Poušť Gobi a písečné duny. Taky návštěva jednoho jezera se spoustou ptáků hned pod horami a druhého poté, co jsme přejeli Gobi. Další hory a nejhorší terén, kterým Honza kdy řídil. Ježek s dlouhatánskýma ušima a frčík - myš zmutovaná do klokana. A taky nám exlo lečo.

2. - 4. 5. 2024
Pozorovaná zvířata z téhle části výletu na iNaturalistu ZDE.

Stepokur kirgizský. (S pravopisem toho jména nesouhlasím.) (Nejenže se mi ta slepice líbila vizuálně, ale navíc jsem v Kyrgyzstánu byla, ahá!)
(fotili Ebříci, odkaz)

Ráno jsme si přispali až do deseti a příjemné ráno jsme ještě zlepšili jahodovým kompotem k snídani, než jsme definitivně opustili severní stranu hor.

Na jih hor jsme projeli tím velkým údolím, kterým jsem se měla ze včerejšího treku vracet a kterým přišli Ebříci, a zajeli jsme se podívat k jezeru, které jsme viděli z nejvyšší hory. Tedy, jezero je asi nadnesený výraz pro mokřad a soustavu louží a jezírek, ale byla to jediná voda v okolí a díky tomu u ní bylo živo.

 
U jezera

Pasoucí se koně a mezi nimi rarášci - dust devils

Soli tam bylo... hodně.

Drny, kopce... terminologie se stírá.

Auto jsme nechali na cestě a pěšky došli tak daleko, jak se přiměřeně suchými botami dalo. Těch ptáků tam! A proti horám se pásli koně a za vodou se objevovali dust devils, rarášci, větrné víry plné písku.

Viděli jsme tam několik ještěrek a jedna z nich legračně rolovala ocas, když cítila napětí - nejlíp to vyniklo, když jsem u ní stála s foťákem a z druhé strany přicházel Honza. Koneckonců, video je níže.

Taky bych málem zapomněla - bylo tam teplo. Já opravdu zužitkovala tílko a kraťasy! To jsem po zasněženém začátku naší dovolené ani nedoufala. Jasně, sjeli jsme do 1300 m. n. m... a když foukalo, bylo pořád trochu chladno, (i když na to bude mít Honza jiný názor,) ale konečně mi nebyla zima.

Konipasi citrónoví byli moji oblíbenci, protože skutečně zářili do dálky
(fotili Ebříci, odkaz)

Vodouš kropenatý
(fotili Ebříci, odkaz)

Český název téhle agamy jsem nenašla, ale můj překlad "tuvanská, což odkazuje na turkický sibiřsko-mongolský národ, ropuchohlavá agama" je natolik zvučný, že ho tu nechám. V příštím životě budu copywriter, ja ja.

Pak jsme pokračovali podél hor dál na západ, protože tam byla písečná poušť a já ještě v žádné nikdy nebyla. A navíc... to byla Gobi.

(He he he.)

Už příjezd k dunám byl zážitek, jak se tyčily proti temným horám. A pak jsme dojeli až k místu, kde skrze ně měla vést cesta do Serveye, vesnice, kam jsme plánovali jet další den doplnit zásoby a hlavně naftu.

Příjezd k dunám

Támhle jsou

A samozřejmě co by byly duny bez velbloudů

Trochu nás zaskočilo, že cesta nevedla mezi dunami, ale přes ně. Zaparkovali jsme u nich, uvařili si pozdní oběd a šli se projít po cestě dál, abychom zjistili, jestli to projedeme, nebo jestli tam zapadneme.

Písečné duny jsou senzační! Ten písek je udusaný a pevný, že se po něm dá chodit! A dole pod dunami byly popraskané písečné kry, které vznikly díky vodě, která přeměnila písek na jíl, a opravdu držely tvar a něco takového je i na Marsu a díky tomu víme, že na něm byla dříve voda.

Poprvé v dunách
(fotili Ebříci)

(Trochu to tu s fotkami přeženu, ale chápejte, duny! Poprvé!!)

Poušť!!!

Tohle jsem fotila pro svoje kytky doma, až si zase budou stěžovat, že mají málo vody, nebo moc vody, nebo že je voda moc mokrá...

