit své provinění a odhalí záškodníka, který se chystal otrávit cisternu s pitnou vodou. (oficiální text distributora)
(CSFD.cz)
Teoretické ukotvení
Historie Československa v druhé polovině 40. let a na počátku 50. let
Komunisté vyhráli již v prvních poválečných volbách v roce 1946, avšak reálně převzali veškerou politickou moc v únoru 1948. Tehdy podala demisi většina nedemokratických ministrů, ale místo aby kvůli tomu padla vláda, jmenoval prezident Edvard Beneš na jejich místa komunistické ministry navržené Klementem Gottwaldem. Tím Československo ztratilo demokracii až do sametové revoluce v listopadu 1989.
Okamžitě začaly probíhat masové nábory do KSČ, byly znárodněny všechny podniky nad padesát zaměstnanců, byly zřízeny tábory nucené práce, probíhala likvidace politických odpůrců a nepohodlných osob a také vykonstruované justiční procesy, z nichž nejznámější proběhl s Miladou Horákovou, zavražděnou v roce 1950.
Hospodářství bylo budováno centrálně podle Sovětského svazu. První pětiletka byla vyhlášena v roce 1949. Preferoval se těžký průmysl, což vedlo k oslabení ostatních odvětví ekonomiky a v důsledku počala krize s nedostatkem potravin, spotřebního zboží i bytů.
Jednalo se o nejtvrdší období komunistického režimu, které postupně odeznělo po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda v roce 1953.
Tvorba filmu v druhé polovině 40. let a na počátku 50. let
Specifickým rysem kinematografie východního bloku na konci 40. let 20. století bylo plánování, jehož cílem byla centralizace hospodářství a vyloučení nahodilých prvků. Od roku 1947 se v Československu uplatňovaly dvou- a tříleté plány a od roku 1949 pětileté plány. Plány v rámci Budovatelského programu Gottwaldovy vlády z roku 1946 nezahrnovaly ještě všechna odvětví výroby, ale kinematografie zastoupena byla.
Již od počátku byla produktivita značně přeceněna: v roce 1947 vzniklo místo avizovaných dvaceti osmi filmů pouze 20 a v roce 1948 místo avizovaných třiceti šesti také pouze 20. První pětiletý plán výroby ČSF už direktivně zadával, že výroba filmů má dosáhnout tempa jednoho dlouhého hraného filmu týdně, což mělo sloužit ke snížení dovozu filmů ze zahraničí. V prvním roce pětiletky tak bylo pro rok 1949 naplánováno 36 filmů a v posledním roce pětiletky v roce 1953 naplánováno 56 filmů. (Skopal, 2012, s. 13-17)
Filmy byly tvořeny výrobními skupinami (1945-1947), tvůrčími kolektivy (1948-1951) a tvůrčími skupinami (1954-1970). (Szczepanik, 2012, s. 28)
První dvě výrobní skupiny byly ustaveny ze dvou výrobních kolektivů v roce 29. září 1945, když po dokončení protektorátní produkce čekaly na nové scénáře, které nepřicházely. Tyto výrobní skupiny podléhaly ředitelství Státní výroby celovečerních filmů, ale disponovaly širokou mírou soběstačnosti. (Szczepanik, 2012, s. 33-34)
Komunistický převrat v r. 1948 umožnil nahrazení výrobních skupin osmi tvůrčími skupinami, neboť původní skupiny neumožňovaly dostatečnou ideologickou kontrolu stranou, protože byly příliš závislé na osobách uměleckých šéfů. Řešením byly dramaturgické skupiny, u nichž by nevadilo, pokud by vypadla vedoucí osoba, a které bylo snazší centrálně řídit přes Ústřední dramaturgii. (Szczepanik, 2012, s. 39-40)
V červnu 1951 byla zrušena Ústřední dramaturgie i tvůrčí skupiny a místo nich vzniklo Kolektivní vedení Studia uměleckého filmu (KV SUF). To mělo za úkol jednotně řídit výrobu ve všech jejích fázích po stránce umělecké i hospodářské, aby se odstranilo staré dědictví decentralizace. (Szczepanik, 2012, s. 47-48)
V dubnu 1954 bylo Kolektivní vedení Studia uměleckého filmu zrušeno, neboť byl neschopný zvýšit produktivitu a výroby a činil jakoukoliv osobní odpovědnost nepostižitelnou. Místo něj byla nastartována postupná decentralizace a na podzim 1954 se ustavily čtyři tvůrčí skupiny. Ty se měly starat o dramaturgickou přípravu a ideově-umělecký dozor při natáčení filmů, navrhovat režiséry a vedoucí výroby a projednávat obsazení hlavních členů štábů. Ve srovnání s modelem výrobních skupin (1945-1946) byly jejich pravomoci omezenější, přesto se již tehdy začaly vytvářet podmínky pro vznik skupinových dramaturgických koncepcí. (Szczepanik, 2012, s. 52-54)
Filmy v období socialistického realismu
(Slinták, Rottová, 2013, s. 61-67)
Filmovou produkci po roce 1948 nejdříve charakterizoval odklon od uměleckého či lidově-výchovného poslání k přímočaré politické propagandě. Předem schválený "pevný scénář" se stal dogmatem především z potřeby schvalovacích orgánů, což s sebou neslo nejen jistotu a předvídatelnost, ale také omezenost tvůrčího vkladu, takže se filmy podobaly jeden druhému.
