Měla jsem narozeniny, ale naštěstí jsme potkali hned dva dortíčkový stromy, takže to dopadlo dobře. Byl to druhý (a poslední) trek, který vedl krásnou soutěskou. Poslední noc jsem spala pod širákem a viděla Kozoroha a Fénixe a Jeřába. A po návratu do Tafraout - hořící holub!!

14. - 28. 11. 2024

1. den: Praha - Marrakéš
2. den: Marrakéš
3. den: Marrakéš - Tafraout
4. den: Tafraout - Tnine Aday - Massa River
5. den: Massa River
6. den: Massa River - jiný zákrut Massa River
7. den: Massa River - Tnine Aday - Tafraout
8. den: Tafraout
9. den: Tafraout - Afella Ighir - Ait Mansour
10. den: Ait Mansour - Tinzguid
11. den: Tinzguid - Tafraout
12. den: Tafraout - Marrakéš
13. den: Marrakéš
14. den: Marrakéš
15. den: Marrakéš - Praha

Lukášovy fotky z výletu jsou ZDE.
Lukášova pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.
Moje pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.

Kohoutky na vodu na zdech baráčků jsou tak báječná věc! Bez nich by se v pouštních horách trekovalo mnohem hůř.

(Ale i tuhle vodu jsme filtrovali a dezinfikovali.)

Poslední snídaně před odchodem na trek byla zase opulentní a mně k ní chodila narozeninová přání od těch nemnoha lidí, kteří mají číslo na můj cestovní telefon.

Domácí nám poradil, že collective taxi do Afella Ighir vyjíždí z kruhového objezdu v jedenáct, a tak jsme se po snídani pomalu sbalili, tašky s nepotřebnými věcmi opět odložili u domácího doma a vydali se nejprve pro chleba a vodu a potom ke kruhovému objezdu.

Stačilo zmínit, kam chceme jet, a už jsme jeli. Kolektivní taxi to asi nebylo, ale těch 200 dirhamů nebylo přehnaných, protože se jelo docela daleko a po špatných silničkách.

B-day girl
(fotil Lukáš)

Vyráželi jsme pod palčivým sluncem chvíli před polednem. Když jsme si dělali pauzy ve stínu, tak nebylo vedro, ale vydržet na slunci se dalo jen obtížně.

Ale ty výhledy!

Trek nás vedl zelenou soutěskou mezi malými vesničkami s domky přilepenými na skále, v okrových barvách a s kohoutky s pitnou vodou vyvedenými do ulice do krásných pítek.

Údolím vpřed

Soutěska, vesničky a skály

A vrásy!

Přes cestu nám běhala spousta pozemních pruhovaných veverek, nad hlavou létali ptáci, kolem se potulovali vesničtí psi a hlavně u nás přibržďovalo každé auto, kdybychom náhodou něco potřebovali. Když jsme zastavili u jednoho z domků, abychom vyfotili nějaké ptáky, zavolala na mě ode dveří mladá a usměvavá žena v čádoru a posunky mě zvala dovnitř na jídlo a pití. Být aspoň jeden z nás o něco společenštější, měli bychom zážitků ještě mnohem víc.

Taky jsme potkali dvojici cyklistů z Německa. Spěchali do Tafraout, než se zvedne protivítr, a na kolech dál do Agadíru, odkud slečna letěla domů, zatímco její partner měl pokračovat na kole až domů. Až do Vánoc.

Ach

Celé mnohakilometrové údolí byl vlastně jeden obří palmový háj. Oáza.

Ten den jsme byli oba unavení - na cestách jsme byli už týden a pořád jsme něco dělali, tak asi proto. Brzy jsme si udělali přestávku na sušenky a potom další na oběd - tamní chleba byl čerstvý vážně moc dobrý, a ještě s našimi tofu paštikami, mňam - ale ani potom to nešlo dobře.

Když mě rozbolelo koleno a zhoršilo se natolik, že s ním skoro nešlo jít, zastavili jsme se u jednoho z kohoutků s vodou a přefiltrovali si do láhví na plnou kapacitu - oba pět litrů - a pak se vydali hledat místo na spaní.

Pořád mě fascinuje, že moje koleno o TOLIK hůř snáší asfalt než... no, cokoliv jinýho. Včetně přelézání skal a tak. Au.

Zdejší sezónní řeka fungovala dobře a voda v ní opravdu byla

Taky ty palmy tam všude...