Focení broučků

Focení krajinek

Zpátky k autu

Sestřih z procházky v dunách, tekutého písku, ještěrky, broučka se stopou, podle které jsem myslela, že půjde aspoň o myš, a oázy s velbloudy

Zpátky u auta jsme vysypali písek z bot a popojeli ještě kousek dál, kde byla řeka a sirný pramen a tak. Hlavně tam tedy byla turistická infrastruktura, jurtové kempy pro turisty, a dost nás zaskočily kůly přes celou délku holé krajiny, aby se autem nedalo projet dál. Tam jsme nechali auto, a protože už byla jen chvíle do západu slunce, šli se dál projít pěšky.

Oáza s velbloudy

Nádherné místo

Dokonce tam rostly i... kytky. Nebo vetřelčí vajíčka.

Zůstaneme tam, a ne proto, že dál nemůžeme, ale protože se nám tam líbí, tak.

Sirný pramen byl... malý. A zvířata jsme tam neviděli žádná, jen jsme slyšeli spoustu žab.

Dál jsme pokračovali autem - Honza řídil, já spotlightovala a Ivana pulsarovala - zpátky po svých stopách, i s odbočkou k jezírku, kde jsme ještě za světla byli, ale poušť byla úplně mrtvá. Já viděla jedny malé oči zaběhnout pryč a Ivana našla ptáčka. Takže jsme se rozhodli to otočit a vrátit se k jezírku a tam se utábořit, když Honzovi přes cestu přeběhla myš. Jů! A o kus dál dlouhouchý ježek. Jů jů!

Jak bylo přes den teplo, tak se v noci ochladilo a z pozorování s otevřenými okýnky jsme byla i v péřovce a goráčovce vymrzlá, takže jsem uvítala, že jsme to zapíchli už po půlnoci. Posledním velkým úkolem bylo postavit na písku stany - kolíky držely jen na čestné slovo a já nakonec ty dva potřebné pevné body - aby mi neplandala předsíňka - uchytila za barely s vodou.

Na spaní už zima nebyla.

Soumrak

Sirný pramen

Spotlightování v poušti

 

Ježek ušatý
(fotku v náhledu fotili Ebříci, odkaz)

 

Další ráno jsme vstávali v devět, a jak bylo večer všechno kolem depresivní, protože mi byla hrozná zima, tak bylo ráno malebné. K řece přišli velbloudi a ta zelená oáza v poušti byla potěchou pro oko.

Prvním cílem byl Sevrej kvůli naftě a vodě. To znamenalo přejet písečné duny. Já řídila v písku!

Projížděla jsem jimi na 4x4 a většinu času v hlubokém písku jsem musela jet na jedničku, ale auto mělo samozřejmě možnost i půlpřevodů, takže bylo ještě kam ubírat. Bylo to jako plout žlutým mořem, naprostá paráda. Tohle jsou věci, za které by člověk v Česku zaplatil těžké peníze, a tady je to součástí výletu - řízení v hlubokém sněhu, offroady pláněmi, řízení v písku a po skalách.

Tábořiště

Řídit auto v dunách je jako plout korábem

V Sevreji měli krásnou benzínku jako z plakátu a nikoho v ní. Zkusili jsme přilákat obsluhu tím, že jsme ostentativně zůstali stát u stojanu, a vyplatilo se, přijela paní v kombinéze připravená vydat nám benzín. Že chceme naftu, ji zaskočilo, a na Honzově google translatu nám nebyla kvůli latince schopná odepsat, ale možnost namluvit text ji nadchl a my se tak dozvěděli, že naši kolínskou má její kolega a že je top quality a že nás za ním dovede, ať jedeme za ní. Takže jsme s ní zajeli do vesničky na dvůr jurty a od souseda dotankovali z kanystrů top quality kolínskou.

Pak jsme se vydali mezi zděné baráčky hledat obchod. Vlezli jsme hned do prvního a byli zklamaní, že nemají vodu ani chleba, ale alespoň jsme dokoupili těstoviny a omáčky a taky nějaké sušenky. V druhém obchodě už měli chleba i barely s vodou, takže jediným problémem zůstaly věci na chleba - já zkusila nějaké experimentální paštiky a Ebříci se spolehli na stávající zásoby sýrů. Ale koupili jsme další kompot, ten se osvědčil.

Chtěli jsme vzít naftu...

...ale dopadlo to jako vždycky.

Sevrej

Ze Sevreje jsme zamířili dvě stě kilometrů na sever do Bayanligu. Dvě stě kilometrů zní jako krátký úsek, ale už Bátar nám na mapě ukazoval nějaký podobně směšný úsek s tím, že to je na dvanáct hodin, a zdejší cesty mu daly za pravdu - celou cestu jsme se potýkali s korugací, wash boardem, valchou - jinými slovy strašně pravidelně rozsekanou cestou, která prověřila upevnění všech šroubků v našem autě. Když jsme nejeli po wash boardu, dalo se jet 40-50 km/h (ale to už hrozil fish tailing, před kterým nás Bátar taky varoval), ale na wash boardu bylo maximum 15 km/h.

