Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se má článek jmenovat Operace kolena, nebo Operace Koleno. Jenže ono to stejně nebude o té operaci, protože tu jsem prospala. Bude to o několikadenním pobytu v nemocnici, což pro mě byla zcela nová zkušenost.

Říkhejte mhi Ighor, dhámy a bhánové. (Zeměplocha.) (Víc ošklivejch fotek ukazovat nebudu, slibuju.)

Do nemocnice v Berouně jsem nastupovala ve čtvrtek v sedm ráno. Odvezl mě kolega služebním autem, což samo o sobě stálo za to, protože logistika téhle věci byla tak náročná (a ještě víc moje nervy už tak v háji), že jsem se ve středu v práci prostě rozbrečela, když to vypadalo, že přislíbené auto nebude k mání. Že mě kolega klidně mohl odvézt mým autem, mi totiž jaksi nedošlo.

Pršelo a do nemocnice se autem nedalo zajet, takže jsem probíhala potemnělým areálem podle ukazatelů a skrze mokré brýle snažila vidět aspoň něco. Na recepci mě a spoustu dalších lidí posílali dál po chodbě, "počkejte si u přebalovacího pultu na sestru," což reálně znamenalo, abychom v příchozím pořadí chodili do tamní ordinace/kanceláře. Tam se udály jen nějaké byrokratické záležitosti a vyrazila jsem na příjem do prvního patra.

Tam už to bylo víc jako nemocnice. Po další byrokracii mě zavedli na pokoj 18, usadili na postel 1 a dali mi kompresní punčochu a papírové kalhotky, že až se vrátím od mladého doktora, který se mnou podepíše informovaný souhlas s operací a narkózou, mám se převléct do pyžama a punčochu si navléct na zdravou nohu. Že pak už to bude ráz na ráz, ze sálu může přijít pokyn kdykoliv a jde o minuty, tak abych se pak jen svlékla a mohla jet.

To znělo dobře. Nepila a nejedla jsem od večera, už aby to bylo za mnou.

To mi bylo ještě hej

Na pokoj mi přibyly dvě společnice, obě na artroskopii menisku. Obě byly moc fajn, jedna ve věku mých rodičů, druhá před padesátkou. Ta starší si oba menisky utrhla, ani nevěděla jak - při chůzi po schodech to zabolelo a pak už nechodila, a tak byla na jaře na operaci s jedním a teď šla na druhý. Ta druhá si ho utrhla, když nastoupila v judu proti vyšší váhové kategorii - po tomhle jsem neodolala, její jméno si vygooglila a zjistila, že je to jedna z nejlepších českých judistek a několikanásobná mistryně Evropy.

První šla na sál starší paní a před obědem judistka. A mě začínala bolet hlava z nedostatku pití a pohybu. Pak odbila první, druhá i třetí hodina. Chodila jsem po pokoji jak lev v kleci a obě spolubydlící, už dávno po výkonu, místo stěžování si na bolest po operaci cítily se mnou. Těšila jsem se na dryáky proti bolesti, které jsem měla po operaci dostat, protože mě hlava už bolela tak, že mi bylo špatně od žaludku. Jenom se trochu napít!

Přišli pro mě v půl páté odpoledne, po skoro 24 hodinách bez jídla a pití. Dostala jsem injekci do zadku na srdce a prášek proti nevolnosti po narkóze. Nedlouho předtím byla na pokoji fyzioterapeutka, která neopomněla zmínit, že 8 z 10 lidí po plastice vazu omdlévá bolestí, ale v tu chvíli už mi bylo všechno jedno. Když se mě na předsálí anestezioložka ptala, jestli chci narkózu úplnou, nebo jenom umrtvení od pasu dolů, vyhrkla jsem odpověď dřív, než domluvila: chci usnout, chci zaspat tu příšernou migrénu.

Na sále byla zima a trvalo ještě nějakou dobu, než mě uspali. Tentokrát jsem přitom nedýchala kyslík, jen mi šla anestetika do žíly.

