Pantanal! Konečně pronikneme do jeho nitra, přímo do Porto Jofre, nejzazšího bodu dosažitelného suchou nohou! Tedy... plány byly, ale dopadlo to jako vždycky.

Jeden z deseti miliónů kajmanů, kteří v Pantanalu žijí

Oběd jsme si cestou do Pantanalu rozhodli dát v nenápadné restauraci cestou. Paní se na náš dotaz na jídlo zatvářila váhavě, odběhla, pak se vrátila a kývla, že ano, jídlo nám dá, a pak donesla mísy s rýží, špagetami, masem, fazolemi a zeleninou, a i když to nevypadalo úplně vábně, mně to chutnalo, hlavně fazole měli vynikající. V průběhu času jsme zjistili, že jsme prostě jen dorazili pozdě, protože tu obědy končily kolem jedné, a že to bylo zcela tradiční prato feito.

Prato feito
(fotila Ivana)

Pantanal je největší mokřad na světě. Kdysi měli Brazilci nápad přetnout jej od severu k jihu silnicí Estrada Transpantaneira, ale jak to tak bývá, došly finance i politická vůle, a tak z této silnice na severní straně zůstalo jen 147 km dlouhé torzo, které vede z Poconé do Porto Jofre, odkud zboží převáží na jih nákladní lodě. (Prý je možné na nich i cestovat - je to týden dlouhá plavba a je nutné spát v hamace, cestou se nestaví.) Na těch hotových 147 km je 122 betonových a dřevěných mostů, protože, no, ta cesta vede močálem, žejo.

Za Poconé, ještě než jsme najeli na Transpantaneiru, (respektive za ceduli, která na ní turisty vítá,) jsem vystřídala Honzu za volantem, aby mohl fotit zvířata, a tak jsem si užila naši jedinou zdejší silniční kontrolu, a to rovnou vojenskou policií, já. (Pro mě mimochodem teprve druhá silniční kontrola v životě.) Chtěli všechny naše pasy a můj řidičák, ale stačil jim národní, takže mezinárodní jsem v Brazílii nevyužila ani jednou, chm. (Já jim ho chtěla dát, ale Honza mě zbrzdil, že je tím jen zmatu.)

Začátek Transpantaneiry. Ještě před odletem při plánování jsme o ní začali psát jako o TPN, protože psát slovo Transpantaneira je hrozný. Ale zase se pod název silnice vejde na cedulích fakt dlouhý popisek.

A takhle to vypadá dalších 147 km

Dál už to bylo prostě jenom skvělý. Silnice z červené hlíny, ale překvapivě rovná a kvalitní, miliarda ptáků, spousta kajmanů, strašně málo vody ("tady měla být otevřená voda! tady jsme chtěli člunovat!"), spousta maikongů (takoví psi), leguáni... Když se setmělo, koukala se Ivana z okna pulsarem, Honza spotlightoval do stejné strany a já s dálkovými světly hlídala silnici a ještě spotlightovala na svoji stranu a díky tomu jsem našla dva potoo, jůů.

Na noc jsme se inspirovali cizím mammalwatcherským reportem a utábořili se vedle cesty za křovím nedaleko odbočky k nějaké pousadě. Lidi, kdybyste viděli tu oblohu! A Štíra vysoko na obloze, Velké Magellanovo mračno, Uhelný pytel, Jižní kříž, Kentaura a spoustu souhvězdí z Lodi... ach. Zjistila jsem, že můj foťáček umí hezké dlouhé expozice, a tak jsem (nejen tuhle noc) vyfotila nesmyslné množství patnáctivteřinových fotek s oblohou, protože prostě...ach.

Méně zábavné bylo stavění stanu, který nedrží bez kolíků, na půdě, kde skoro nešly zapichovat, protože bylo pořád dost velké vedro a já skončila úplně splavená. Ivana by se mohla přidat s historkou o zalepování mého loďáku, který mi v letadle proděravěla na dvou místech pádla, která jsem v něm převážela, a kterého se ujala v době, kdy jsem se já ještě pokoušela pobodat Brazílii stanovými kolíky.

Západ slunce

Ještě mammalwatchujeme

Potoo, můj oblíbený noční pták s hrozně odrazivýma očima. Obvykle bývá vidět jen jedno, tohle je dost raritní pohled.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Ale přípravy na táboření jsou v plném proudu. Tady se třeba zalepuje můj loďák.