Krajina byla hodně jednotvárná, šedá kamenitá poušť s pichlavými keříky. Potkali jsme ale les saxaulů, ve kterém měli žít speciální vrabci. Ono, les. Když jsme ho viděli na obzoru, tak jsme se dohadovali, jestli tam jsou vysázené topoly, nebo jestli je to celé fata morgana. Topoly to nebyly, ale o něco vyšší než pichlavé křoví to bylo. Nechali jsme auto u cesty a šli se tam projít. Kromě skřivánků jsme našli gekonka, několik ještěrek a já dokonce maličkého štíra, sotva centimetrového. Když jsem odvalila kámen, tak se zvládl schovat pod kozí bobek, tak asi tak.

Další pauzu jsme udělali v pět, kdy jsem měla už velký hlad. Ebříci odešli na ptáky, já uvařila těstoviny, a když bylo hotovo, dala jsem jim signál barelem na střeše auta. Byla jsem ráda, že u toho vaření nebyli, protože mě Honza pravidelně obviňoval z malého respektu k ohni a vařením na stupátku kufru auta (kvůli závětří, foukalo hodně silně) bych tomu nepomohla.

"V sobotu jsme viděli saxauly..." (cit. Ivana, neděle)

Vařím. Dobrá rada pro ty, kdo chtějí jet do Mongolska: pořiďte si na vařič závětří. Vážně.

Když jsme odbočili na sever, hlídali jsme odbočku, kterou neznaly ani Google mapy, ani mapy.cz, ale byla v Bátarově papírové mapě. Přejeli jsme moc pěkný skalnatý hřeben a za ním se cesta rozšířila a vedla z ní pryč nějaká odbočka. Po ní jsme sice jeli dlouhou dobu podélně s původní silnicí, takže nebylo jasné, jestli se nakonec zase nespojí, ale pak jsme odbočili ještě jednou a ocitli se na správné trase.

Jeli jsme až do soumraku a i pak pokračovali dál, i když v režimu spotlightování. Já tentokrát zůstala za volantem, takže jsem nemrzla - nehledě na to, že jsme sklesali natolik, že jsem většinu času byla ochotná mít otevřené okno a spotlightovat do strany.

Podvečer

Se západem slunce

Ivana našla v pulsaru velmi záhy gazely a já pak v rychém sledu za sebou ve světle dálkovek frčíka a dva tarbíčky. Oba ty nálezy byly skvělé - frčík je extrémně podivná myš s dlouhým ušima, štětinami na konci dlouhého ocasu a stylem běhu ala cval, a tarbíčci (kterým jsem odhodlaně říkala křečíci) byli tak malincí, že spoléhali na to, že je nevidíme, a nesnažili se utíkat, a když jsme nebyli moc blízko, pokračovali ve vyhrabávání potravy a ten druhý i v lovení hmyzu. Pak byla ještě pěkná liška a v pulsaru jsme zvádli i další myši, i když ne tak zblízka.

Utábořili jsme se na dohled světel vesnice Bayanlig na písčitém místě, kde šly zabodávat kolíky.

Liška korsak
(fotili Ebříci, odkaz)

Křečíček. Teda... tarbíček drobný. Ale já v tom vidím křečíčka.
(Honza: me teda trochu urazi rikat tem malejm tarbikum krecek :) je to jina celed!!!)
(odkaz)

Nejlepší myš ever: frčík. Jmenuje se teda tarbík mongolský, ale Ebříci přišli se jménem frčík a toho se už nezbaví. To protože opravdu frčí.
(fotili Ebříci, odkaz)

Vidíte ty bačkůrky? Boží.
(fotili Ebříci, odkaz)

Následující ráno se zase ukázalo, na jak malebném místě se nám v noci povedlo náhodou utábořit. Nad plání se tyčily hnědé kopce a za nimi zasněžené hory a nikde nikdo, jenom kolem pobíhala spousta ještěrek.

Vydali jsme se dál do Bayanligu, kde jsme dobrali naftu a ještě skočili do místní sámošky pro zeleninu, sýry, chleba a džus a pak jsme vyrazili dál, k jezeru
Orog Nuur a do hor, které se nad ním tyčily.