Abych jim neupírala snahu, dostala jsem aspoň fyziologický roztok do žíly.

 A pak jsem se probudila na pokoji, to bylo krátce před šestou. A bylo mi nádherně. Mě ani trošku nebolela hlava! Pravda, koleno a celá noha trochu jo, ale mohla jsem přemýšlet! Úleva.

Pít jsem směla až dvě hodiny po operaci a jíst čtyři, takže jsem dostala večeři po deváté. Dost mě mrzelo, že jsem kvůli pozdní operaci propásla vývar, který dostaly obě paní na pokoji, a měla jsem jen chleby, ale ke svému údivu jsem snědla oba.

A pak to začalo - noha začala přicházet k sobě, analgetika jsem mohla dostat až později kvůli odstupu od opiátů, obvaz na nártu mě škrtil k zbláznění, bylo mi špatně od žaludku a chtělo se mi čůrat. Na pokoji už se mnou byla jen judistka, starší paní nedostala ani drén, a tak mohla domů ještě ten den; a judistka mě předem ubezpečovala, že to je přece normální, že to ničemu nevadí, ať si jí nevšímám. A tak jsem šla na mísu v posteli. Nebyl to jenom stud, se kterým jsem měla problém - každý pohyb byť jen o centimetr strašlivě bolel a teprve tehdy jsem pochopila, jak moc je celé tělo provázané, protože i při pohybu horní polovinou těla se natáhnou všelijaké svaly, šlachy a vazy v nohou.

Když jsem se nedlouho poté pozvracela, nebylo to bolestí, ale nebylo to od toho daleko. Bylo mi zle od žaludku, a tak jsem si zazvonila o blicí pytlíky, jenže jak chcete zvracet v leže, když se ani nevykloníte z postele? A tak jsem si napolohovala záda do sedu, důsledkem čehož mě rozbolela rozřezaná noha strašným způsobem, a tak jsem to zvracení aspoň trochu urychlila. U toho už jsem trochu brečela. Když jsem si pak zase lehla, judistka si povzdechla, že se cítí hrozně bezmocně, protože mi nemá jak pomoct, a přitom se musí dívat, jak tam trpím.

Na noc jsem dostala konečně analgetika do kapačky a prášek na spaní. A bylo mi hrozně, příšerně, neskonale nevydržitelně. Nechápala jsem, jak mám přežít následující hodiny, vždyť to nešlo! Nemohla jsem se už několik hodin ani pohnout, abych to neodnesla výbuchem bolesti, a spaní na zádech není mojí silnou stránkou. A do omdlení bolestí daleko. Nemohla bych dostat další narkózu a prospat se k lepším zítřkům? Aspoň ten obvaz z kotníku a nártu jsem si strhala, protože se mi to začínalo rozjíždět do bolesti horší než koleno - a já už jednou půl roku trvající zánět v nártu měla.

Navzdory všemu jsem nad ránem na pár hodin usnula a ráno už byl svět hezčí. Noha teda pořád děsně bolela, ale nikdo už mi neupíral prášky, a dokonce jsem si mohla s doprovodem o berlích dojít na záchod. Bolelo to, ale byla jsem vděčná.

Ráno po operaci jsem si poprvé vyzkoušela motodlahu. Vypadá jako úchvatnej mučicí nástroj, ale naštěstí se na ní nechodí přes bolest, jenom do "tahání"

To ráno mě převezli z budovy C (ortopedie) na budovu E (rehabilitace). Silnice byla v jednom místě rozkopaná a drncání na šotolině bylo příšerné.

Dovezli mě na pokoj 18 v 1. patře, takže opět 1.18 - díky tomu jsem neměla problém se zapamatováním čísla. Na pokoji jsem byla s paní téměř sedmdesátiletou, která tam byla už tři týdny s kyčlemi. Chodila jako čiperka, na pobíhání po pokoji si berle většinou ani nebrala, ale na chodbu nebo záchod jo. Byla milá, tichá, hodně si četla časopisy a luštila křížovky, chodila ven do parku, cvičit na rotoped a televizi zapínala až odpoledne nebo večer.