Obloha ťuťu

Mléčná dráha, Uhelný pytel, Kentaur, střed naší Galaxie a meteor

Měli jsme vstávat v pět, abychom odjeli z tábořiště dřív, než si nás tam někdo všimne a vyžene/přepadne nás, a taky abychom stihli ranní špičku zvířat, (Slunce vycházelo v půl šesté,) ale Honza už několikátou noc pořádně neusnul, a tak jsme další program vzali ležérně. (I tak jsme ale ranní špičku stihli, takže jsme snídali kolem desáté. Klasika.)

Těch ptáků! Po tomhle dni jsme měli napozorováno už přes sto druhů. K tomu mi navíc udělali radost další kajmani a taky mini kajmaňátko, které našla Ivana a které bylo opravdu neuvěřitelně malé, (kajmani yakaré se líhnou v březnu 12 cm velcí a teď byl teprve květen,) a taky had, kterého jsme stihli vyfotit, než se přeplazil přes cestu. Na některých místech stačilo zastavit a pomalu otáčet hlavou a člověk nestačil jmenovat, co všechno kolem sebe vidí.

Viděli jsme na vodním salátu ostnáky s ostnáčatama, viděli jsme snailkita se šnekem v zobáku, viděli jsme asi miliardu karančat, která nám jen neochotně uhýbala ze silnice a z nichž jedno zrovna žralo piraňu, viděli jsme nandu a kapybary, zdejší ikonické čápy jabirú... bylo toho vážně hodně.

Karančo s rybou
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Nanduy jsme nejčastěji vídali zamíchané do kravích stád
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Kdybych měla vymodelovat snail kita, tak bych to udělala přesně takhle - ta ulita už vypadá vážně dost naaranžovaně
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Sunbittern, moje oblíbená hus-... můj oblíbenej pták. Mně připomíná husu, ale ve skutečnosti je mu příbuzné jen kagu, co žije na Nové Kaledonii.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Zdejší ikonický čáp jabiru
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Kolibříci nemohli chybět, ale překvapivě (aspoň pro mě) jsme jich v Brazílii viděli mnohem míň než v Ekvádoru nebo Kostarice
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A ještě slípka. Jak barva, tak posez na stéblu trávy jsou úchvatný.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Co jsme nečekali, že kousek za poslední lodgí potkáme silničáře s graderem a že dál pojedeme místo po rovné hliněné cestě po tankodromu plném vyjetých kolejnic, hromad hlíny a výmolů a že místo zděných mostků pojedeme najednou přes dřevěné, jejichž pevnosti jsme věřili jen díky mnohem těžším autům, která jsme potkávali v protisměru.

Dojeli jsme až k řece, která navzdory dosavadní marnosti opravdu existovala ve formě řeky a ne ve formě vysychajícího jezírka nebo ještě hůř zarostlé plochy bez kapky vody, (člověk by čekal, že 122 mostů bude 122 příležitostí k vyplutí, a ne jen 122 vyvýšených míst v travnaté pláni,) a tam to nejenže bylo nádherný, ale navíc existovala možnost, že by vážně mohlo být kam plout.

Naše Řeka

A ještě močály

Od Naší Řeky, jak jsme tomu místu začali přezdívat, jsme se vrátili do Poconé, což pořád trvalo asi hodinu a půl, (a to už jsem si troufala jet předepsanou čtyřicítkou a nelžu vám, občas i padesátkou, protože jsem ďábel,) a tam jsme se ubytovali v Pousada Pantanería. Já se hrozně těšila na sprchu a na záchod, takže ano - nefungovala voda. To jsme reklamovali, a člověk by třeba aspoň byl na wifi, než to spraví, ale k té jsme zase nedostali heslo. Zas jsme si ale obojího o to více vážili, když na to konečně došlo. (Hlavně ta sprcha - všechny věci, celé auto zvenku i zevnitř, a i my, jsme byli pokrytí jemným červeným prachem.)

Po zkulturnění jsme se vydali na pozdní oběd do jídelny patřící k hotelu - mám dojem, že to tam kvůli nám při sklízení ještě znovu otevřeli. Zdejší prato feito bylo skvělé, najedli jsme se výborně.

Zbytek dne jsme zůstali v Poconé, protože Honzovi pořád nebylo moc dobře a potřeboval si pořádně odpočinout a já měla nízký tlak, takže mi to taky prospělo... jenom tu poznámku o bandě lazarů, co jsem tu měla v zápiscích napsanou, jsem si měla nechat až na závěr výletu.

Ještě jedna fotka Transpantaneiry

Náš oblíbený hotel e churrascaria Pousada Pantaneira

Odpoledne se Ivana vydala pozorovat ptáky na dvoře hotelu a já korzovat po Poconé - nakonec jsem jen obešla blok, vzbudila pozornost místní omladiny na motorkách (babetách... tak něčem) a zase se vrátila a se setměním vytáhla Ivanu na spotlightování autem na Transpantaneriu. Bylo znát, že je to ve třech snazší - takhle jsem já řídila a spotlightovala dálkovými světly před sebou a zároveň čelovkou z okýnka a Ivana pulsarovala z druhého okýnka, a když něco našla, bylo na ní, aby si to dohledala světlem, zaostřila a vyfotila to a navíc aby ideálně dobře nastavila externí blesk.