Na základě sovětského vzoru se stal jakýmsi teoretickým kánonem umělecké tvorby koncept tzv. socialistického realismu, který se měl od běžného realismu odlišovat angažovaností a optimismem. Film měl být nejen obrazem revoluční současnosti, ale i jejím spolutvůrcem. Politické pokyny měly být interpretovány tak, aby se staly srozumitelné širokým masám. Dílo mělo překlenout rozpětí mezi divákem nejméně náročným a zkušeným filmovým pozorovatelem způsobem, aby si každý v hledišti přišel na své.
Figury příběhů byly pevně vystavěny způsobem, že se z množství reálných osob vytvořila taková, která výběrem vlastností představovala ideální a reprezentativní typ, tedy jakousi esenci podobných figur. Náměty byly natáčeny v různých prostředích, ale konflikty byly navlas stejné. Dalším neduhem bylo prolínání žánrů a jejich deformace - z dramat se vytrácelo napětí, postavy nebyly psychologicky prokreslené, do veseloher neorganicky pronikaly vážné prvky a didaktické poučky.
U filmů ze současnosti převládala mimoumělecká politická funkce. S nadčasovostí se nepočítalo, požadována byla reportážnost a angažovanost. Filmy se natáčely na objednávku ideologů, "stranický pohled" byl samozřejmostí. Snímky měly ukazovat, jak lidé přetvářejí skutečnost i sebe samé. Cílem bylo podněcovat společnost k aktivitě a k novému prožívání existence.
Individuální hrdinové filmů z 50. let byli podobně neosobně dokonalí jako idealizovaná masa. Postavy neměly žádné fyzické choroby nebo vady a jejich vzdělání často nepřekračovalo úroveň obecné školy. Všude se radostně pracovalo, ale známky únavy nebo vyčerpání se neobjevovaly, postavy netrpěly samotou, netrýznilo je hledání pravdy. Sklony ke strachu a panice se projevovaly většinou jen u třídních nepřátel. Zobrazení náboženského chování bylo zcela ojedinělé, což například u filmů z venkovského prostředí zásadně omezovalo snahu dosáhnout alespoň minimální věrohodnosti.
Mravním ideálem se stala materiální askeze a obětavost ve prospěch kolektivu. Co do důležitosti a množství výskytu převažovaly ve filmech motivy ideologie a práce, k nimž se přidružil motiv přátelství. Láska hrála druhořadou roli i ve filmech, kde zabírala značnou část fabule. Přátelství, stejně jako láska, přitom mělo cenu a význam jenom jako urychlovač kolektivního budovatelského procesu. Intimita vztahů byla zapovězena, sexualita vyloučena. Filmy zásadně nezobrazovaly intimnější stupeň sexuálního chování, než je polibek nebo objetí, a to ještě vzácně.
Ve filmech vždy vystupoval kladný hrdina inspirující ostatní mravní čistotou a jasnou vizí, vždy se objevil prostý člověk typický svou neoblomností a dobráctvím. Samozřejmě nechyběl ani škůdce, "střední kádr", který intrikařil, a byl proto po právu potrestán. Tuto základní trojčlenku doplňovali nadšení a odhodlaní mladí lidé nebo příslušníci starší generace - zpočátku sice opatrní, ale v závěru přesvědčení o správnosti nastoupené cesty. Emancipovaná žena či váhavý intelektuál schematickou mozaiku jen doplňovali.
Skutečný konflikt byl možný jen na linii kladný hrdina versus nepřítel. V ostatních případech se povolovala pouze pseudokonfliktnost vzešlá z drobných nedorozumění. Přestupky proti zákonu byly zpravidla úměrně potrestány a u postav stojících mimo zákon často vystupovaly do popředí protisociální tendence. Pro většinu hrdinů znamenalo vyústění jejich filmových osudů především morální úspěch, jen pro menší část úspěch společenský.
Filmová analýza
Postavy
Kladné postavy
Antonín Buráň
Hlavní postavou filmu je Antonín Buráň (Tonda, Tonek, Toník). Nese celý příběhový syžet: prací na dráze se snaží vykoupit svůj předválečný hřích, kdy ho zlomili a on vyzradil údaje o svých přátelích, kteří dělali protikapitalistickou činnost s ním.
Tuto zradu učinil, když mu bylo pouhých osmnáct let, a vykreslena byla tak, aby bylo zřejmé, že se nechal zaskočit, že nebyl připraven na to, že na něj uhodí ředitel podniku a bude mu hrozit propuštěním celé jeho rodiny (tedy něj, otce a sestry).