Televize. Ta jediná věc, které jsem se děsila na společných pokojích. Přesto jsem usoudila, že to zvládnu a že si nebudu platit 1000 Kč za noc za samostatný pokoj. Ony i dvojlůžáky byly za příplatek, pokud si je člověk objednal předem - já měla štěstí, že mě na něj dali sami, a tak jsem ho měla za základní sazbu (a nakonec neplatila ani tu). Ale ta televize, bože. To jste věděli, že reklamní bloky ve večerních českých seriálech na Primě jsou dlouhé půl hodiny? Nekecám. Když jsem paní v sobotu večer přesvědčila, aby pustila na ČT24 HydePark Civilizaci, kde měl Daniel Stach jako hosta profesora Ervína Adama, přeživšího holocaustu, vydržela to jen půl hodiny, než to přepla jinam, že je to moc depresivní - a nekecám, ale já to na notebooku stihla dokoukat, než jí skončily reklamy, na které to přepla. Já tak neuvěřitelně z duše nesnáším televizi.

Já se v sobotu paní pomstila školou. Myslím, že nejpozději při ukázkách z Hrocha (v rámci Kulturní a sociální historie médií) musela ztratit víru v české vysoké školství.

Na obou odděleních jsem si dokázala dohodnout bezmléčnou stravu. Sice mi napsali bezlaktózu, ale ukázalo se, že nemůžu z přinesených věcí jenom ranní cikorkovou kávu, v níž byla mléčná bílkovina. Vzhledem k tomu, že svoji intoleranci nemám potvrzenou lékařsky - ba co víc, říjnové testy tvrdí, že mléko trávím normálně - jsem byla ráda, že s tím nebyl problém. Nebyla jsem zrovna ve formě schopné sprintů na záchod.

Záchod. Další věc. Záchod byl vysoký, aby se na něj dobře sedalo lidem s kyčlemi, což ale znamenalo, že já si musela podkládat nohu odpadkovým košem, který jsem si pokaždé přišoupávala berlemi z jiného rohu místnosti. Den po operaci jsem na motodlaze sice dosáhla úžasných 30 stupňů hybnosti, ale to pořád nestačilo. No a šoupejte kovovový odpaďák po kachličkách třeba v noci, když za dveřmi někdo spí. Dveře na lůžkové části nemocnic nebývají odhlučněné, protože je žádoucí slyšet, když se někomu něco stane.

Ještě zábavnější epizoda byla s první sprchou. Drén jsem měla v noze zavedený až do soboty, takže to v té době nepřipadalo v úvahu. Po vytažení (které nebolelo! zlatý, zlatý doktor Hanus) sestřička trvala na tom, abych počkala aspoň do večera, a musela jsem se sprchovat s obvazem, aby se na to nedostala voda. Sprchový kout byl naštěstí perfektní, v úrovni podlahy a se sedátkem, a tak byl problém jen s logistikou přenosu věcí: když jsem potřebovala v obou rukou berle, nezbývala mi nosná kapacita na oblečení, ručník a kosmetickou taštičku. O berlích jsem přišla až na sedátko a o berlích zase odcházela, a tak jsem se už podruhé přesvědčila, že berle na mokré podlaze kloužou. (Poprvé to bylo po vytírání.) Ale ustála jsem to.

Pojďte se mi smát - toto je, moji milí, obdélník. Teď už tedy vypáranej, to jediný mi na celým háčkování jde.

Měla jsem na každý den alespoň jednou naplánované cvičení na motodlaze. V sobotu po vytažení drénu byla fyzioterapeutka veselá a od rány, a tak jsem to dotáhla až na 45 °, i když to po každém zvýšení tahalo jak blázen. Největší problém jsem i tak měla spíš s propnutím. V neděli jsem to dotáhla dokonce na 57 °, což hezky lícovalo s pokyny od doktorky, že do konce víkendu úplně stačí šedesát stupňů, a v pondělí na oněch 60 °. Ono se první měsíc beztak nesmí překročit 90 °.