Kromě spousty krav jsme našly dva maikongy, kajmaní školku, lelky a celou dobu nás ve světlech auta doprovázela banda netopýrů.

Večerní spotlighting

Ty všechny čáry jsou letící netopýři. Bylo jich tam hodně a občas se maskovali za meteory a úspěšně mě tím mátli.

Další ráno jsme spali dlouho (Honza zvládl v kuse patnáct hodin, pro mě to bylo jen sedm) a den začali snídaní, kterou jsme měli v ceně ubytování. Na Bookingu ji někdo pomluvil, ale mně se zamlouvala: spousty a spousty ovoce, k houskám nejen šunka, ale i moc dobrý džem a navíc spousta džusu a kafe. Pak jsme vyrazili na nákup doplnit vodu a pečivo a taky pro další benzín - sice měl náš měřák asi stokilometrovou rezervu, než začal z nádrže ukrajovat, ale při našem stylu jízdy (v noci standardně 17 km/h) mizel benzín hodně rychle.

A pak konečně Transpantaneria potřetí, tentokrát až do Porto Jofre! Jsme si mysleli.

Ta silnice je opravdu nádherná, červená hliněná cesta a kolem šťavnaté zelené koberce rostlin a pestrých květů. Akorát jsme se shodli na tom, že nám nikdo neřekl, že voda kolem sice bude, ale bude souvisle zarostlá, takže po ní nebude možné nikam plout. Našli jsme jen tři místa, která by měla nějaký potenciál k vyzkoušení, a všechna nejspíš končila za druhou zatáčkou.

Navíc jsme trpěli dilematem, jak to udělat. Kdybychom odstavili auto někde mimo civilizaci, tak bychom se vyhnuli jednání s lidmi, ale někdo by to auto mohl vykrást nebo ukrást, a kdybychom pluli od některé ze zdejších lodgí, museli bychom se domlouvat, jestli můžeme vyplout, protože Brazílie je rozkouskovaná do soukromých majetků. Žádná varianta nebyla optimální - pravděpodobnost, že by nám někdo hlídal auto, aniž bychom to museli domlouvat, totiž nebyla velká. Ale my tak neradi jednali s lidmi!

Poprvé jsem viděla termitiště a byla jsem naprosto unešená. To byla celá sídliště! Nádhera.

Jestlipak i termiti zohledňují záplavové oblasti při sjednávání pojištění?

Krása, ale na člun to nestačí.

Viděli jsme taky spoustu krásných ptáků a dokonce dva čápy jabiró na hnízdě. A sunbitterna, mého oblíbeného ptáka, co jsem si ho vymodlila už v Kostarice!

Za jedním z mnoha mostů jsme potkali opuštěné budovy, do kterých jsme se sice museli dostávat skrze vysokou trávu a navíc v nich byla vosí hnízda, ale stálo to za to - byla tam spousta netopýrů. Zatímco je Honza s Ivanou fotili hrozně fundovaně, já si fotila celé stropy a filmovala, jak kolem nás vyrušení poletují, a moc se mi to líbilo.

Opuštěné budovy

Focení netopýrů

Takovíhle fešáci tam bydleli (a byli vysloveně nadšení, že jsme přišli na návštěvu)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Jinak to pozorování zvířat - na fotce například kapybar - byla fakt dřina. Nenápadně se k nim doplížit a nevyplašit je, oblečení v maskovacím... džípu...

Hady jsme fotili taky nejčastěji z okýnka auta
(iNaturalist)

O kus cesty dál, u mostu č. 99, nás ale přešel humor: to drama, kdy se dřevěný most pod nějakým autem propadl, jsme propásli asi o hodinu, ale benzínové a olejové skvrny se stále vznášely na hladině a podle místňáků, kteří se hromadili na obou březích, by měla oprava trvat asi deset dní.

Do Porto Jofre nám zbývalo dvacet kilometrů.

Ono teda bylo štěstí, že jsme nejeli rychleji, protože co bychom tam dělali deset dní? Ale šance, že uvidíme jaguára a ary hyacintové, se tím rapidně snížila.

Ups.