Od té doby se snažil svou chybu napravit. Za války se snažil připojit k odboji a po válce se na trať vrací, aby odčinil, co udělal špatného, a přitom zaníceně vysvětluje: "Já jsem zradil kamarádů, zradil dělnickú věc, a proto se vracám, abych to napravil!" (44:00) Tato replika je mimo jiné také krásnou ukázkou toho, jak je kamarádství a dělnická věc stavena na roveň, obojí je totéž.
Že mu vina leží v hlavě a na nic jiného nemyslí, se ve filmu vyskytne přímo řečeno ještě několikrát. Když se vrací amnestován z vězení, oboří se na otce: "Za Mokroše mě amnestovali, ne tam za to! To mě nikdo nemože amnestovat, tu dráhu." (20:50)
Buráň je vykreslen jednoznačně kladně. Když Karásek z Baťovy dráhy musí doplatit 4,50 a nabídne mu je jiný kolega, vnutí mu své peníze, protože bral z kamarádů nejvíce. ("Dočkaj, Mokrošu, vždyť tys bral míň." 28:00) Když kvůli němu dá výpověď opilý bagrista, chopí se sám té práce a je v ní úspěšný (přičemž dav nadšeně jásá: "Výborně, Tondo!" 57:43)
Lída Kolářová
Lída Kolářová (Liduška, Lidunka) se ve filmu objevuje ve dvou různých pozicích, a to jako zapisovatelka ve věznici a jako vedoucí brigády.
Jako zapisovatelka ve věznici má dva důležité okamžiky.
Prvním z nich je, když při pohledu na Buráně hodnotí, že vypadá, jako by neměl čisté svědomí: "Tomu Buráňovi to vyšlo. Mít o něco víc, tak tu zůstal. To je ten, co tu uklízí. Divný člověk... jako by neměl čisté svědomí." (06:05) "Vidíte ho? Člověk se ho skoro bojí." (06:50)
Druhý je, když zmiňuje, že jde místo dovolené pracovat na trať: "Příští týden už zařezáváme na trati ve Vizovicích." Následný dialog je důležitý: "Liduško, to jsou v té vaší brigádě všichni takoví blázni, že místo dovolené jdou kopat na trať?" "Samozřejmě, všichni." (12:40)
Jako velitelka brigády je úspěšná, ačkoliv vše řeší smírnou a přátelskou cestou. Když má na krku vzpouru kvůli pláňatům, na která se brigáda vrhne, protože nedostávají pořádné jídlo, dokáže je usměrnit, a když se jí omluví, neřeší to plenární schůzi. Její brigáda dělá nad normu natolik, že vyhraje zápolení o vlajku mezi brigádami (několikrát bylo zmíněno, že dělají denně 160 % plánu.)
Ve filmu je patrná také romantická linka mezi Lídou a Tondou Buráněm. Ta ovšem nikdy není explicitnější než objetí a držení za ruce a zjevná důvěra a slouží primárně k tomu, aby Lída mohla pronést dva monology do kamery.
První z nich: "Tož tak oni proti nám bojují. Takové jsou jejich metody. Pěkně to dopracovali. Ale nás nemohou zastavit. My neustoupíme před nikým na světě. S tím ničemou, který se vetřel mezi nás, s tím už si to vypořádáme. Kdo z vás to je?" "Já ne, Lidunko." (71:00)
Druhý z nich se odehrává na závěr dialogu s Tondou Buráněm: "Toníku? Odpusť mi to." "Ale vždyť já ti nemám co odpúšťat." "Máš. Vždyť ti jsi ten nejlepší chlapec, jakého znám. A já sem tě tak podezřívala," obejme ho. "Ne, Lidunko," vymaní se, "já jsem zrádce. Já jsem tu provedl nejhorší věc, jakou móže chlap udělat. V sedmatřicátém roku..." "Já vím. Zlomili tě." "Jak o tom víš?" "Před chvílí nám soudruh Horák vyprávěl tvůj příběh." "A tys mi odpustila?" "Všichni ti odpustili. Ty sis vybojoval odpuštění tady v práci." "Děkuju ti, Lidunko. A musím ti poděkovat eště aj za toto. Jistě to nevíš. Toto jsem ti sebral u súdu ze stola. Tenkrát mě napadlo, že na trati budu mět příležitost všecko napravit." "To je dobře, žes přišel sem. Ale ať bys šel kamkoliv, Toníku, všude se staví. Víš... Celá naše doba je taková veliká příležitost pro každého, kdo má rád lidi a práci." Prostřih z upřeného pohledu na vlajku a zpívající brigádu: "...pojď s námi budovat, pojď mezi nás..." (82:21)
táta Ocílka
Starý moudrý člověk, který se vyskytuje na dvou různých místech filmu - jako spoluvězeň Tondy Buráně a jako sedlák nakloněný brigádám mládeže.