Tábořiště. Moje nejsilnější asociace na "Mongolsko" je po návratu "prostor".

Agama

Trochu oříšek byl trefit z vesnice, protože vyježděné cesty nemají v Mongolsku dlouhého trvání, a tak mapy.cz neseděly s realitou a Honza mě musel korigovat podle satelitu - na správnou cestu jsem to brala napříč pustinou nejkratší cestou.

Cesta ale byla malebná, průjezd mezi kopci a horami byl jednou z nejscéničtějších a nejkrásnějších scenérií, jaké jsem kdy viděla. Barvy se měnily od černé přes hnědou a červenou až po zelenou a žlutou, všude pobíhaly ovce a kozy a taky spousta jehňat a kůzlat (jedno úplně čerstvé u cesty bylo na nohou ještě vratké a visela z něj pupeční šňůra) a nad tím byla modrá obloha a slunce.

Cesta kupředu

Výhledy

A ještě dál

Jezero mělo být podle mapy velké a podle Bátara z autopůjčovny přes něj měli migrovat ptáci a být u něj živo. Ve skutečnosti nám dalo velkou práci v té solné a travnaté pláni nějakou vodu z cesty vidět.

Původně jsme chtěli jezero objet z kratší strany, udělat si u něj pauzu na pozorování zvířat a pak volně pokračovat do hor. Cesta tam v mapě značená byla. Zkusila jsem po ní jet, ale zanedlouho skončila zavátá písečnými dunami, do kterých se mi nechtělo pouštět, a tak jsme se museli vrátit a jezero obkroužit o tři sta stupňů. Díky tomu jsme ale jeli kolem vesnice Bogd, přes kterou do jezera tekla říčka. U ní jsme si udělali pauzu na oběd a koupání - já se sice o den dříve pokusila ve stanu umýt pomocí žínky (jakože špinavého trička), mýdla a asi decky vody, ale nohy a hlavně prsty v botech byly po návštěvě písečné pouště v takovém stavu, že tekoucí voda přišla opravdu vhod.

Na jezeře nakonec nějací ptáci opravdu byli a taky jsme viděli zajíce. A jehňata a kůzlata, ta byla opravdu všude. Do pouště přišlo jaro.

Jezero

Koza s kůzletem pár minut starým

Pak jsme zajeli do hor. Už zpočátku údolí, kterým jsme měli projet až na náhorní plošinu, mi přišel terén hodně krkolomný a těšila jsem se, až se srovná. To se nestalo, a tak jsem předala volant Honzovi, aby auto zničil a nás zabil on.

To se nestalo, i když sám tvrdil, že to byl nejhorší terén, jakým kdy jel. Najs. Ono chvílemi nebylo úplně jasné, co jsou sesuvy a co cesta.

Z 1200 m.n.m. u jezera jsme vystoupali autem do 2300 m.n.m., kde nám cestu rovně zahradily sněhové jazyky a cestu doleva svah tak prudký, že Honza usoudil, že by to nevyjel ani na půlpřevody.

Do hor. A protože jsem tentokrát nechtěla zničit půjčené auto, řídil Honza.

Dál už asi nepojedeme...

Na hřebínku

Nechali jsme tam auto stát a vyrazili pěšky na hřebínek nad námi obhlédnout svahy kvůli manulům a sněžným leopardům.

Tábořili jsme o něco níž - Honza se zvládl otočit, takže jsme to nemuseli scouvávat - a než jsme postavili stany, tak se sešeřilo a my vyrazili na krátkou hodinovou procházku se spotlightem a pulsarem. A zase žádný leopard.

Po návratu u auta jsme zjistili, že nastala katastrofa.

Ono už Daan, mammalwatcher, podle jehož mongolského reportu jsme se při cestě částečně řídili, psal, že se jim v těchto horách porouchalo samo od sebe auto (ložisko převodového řemenu, ať je to cokoliv), a my doufali, že tam není patogenní zóna pro auta z Bátarovy půjčovny, ale ukázalo se, že asi jo. Totiž: Exlo nám lečo!

Přeloženo do slov neobsahujících písmeno x, cestou se rozbily dvě sklenice s lečem. Odneslo to spoustu věcí, které jely spolu se sklenicemi v kufru (včetně rezervy, ve které byly naskládané), a tak jsme ještě v deset večer drhli věci a třídili zachranitelné od těch na vyhození. Uá!

Tábořiště v noci

 

 

Předchozí     -     Následující