Fyzioterapeutka, která za mnou přišla poslední den, vůbec nebyla hodná. Teda jako byla, a taky veselá a sympatická, ale chtěla po mně naprosto šílený věci, jako by nevěděla, že mě bolí koleno. Jakože třeba v leže na zádech zvednout nataženou nohu z postele do vzduchu. Takovej nonsens. Nevěřila mi, že to nezvládnu, a tak mi ji zvedla rukou a chtěla, abych brzdila pád, ale já nekecala, v té noze nebyla vůbec žádná vůle.

Vtipnej moment byl při cvičení kvadricepsu. Slovo "cvičení" teda asi je dost nadnesený, prostě jsem ho měla zatínat (přední stranu stehna). "Tak pojďte, zkuste to," pobídla mě znovu. Pak jsme si vyměnily nechápavé pohledy, protože já už dávno cvičila, a tak mě na to posadila, nechala mě zatnout kvadriceps na levé noze a pak znovu na pravé, a to jsem i já už viděla, že je ta pravá naprosto mrtvá - ani cuknutí, nic. Trochu pak pomohlo nastimulování různým škrabáním, ale žádná sláva.

Úchvatně vybavené berounské rehabilitační centrum. Identická fitka mají na každém patře a vedle sousedí cvičebna pro fyzioterapie a skupinová cvičení.

Závěrem nemůžu nenastínit cestu domů. Trasu Beroun-Modřany jsme sanitkou zvládli za krásné tři hodiny! A já přitom chtěla umřít.

Sanitky asi známe všichni. Krásná nová žlutá auta, moderně vybavená, veliká - když si ji objednám, budu mít jistotu, že se domů dostanu pohodlněji, než kdybych někoho obtěžovala, aby pro mě do Berouna přijel. (Protože kdo ví, jestli se vejdu do osobáku.) No a přesně takovouhle sanitkou jsem nejela. Ta naše byla stará, strašně drncala i na zcela hladkém asfaltu, vzadu byla tři sedadla a lehátko a já si neměla jak sednout, aby moje noha byla ve snesitelné poloze. Jeli jsme jí čtyři a řidič, a tak jsem si ji nakonec vypodložila taškou jiného pána.

Pro mě přišel řidič jako první, a protože jsem nevěděla, kdy ho čekat, a nechtěla jsem ho zdržovat, nestihla jsem si po snídani (a litru čaje) odskočit. Velká chyba. Pak jsem v autě čekala dvacet minut na dalšího pána, třetího jsme nabírali v centru Berouna a čtvrtého kdesi v polích za Královým Dvorem. A protože třetí a čtvrtý měli být na čas v Motole, vykládali jsme nejprve je, pak druhého pána v Suchdole a mě v Modřanech jako poslední.

Suchdol. To je fakt ještě Praha? Když řidič pána doprovodil do bytu a před sanitkou si ještě zapálil, měla jsem už chuť taky něco zapálit. Mě ta noha TAK bolela! To byl tak neskutečnej diskomfort. (Na obranu řidiče, tu cigaretu zvládl na dvě potáhnutí a obecně vzato byl skvělej.) V 8:20 do sanitky v 11:20 doma. Áááá!

A tím to nekončilo. Jak jako lidi o berlích řeší, že nemají ruce? Já neměla ani jak dostat batoh od dveří kamkoliv, kde jsem ho musela vybalit. A jasně, čaj si zapřená o linku uvařím, ale jak ho dostanu z kuchyně do obýváku? Nehledě na to, že se absolutně nemám jak dostat do vany, takže dneškem počínaje zahajuji experiment, jak dlouho se milovník dlouhých horkých sprch zvládne mýt žínkou v umyvadle. (Opakuji: Ááááá!)