Ve vězení byl za to, že "zmlátil jedného byrograta. ... Ale toho byrograta potom sofort suspendovali." (04:20) Vzhledem k tomu, že byrokrati byli vnímáni jako ryze negativní postavy, může divák s klidným svědomím sympatizovat s touto postavou od samého počátku. Druhou událostí k prohloubení sympatií je chvíle, kdy prozrazuje, že mu za války Němci zastřelili syna.
Je nositelem mouder, která pronáší přímo on, nebo jsou součásti dialogu, který je s ním veden:
Rozhovor s Buráněm ve vězení: "Jistě chlapče, jistě, všecko se dá napravit, když je dobrá vůla." "Všecko na světě, říkáte, že se dá napravit?" "No ba." "Tož já to teda zkusím." (10:00)
Rozhovor s Lídou, když brigádě pomůže vytáhnout popadané vozíky: "Tož vám hospodáři moc děkujeme." "Rádo se stalo. Vždyť to nestojí za řeč, Liduško. Musíme si přece pomáhat." "Tak tak. Potom se nám všechno podaří!" (75 :00)
Hovoří ke Klečkovi: "Jenom pojď, koně se neboj. Ale musíš zepředu, zpříma, jináč kope. To víš, chlapče, vždycky a na všecko musíš zpříma." (17:20)
V celém filmu jedná bezvýhradně kladně. Po amnestii s sebou na statek bere mladého studenta Klečku, který nemá rodiče ani kam jít. Když sedláci brigádě nedodávají mléko ani ovoce, nechá je očesat své dva stromy. Nejvýraznější je moment, kdy přijde se svým koněm brigádě pomoci vytáhnout zpátky vozíky popadané ze svahu a v novinách se potom objeví jejich fotka s popisem "Vesnice pomáhá stavbě mládeže".
velitel tábora Mirek Horák
Pro děj málo důležitá postava, která je ovšem charakterizovaná svou otevřeností a přátelskostí při jednání s lidmi. Jedná se o velitele tábora stavby mládeže, který přijímá Buráně a který řeší s Lídou problémy, které se na stavbě dějí.
Na Buráňovo "dobrý den" odpovídá "nazdar!" V dalším hovoru s úsměvem pronáší věty jako "a hrome, kdo by to do tebe řekl" nebo "dobře ses rozhodl, kamaráde." U těchto vět je znát obrovský kontrast, pokud jej porovnáme s předchozím ředitelem stavby této trati v rámci Baťových závodů.
vězenští dozorci 1947
Sympatické postavy, které jednají s vězni bez zášti a přátelským způsobem. Nejvýraznější je to u rozhovoru táty Ocílky s vrchním dozorcem na dvoře, když se táta Ocílka ptá, jestli je pravda, že bude amnestie a kdo ji z jejich cely dostane, a on dobrácky odpoví a ještě se zasměje.
Záporné postavy
Vlastimil Zubatík
Nejvýraznější záporná postava ve filmu. Po amnestii vyhledá bratra Bartoše a podle jeho pokynů sabotuje stavbu mládeže a dojde tak daleko, že se chystá otrávit cisternu s vodou.
Ve vězení byl, protože zpronevěřil peníze mládeži: "To já, já tu sedim za to, že jsem nebezpečnej režimu. Jenže takovej člověk musí být politicky orientovanej." "Podfukář! Nechal se zvolit pokladníkem ve spolku a potom študenty okradl." "Dovolte, Ocílko, nic jsem neukrad!" "Tak jsi to zpronevěřil. Ale zlodějem ostáváš furt!" (04:00)
Ohledně politické orientace má ještě jeden dialog s Buráněm, když se poprvé potkali na stavbě mládeže: "Řek‘ jsem jí, že chci odčinit minulost. Že chci podpořit tenhle režim. A víš, že to na ní platí." "Počúvaj, ty jaksi friško obracáš tu svoji orientáci!" ... "Liduška? Člověče, ta mi věří... všecko jsem jí to vykreslil. To víš, mám nějakou tu zkušenost." (49:50)
Jako záporná postava vystupuje i jinými způsoby, než je jeho záškodnická činnost - při tlačení vozíků se polévá vodou z láhve, ačkoliv je jí málo, a také před Lídou pomlouvá Tondu Buráně: "Co myslíš, jaký je to člověk?" "Ten? Ale leccos by se dalo o něm povídat. Ovšem já nechci nikomu škodit, žejo." (53:00) Znovu se o to pokusí ještě poté, co odbrzdí Buráněm potají naložené vozíky a ty popadají ze svahu: "To nám to ten Buráň pěkně zavařil, co?" (73:40)
Jako záškodnickou činnost nejprve odbrzdil naložené vozíky, které se převrátily a spadly ze svahu. Protože je ale pomohl zpátky vytáhnout táta Ocílka a v novinách se objevila fotografie "Vesnice pomáhá stavbě mládeže", byl s tímto činem Bartoš natolik nespokojený ("Krucinál himlhergot člověče, vždyť ty mně sbratřuješ bolševiky s chalupníkama!" (75:58)), že mu dal jed a revolver, aby otrávil cisternu s vodou.