Pod spadlým mostem bydlel tenhle netopýr, který tam teď rozčileně kroužil kolem. Dobrý trénink na focení netopýra v letu by mohlo být třeba focení motýlů nebo kolibříků v letu - je to nemožná disciplína.
(iNaturalist)

Vrátili jsme se kus cesty k odbočce bez závory (takové tu byly na celé Transpantaneiře dvě) a zkusili ji prozkoumat. Nakonec se ukázalo, že brána byla poměrně náhodně umístěna asi na pátém kilometru ze sedmnácti, a tam jsme to naštěstí dokázali otočit a zase se vrátit.

Pak už nastal soumrak a čas na mammalwatching. Z toho jsem měla radost, protože jsme díky němu za dnešek napozorovali pět různých opravdických či honorárních myší, jak to nazvala Ivana, když jsem si nevěděla rady, jak tu kategorii uchopit. Totiž: Viděli jsme myš a morče, ti jsou jasní. Kapybara je hlodavec, takže taky skoro myš. Netopýr je létající myš, to ví každý, a vačice je taky skoro myš.

Jo a zapomněla jsem zmínit, že jsme viděli naprosto fantastického kajmana! Těch tam bylo fakt hodně, tak už jsme na ně ani nestavili, ale tenhle se vyvaloval vedle cesty s otevřeno tlamou, takže mu byly krásně vidět zuby. Ivana k němu odvážně nastrčila gopro, ale překvapivě místo aby ho sežral, tak utekl do vody.

(Kapybary před námi taky utíkaly do vody. Mě třeba překvapilo, že neměly potřebu se vynořovat, tak moc jsem je s vodou asociované neměla.)

A když jsme u té vody... viděla jsem v dálkových světlech jasného tapíra, jak jde přes silnici, tak jsme vystartovali z auta za ním. Já ještě zajížděla ke kraji, protože v dálce za námi jelo jiné auto, a tak jsem se opozdila, a jak jsem šla za nimi, tak se z  vodního salátu začal ozývat strašný kravál - a najednou vidím, jak Ivana i Honza sprintují k autu. Ten náš tapír byl jedním z vodních buvolů, kteří se naštvali, že je rušíme, a vypadali, že se za námi rozběhnou.

Já navíc v noci viděla ještě stříbrného zajíce, který poskakoval u krajnice, ale než jsme ho vyfotili, zalezl.

(Jo a těch hadů, co jsme přes den viděli!)

Tenhle kajman se tam s otevřenou tlamou vyvaloval celou dobu, než jsme ho zaplašili filmováním. Kromě krásných zubů má v tlamě pijavice - to je ten tmavý flek - což byly jediné pijavice, které jsme v Pantanalu viděli.
(iNaturalist)

Ivana provádí výzkum, jestli když přijde dostatečně blízko, tak se kajman vrhni na ni, nebo do vody.

A tady na fotce nejsou, opakuji, NEJSOU tapíři. Ústup, ústuuuup!!!
(fotili Ebříci)

Protože všichni napozorovaní oceloti na téhle silnici byli vidět mezi devátou a jedenáctou večer, neměli jsme ambice se utábořit dřív. Pak už jsme ale spěchali na naše vyzkoušené tábořiště a mně cestou padaly oči a mozek si dokresloval věci na silnici do absurdních výjevů, což při řízení nebylo úplně praktický. Navíc teda zase eskapáda se stanovými kolíky...

Hotovo bylo až po půlnoci a ještě blogísek, ech. A promazat levý loket krémem, protože jsem si ho při řízení spálila od sluníčka (to je to opírání se o otevřené okýnko), a ještě trochu problémy se žaludkem, protože jsem ochutnala už zkaženou slaninu, (pak jsem to zajídala zubní pastou, abych se zbavila té pachuti,) navíc po čtrnácti hodinách řízení najednou dělat dřepy při stavění stanu mi nedělalo zrovna dobře na koleno... dovolená je dřina :-)

Ráda bych napsala, že byla noc klidná, ale zkraje noci nás málem sežrali divocí psi a ráno bylo jak z Hitchocka - kolem svítání řvali ptáci jak utržení ze řetězu. (Básnickou nadsázkou toto tvrzení vykraťte sami.)

Podvečer na Transpantaneiře

A ještě trochu pozorování na odbočce

Kajmani a kajmaňátka - to jsou všechny ty blýskavé oči na zemi. Blýskavé oko na stromě patří pavoukovi.

A tady už táboříme, zase pod fantastickou oblohou

Normálně postrádám soudnost jen u fotek zvířat, ale zvířetníkové světlo!

Vstávali jsme asi v sedm a vydali se vstříc zkusit konečně to, proč jsme tu vlastně byli - člunování Pantanalem.

 

(Všechna pozorování zvířat z téhle části výletu najdete ZDE.)

předchozí     -     následující