A ani tím to nekončilo! V propouštěcí zprávě jsem měla napsané, že se mám dostavit v úterý 9. 11. v 16 hodin k dr. Hanusovi na kontrolu. Což bylo dneska, v den propuštění. Uber jsem začínala objednávat v 15:20, ale protože jsou někteří řidiči k---i, kteří sice přijmou objednávku, ale dál si jezdí rita přes jiné aplikace, dorazila jsem tam až po čtvrté. (Cesta trvá 8 minut.) Což panu doktorovi nevadilo, protože se drobně upsal a na kontrolu jsem měla přijít až další týden. Vadilo to mně, protože v lékárně neměli kompresní punčochy a zdravotnické potřeby zavíraly ve čtyři. (Takže se znovu opakuji: Áááááá!) Ten báječný experiment za tři stovky mě alespoň poučil, že do hodně velkých aut se vejdu, a zařídil mi první návštěvu, protože mi ty punčochy dojel jinam koupit můj skvělý táta.

A teď mě omluvte, jdu spáchat sebevraždu jednorožčí nerfkou a hodlám tomu věnovat všechen potřebný čas. Bude to trvat týdny.

-
Tohle jsou screenshoty map.cz pořízené na trase Beroun-Modřany. Mň mň mň.

Cviky na následující měsíc (což je doba, po kterou nesmím nohu ohnout přes 90 °)

na zádech:
    špičky propínat a zatínat
    promasírovat stehno a pak ho zatínat, jako vzor mít to zdravé
    na zádech tlačit koleno do matrace
    tlačit do míčku pod kolenem
    zvedat nohu na boku
    položit nohy na stěnu a pomalu po ní sjíždět (takže je ohýbat)
na břiše:
    míček mezi kotníky a nohy přitahovat k zadku
    míček mezi kolena a nohy přitahovat k zadku
    kotníky (resp. nárty) přes postel a uvolnit, zůstat tak 10 min, ať se noha opravdu uvolní a zvykne si, že nemusí nic zatínat a držet
    zvedat celou nohu bez odlepení pánve od matrace
    stát na fajfkách nohou a propínat koleno
    zvedat dlouhé hmity nahoru-dolů 10x, krátké hmity 10x, dlouhé hmity 10x (a nepokládat přitom na zem)
na boku:
    zvedat nohu nahoru a dolů
    dopředu dozadu (dopředu fajfky, dozadu propnuté)
    pánev dopředu (jakože přilepit k posteli) a hmitat nahoru-dolů a kolečka nahoře (malý a střední hýžď. sval)
v sedě:
    s nohama k zemi zdravou nohou natahovat a krčit tu nemocnou nohu
    zvedat tu samotnou nohu

masáž:
    hýbat dlaní čéškou všemi směry
    hýbat kůží kolem jizev, aby byla ta kožní vrstva oddělená od té pod tím
    po vyndání stehů si hýbat i přímo jizvami, aby se nepřichytily k podkoží
    dlouhou jizvu od odebírání vazu po vyndání stehů po délce "roztahovat", aby se nesmrštila a nestahovala kůži

Týden po operaci jenom ležet - i v sedě se tvoří otok.
Kompresní punčochy nebo obinadla nosit tak dlouho, jak dlouho si budu píchat Clexane na ředění krve.
Proti otoku existují lékárenské přípravky, nejužívanější je Aescin.
Do schodů nejprve zdravá noha, pak berle, pak nemocná noha. Ze schodů nejprve berle, pak nemocná noha, pak zdravá noha.
Kdybych padala, mám na tu nohu normálně šlápnout, ta plastika to zvládne. Problém by byl až pád na hodně skrčenou nohu. (Fuj, představím si to a je mi na zvracení.)

Závěrem nemocniční park, ve kterém jsem strávila na lavičce krásnou půlhodinu (a dostala za to pak vynadáno od fyzioterapeutky, protože týden po operaci bych měla jen ležet, takže ani sedět, natož někde trajdat). Jenže já potřebovala někam vynést dle poslední módy rudý kabát, růžové tepláky a ponožky s jednorožcem v trekových sandálech - o to jsem svět nemohla ochudit!