To je zajímavá scéna hned z několika důvodů. Když dostává jed, namítá Zubatík pouze: "Co když to kiksne?" (76:50) Při přebírání revolveru se zase stará: "To přece... dyť mně pude vo krk!" (77:07) Jediné jeho starosti jsou tedy o vlastní bezpečí. Dále se při tomto rozhovoru musí napít na kuráž a na konci scény dostává od Bartoše peníze. Bartoš tu také říká: "Na čí přímluvu stopil Drtina ty tvoje šmejdy s brněnským gestapem?" (77:12)
Po odhalení pokusu otrávit cisternu s vodou se Zubatík hájí křikem: "Já za nic nemůžu! To všechno Bartoš!" (82:03)
Bartoš
Vystupuje před válkou jako ředitel Baťova závodu a po válce jako bratr Bartoš.
Před válkou je vyobrazen jako člověk, který má informace o všech lidech z továrny i o jejich příbuzných a neváhá je využít (případně zneužít). Je tím, kdo zlomil Buráně, aby prozradil, kde se má sejít s ostatními komunisty, aby domluvili další protibaťovské akce, a to tak, že neváhal hrozit jemu i jeho příbuzným: "Ale ty mně napřed povíš, kde se slízáš s komunistama! Mluv! Nebo vás dám všechny okamžitě zavřít!" (33:30)
Poté, co Buráň prozradí, co ví, a jeho otec se stará o jeho další osud, ředitel úlisně praví: "Ve čtvrtek ho vezmu do závodu. Já dovedu ocenit... loajalitu." (34:33)
Po válce je hlavním organizátorem podvratné činnosti proti mládeži. Zubatík se k němu dostává přes další ryze záporné postavy: ve stejné cele zavřený šmelinář (bratr Macháně) ho pošle za vinárníkem Macháněm, ten za majitelem textilu Mackem a ten teprve za bratrem Bartošem.
Neváhá Zubatíkovi dát jed na otrávení cisterny s pitnou vodou a revolver na obranu. Také se chlubí: "Já už jim na téhle trati jednou zlámal vaz." (76:30)
majitel textilu Vacek
Schovává u sebe bratra Bartoše.
Je vykreslen scénou, jak nemá pro zákaznici ani "kousíček štoku starému na gatě" (14:43), protože nic nedodali, ale když vede Zubatíka do zadní místnosti k Bartošovi, dlouho tam prohlíží skříň přeplněnou látkami, než si jednu odnese.
opilecký bagrista Votípka
Opilec, kvůli němuž bagr většinu času stojí nepoužíván. Mladí z brigády nejprve neví, proč se tak děje, a naivně se domnívají, že má bagr poruchy. Lída potom ovšem zjistí, že "náš bagr je starý absentník a alkoholik" (53:58), a když jde opět pozdě, konfrontuje ho. Když se přitom postaví Buráň za Lídinu čest a bagristu povalí, dává Votípka okamžitou výpověď: "Takhle se přece nemůže jednat s vodborníkem." (55:40)
Po převzetí bagru Buráněm se náhle zvýší výkonnost a s bagrem již nejsou nejmenší potíže.
sedláci
Sedláci jsou zmiňováni především v obecné rovině: "Tak ať přivezou nějaký ovoce do kantýny." "Kdyby mohli, tak by je dávno přivezlo. Víte, že nám tady sedláci v okolí nepřejí. Ale právě proto se musíme chovat slušně." (59:40)
Jako jejich zástupce je zobrazen jeden, který odmítá dodávat mléko i ovoce. Ten se hájí slovy: "Vždyť jsem to dopoledne vykládal vašemu panu hospodáři. Ty potvory krávy nedojej a nedojej a ty jabka ne a ne uzrát." (63:38) Když uctivě smekne a Horák s Lídou odejdou, přestane se usmívat, odplivne si a jde se podívat na prase, které žere jablka plovoucí v mléku. "Jaja, čuníku, já jim dám akorát mlíko a jabka, pakáži bolševický." (64:30) Další odplivnutí.
Dodávat začne teprve ve chvíli, kdy dostane národní zprávu.
šmelináři
Bez výraznějšího zastoupení - nesledujeme jejich dějovou linii, ale doplňují mozaiku postav.
Dva seděli ve stejné cele s Buráněm, a to "pro trochu prašivýho cukru" a "že se za války trochu přizpůsobil". (09:40) Jednoho z nich táta Ocílka obviní: "Nařečňoval ses toho za války dost, v tých svojejch Svatoplukovejch gardách." (05:00)
Jeden z nich pošle Zubatíka za svým bratrem se vzkazem a díky tomu se Zubatík dostane až k Bartošovi.
Patří mezi postavy, na které se nevztahovala amnestie.
Váhavé či nezařaditelné postavy
otec Antonína Buráně
Před válkou doporučil Antonína Buráně na Baťovu dráhu (resp. do fabriky, ale nejprve bylo nutné pracovat na dráze). Když se Antonín Buráň vrátil (po válce) z vězení, otec mu podá ruku a přivítá ho doma, ale rozhovor se brzy přiostří:
"No, a co teď s tebú? Vrátíš se do fabriky, ne? Hned zítra tam zajdu." "Nikam nezajdete! Do fabriky nepudu! A na vaši přímluvu už nepůjdu nikdy nikam!" "Co ťa zase čerti berú? Sotva dojde z areštu, už se na mňa osapuje. Krze mňa jsi tam snad neseděl!" "Když to chcete vědět, tož jsem tam seděl aj skrze vás! Kdyby nebylo té věci na dráze, tož by na mě ludá neukazovali prstem, víte?" "Jo ták? Ty vzpomínáš eště na tu dráhu? A co jsem měl dělat! Měl jsem vás všeckých nechat pozdechat hladem?" "Třeba pozdechat!" (19:40)
Později se ve filmu již neobjevuje.
Franta Mokroš
Když Buráň zradil před válkou své přátele, zavrhl jej Franta Mokroš a odmítal se s ním byť jen bavit.
Během války za ním Buráň přišel, že by chtěl jít do hor, a ačkoliv s ním Mokroš nechce mluvit, Zdeněk Kružný jej předvědčuje: "Tak Buráň chce něco dělat, hm. No co, zkusit by se to s ním snad mohlo." "Blázníš? S takovým lumpem?" "Ne ne, milý Franto. Buráň není lump. Byl to mladý chlapec, a hlavně neuvědomělý. Udeřili na něho - přiznal se. Teď to chce jistě napravit. Já myslím, že by se s ním mělo promluvit." (40:16)
Nakonec Buráň odjede do Německa dříve, než je ta možnost, a po válce se při prvním setkání s Frantou Mokrošem poperou tak, že jde za to Buráň do vězení.
Teprve na stavbě mládeže se ti dva smiřují: "Franto, ještě se zlobíš?" "Zlobím, nezlobím, ale žebras mě přerazil." "Já vím. Byl jsem špatný chlap. Ale tys mě taky nemusel pořád tak odstrkávat." "No, snad máš aj pravdu. Nechme toho. Co bylo, bylo. Včil jsi na tej samej trati úderníkem!" (68:01)
Časová rovina
Film se odehrává ve třech různých časech: před válkou v roce 1937, za války v roce 1943 a za socialismu v roce 1947. Tato období jsou uvedena nápisy s rokem, o který se jedná.
Linka předválečná sloužila k popisu stavby dráhy za Bati, a to tak, aby vynikl maximální kontrast s touž stavbou za socialismu. Je jí věnováno patnáct minut.
Válečná doba byla vykreslena v pouhých třech a půl minutách, aby bylo jasné, že se Buráň chtěl angažovat v odboji.
Doba poválečná je hlavní dějovou linkou. Soustředí se především na stavbu dráhy brigádami mládeže.
Stavba dráhy za Bati
Vypravování o této době (povídá jej Buráň Horákovi) je uvedeno takto: "To bylo v roce sedmatřicátém, když tuto dráhu stavěl Jan Baťa, bylo mně tenkrát 18 roků, právě jsem se doučil... Mistr mně dal vysvědčení, pár korun a propustil mě. Tak to tenkrát chodilo. Učeň dělal zadarmo, a když se vyučil, vzali nového. Ostal jsem od prvního bez práce a rodičům na krku. Doma nás bylo šest. Mamička byla nemocná a my neměli na léčení." (23:00)
Buráň získává práci u Bati jen díky přímluvě otce. Ačkoliv je vyučený strojař, musí nejdříve přímo na dráhu, a ještě má být rád, že ho ředitel závodu vezme: "Podivejte, co jich tam dole čeká!" (25:25) Následuje záběr na dav lidí před branou, kamera jede přes ceduli "podmínky přijetí do závodu" a přes plakát "Mladý muži, tvoje budoucnost Otrokovice Zlín Vizovice Dráha".
V dalším záběru jsou dělníci, kterak za pošmourného počasí kopou na trati. Při tlačení těžkých vozíků se nohy boří do bláta až po kotníky. Na hotovém náspu stojí muži vyrovnaní v trojstupu a šlapou do rytmu počítání. "Místo večeře šlapat hlínu..." – "Jen šlapej, Toníku, jsme levnější než parní válec." (26:50)
Atmosféru dokreslují dialogy, kdy si Antonín Buráň stěžuje a jeho kamarád tyto nářky věcným, možná trochu cynickým způsobem glosuje. "Už sa mi podlamujú kolena. Hlad mám, Milane, jako by už byl večer." "Si musíš zvykat. Já si už zvyknul. Když jsem študoval, taky jsem hladověl. Teď mám maturitu s vyznamenáním a dělám Baťovi votroka." (25:56)
Podrobně je vykreslena scéna s výplatami. "Berete šestadvacet korun." "Jak to? Mám šestapadesát hodin." "Strava 50, nemocenská 8, pojištění 10. Celkem jste vydělal čtyriadevadesát. Zbývá šestadvacet." (27:28) Když při odchodu Buráň zaklel, zapsal si nenápadný muž na pozadí do notesu: "nadával vydřiduši a vyhrožoval".
Nejvýraznějším momentem této doby ve filmu je smrtelná nehoda, kdy Karáska přejede rozjetý, neubrzditelný vozík. Jeho přátelé to chtějí řešit v kanceláři, ale vedení to zamete pod koberec: "Vyhodili nás, prý si to Karásek zavinil sám." (29:48)
To je ta chvíle, kdy se přátelé-komunisté rozhodují, že je třeba něco udělat. Jejich bojkot je nenásilný a neškodící (vynikne ve srovnání se sabotáží Zubatíka po válce), jedná se např. o přepis názvu "Otrokovice Zlín Vizovice Dráha" na "Otroci Zdarma Vystavěli Dráhu", o tisk letáků "Proti Baťovu teroru jednotu dělnictva" a tomu podobné.
Stavba dráhy brigádami mládeže po válce
Na tomto místě provedu pouze rychlou komparaci, protože se stavbě dráhy po válce věnovalo ve filmu celých posledních čtyřicet minut filmu a není možné v zadaném rozsahu seminární práce obsáhnout celkovou analýzu.
Vykreslení této stavby bylo po vizuální stránce mnohem optimističtější: místo šera, deště a bláta se tato stavba odehrávala za hezkého počasí.
Na stavbu dráhy byl přijat každý, kdo projevil dobrý úmysl, což bylo ukázáno jak na Buráňovi, tak i na Zubatíkovi. Lidé tam pracují rádi a místo stížností a nářků se snažili být co nejvýkonnější, aby získali vlajku, což je v opozici k despotickému dozoru za Bati.
Je přítomna technika (bagr), která znatelně šetří čas a sílu brigádníků, což je v přímé opozici se šlapáním hlíny místo parního válce.
Jídla na stavbě není nedostatek, a ačkoliv je značně omezená jeho pestrost, není to kvůli snaze ušetřit na (nahraditelné) pracovní síle, ale protože sedláci (nepřítel) nedodávají povinné dávky. To je ovšem situace, která je řešena samotnými veliteli brigády a která je úspěšně vyřešena.
Ke scéně s výplatami neadekvátně nízkými k vynaložené práci je v opozici velká sláva po dokončení úseku, kde je zobrazen tanec, zábava a úsměvy.
Celkové vyznění je takové, že zatímco Baťa sdíral kůži, aby stavba pokračovala, brigády mládeže jsou kupředu taženy společným odhodláním a vnitřním odhodláním každého jednotlivce.
Prvky filmu umocňující ideologické působení na lidi
Samotný název filmu Veliká příležitost odkazuje k poslednímu Lídinu monologu: "Ať bys šel kamkoliv, Toníku, všude se staví. Víš... Celá naše doba je taková veliká příležitost pro každého, kdo má rád lidi a práci." Po něm následuje prostřih z jejího pohledu upřeného do dáli na vlajku a zpívající brigádu: "...pojď s námi budovat, pojď mezi nás..." (82:21)
Postavy mluví v dialektu, který má na diváka působit tak, aby si myslel, že jsou to skuteční lidé a skutečný příběh, protože takhle se přece na vizovické dráze mluví.
Ve filmu není vůbec žádný náboženský motiv. Postavy nenosí křížky, na vsích nejsou kostely, staří (resp. žádní, ale u starých je to nejvýraznější) lidé se nekřižují, nežehnají ani nemodlí.
Všechny kladné postavy jsou vizuálně hezké, zatímco šmelináři budí odpor nejen svým chováním, ale i zjevem. Záporné postavy také často špikují své proslovy německými slovíčky ("jaja", "himlhergot").
Peníze se ve filmu objeví pouze ve dvou scénách a obě mají negativní vyznění: poprvé když kapitalista Baťa vyplácí příliš nízké výplaty svým zaměstnancům a podruhé, když Bartoš platí Zubatíkovi, aby otrávil cisternu s pitnou vodou.
Zpěv je nositelem radosti (za socialismu) i projevem odporu (před válkou). Za radostného zpěvu přijíždí Lídina brigáda, se zpěvem film končí, zpívá se i v průběhu pro umocnění dobré nálady a odhodlání. Zpěv jako projev odporu vůči zlým kapitalistickým dozorcům se objevuje při pochodu pošmourným krajem, kdy sice vedoucí oddílu zavelí ke zpěvu, ale když zavelí "dozpívat", zpěv se sjednotí, zmohutní a absolutně nedbá na zoufalý křik dozorce, kterému z celé té situace přeskakuje hlas (32:27).
Budovatelské nadšení z mladých lidí jen prýští. Když se potkají dvě brigády (Lídina a polská), zdraví se skandováním hesel "czesc, czesc, czesc!" a "mládež dráhu postaví od Varšavy do Prahy!" (69:11) Když se fasují pracovní úbory, mladí muži se upozorňují: "Kluci, šetřte to, je to kolektivní majetek." (48:45) Neopominutelná je samozřejmě také záře v očích upřených do kamery nebo do dáli při pronášení zanícených monologů o tom, že je socialismus neporazitelný.
Patrná je naprostá důvěra v rozhodnutí prezidenta, především co se amnestií týká. "Takováhle amnestie ještě nebyla," pochvaluje si Lída ještě v pozici zapisovatelky ve vězení (06:28). Druhá nápadná zmínka je při přijímání Buráně na stavbu mládeže: "Když mu dal soudruh Gottwald amnestii, tož my ho přece neodmítnem." (45:57)
Shrnutí nejvýraznějších rysů filmu
Ačkoliv se příběh odehrává ve třech různých časových rovinách, postupuje po přímočarých dějových linkách, které je snadné sledovat. Díky tomu je film přístupný pro velice širokou diváckou obec. Zatímco méně intelektuálně nadaní diváci mohou sledovat pouhý boj socialismu s podvratnými živly v osobě Zubatíka (a slavné vítězství socialismu), ti náročnější v něm mohou hledat další prvky jako neslavný osud neamnestovaných šmelinářů, sedláků donucených plnit dodávky, opilce vyhnaného z práce, která skončila v lepších rukou atd.
Jednající postavy jsou v něm jednoznačně rozdělené na kladné, záporné a váhající. Kladné postavy jsou morálně silné, umí si poradit se všemi překážkami a jsou ochotné budovat socialismus třeba i v rámci dovolených. Záporné postavy jsou politicky nestálé, šmelí a neštítí se ničeho.
Doba předválečného kapitalismu je vyobrazena jako jednoznačně špatná, doba socialismu jako jednoznačně dobrá a za války je ukázáno, že se chce hlavní postava zapojit do odboje.
Znaky shrnujícími kapitalismus v tomto filmu jsou vysoká nezaměstnanost, a tudíž i nutnost vydržet nelidské zacházení při práci, špatné pracovní podmínky, práce dělníků levnější než práce strojů, nedostatečná bezpečnost při práci a neochota vedení podniku řešit smrtelný úraz. Při zatýkání je zobrazena neústavnost a brutalita četníků.
Socialismus je založen na dobrovolnosti, společném úsilí, snaze překonávat limity a schopnosti vyřešit všechny překážky a odolat veškerým nástrahám.
Bojkot kapitalismu komunisty je nenásilný a nepoškozuje samotnou práci, neboť je realizován pouze letáky a nápisy, zatímco bojkot socialismu je zákeřný a neštítí se nejen sabotovat samotnou práci (převržené vozíky), ale i zabíjet (otrávená cisterna s pitnou vodou).
Ve filmu se jako nositel významu objevuje zpěv - radostný během socialismu a odbojný během kapitalismu (kde symbolizuje jednotu utiskovaných dělníků). Během socialismu se hned dvakrát zpívá píseň se slovy "socialismus, to jsme my".
Zdroje
Veliká příležitost [film]. Režie K. M. Walló. Československo, 1949. (Citováno z verze filmu, která má 1 hod 24 min 47 s.)
ČSFD.cz [online]. [cit. 2021-5-7]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/199392-velika-prilezitost/prehled/#
SKOPAL, Pavel. Úvod: plány, změny a kontinuity. In: SKOPAL, Pavel. Naplánovaná kinematografie: Český filmový průmysl 1945 až 1960. Praha: Academia, 2012, s. 11-26. ISBN 978-80-200-2096-3.
SZCZEPANIK, Petr. "Machři" a "diletanti": Základní jednotky filmové praxe v době reorganizací a politických zvratů 1945 až 1962. In: SKOPAL, Pavel. Naplánovaná kinematografie: Český filmový průmysl 1945 až 1960. Praha: Academia, 2012, s. 27-101. ISBN 978-80-200-2096-3.
SLINTÁK, Petr a Hana ROTTOVÁ. Venkov v českém filmu 1945-1969: filmová tvář kolektivizace. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2303-2.
KRÁKORA, Pavel a Pavel KOPEČEK. Dějiny Československa 1918-1992. Praha: Epocha, 2010. ISBN 978-80-7425-080-4.
Přednášky Kulturní a sociální dějiny médií, LS 2020, Metropolitní univerzita Praha.