Soutěska, kterou jsme celý den šli, byla hodně sevřená a moc naděje jsem tomu nedávala. Myslela jsem si, že skončíme někde ve vyschlém říčním korytě na dohled silnice a že to bude jen takové nouzové nocležiště, na kterém u nás každé projíždějící auto bude zastavovat a zvát nás na noc k sobě, ale Lukáš měl jiné plány. Zalíbilo se mu korýtko s tekoucí vodou, a tak mě u něj nechal sedět s oběma batohy a odešel do stráně mezi palmy ke skalám, a pak se vrátil, a když mě dovedl na místo, které našel, zjistila jsem, že jsem na nejhezčím narozeninovém nocovišti ve svém životě.

Tábořiště

Večeře!
(fotil Lukáš)

Pod námi byly palmy a tekoucí voda, nad námi pouštní sráz se sukulenty - a my byli na úplně rovné terase široké akorát pro stan.

To ale nebylo všechno. Měla jsem přece narozeniny, a tak jsem už cestou pilně vyhlížela narozeninový dort, a tak jsme po moc dobrých instantních asijských nudlích zakrojili granátové jablko utržené cestou a k čaji si trhali datle z palmové větve, kterou jsme si na tábořiště přinesli.

Zatímco jsem odpoledne filtrovala vodu, Lukáš našel spadlou palmovou větev s datlemi. Bylo mi právě třicet sedm let, když jsem pochopila, že datle v obchodech nejsou nijak sušené a kandované, ale že tak rostou už na stromě.

A pak jsme potkali dortíčkovej strom, a vedle dalšího takového jsme večer postavili stan. O moc lepší už to být nemohlo.

Narozeninové menu

Nad stanem pak vyšly hvězdy a v údolí byl nádherný klid. Mléčná dráha byla jasná, Pegas byl v nadhlavníku, Kozorožec byl nad horami hrozně výrazný a viděla jsem dva meteory. Když nad ránem vyšel Měsíc a osvětlil celé údolí, nepotřebovala jsem čelovku, abych si došla odskočit, a Orion a Plejády byly na divném místě oblohy.

Všechno nejlepší, Eliško.

Tábořiště

A obloha

Probudila jsem se v pět ráno a už jsem neusnula. Skrze síťku jsem pozorovala hvězdy a bylo mi pěkně.

V sedm se na nás seběhli psi. Ani jeden jsme moc nepochopili, odkud štěkali - respektive jeden z nich byl pod stanem, a protože jsme večer jednoho hodně zablešeného odháněli, tak jsme měli jasno. Ale nějaký menší pes s vyšším tónem štěkal z hřebene nad stanem, a tam přece nebyly žádné domky?

Tady ještě tábořiště shora. Pořád nechápu, jak tuhle terásku Lukáš vykouzlil.

Ráno jsme nespěchali. K snídani jsme si udělali kafe i čaj, snědli si chleba s hlívovou paštikou a Lukáš přinesl granátová jablka z plané jablůňky opodál a pak jsme nechali stan stanem a bez věcí se vydali na hřebínek nad námi, protože na něm byly vidět zbytky starých baráčků a já si je chtěla prohlédnout.

Museli jsme tam vystoupat hliněným svahem s kameny a pryšci a taky kousek lézt po skále - cestou dolů jsme to místo obešli - ale pak jsme se ocitli ve staré vesničce se zasypanými sklepy a popadanými stropy, vlastně jen mezi zříceninami, které ale navazovaly na domky ve vesnici za kopcem, postavenými vysoko do svahu.

"Chceš to obejít tou schůdnější cestou, nebo- no nic."
(fotil Lukáš)

Já to furt řikám, že neni dobrej nápad mě nechat plánovat trasu! I když jde o pársetmetrový výlet kolem stanu.

Ale dolů jsme tu skálu obešli
(fotil Lukáš)

Zříceniny byly přilepené na kraji vesnice

Hele je

Pohled k vesnici v protějším svahu

Už s věcmi jsme se pustili po silnici dál údolím. Zase mezi domky a pod palmami, s auty přátelsky mávajícími nebo rovnou přibržďujícími, jestli nechceme vzít.

Obydlená, zelená část ale brzy skončila a my se ocitli v čím dál strmější červené soutěsce, která už mnohem víc připomínala pouštní hory. Kopce kolem měly špičatý tvar a byly na nich vidět vrásy.

Geologie. To byla taky věc. Musím si nastudovat něco o geologii. Už ve zřícenině vesničky jsem se nemohla nabažit tamních kamenů, které vypadaly, jako by se po ránu probudily s pomačkanou tváří. Bylo to zkamenělé bahno? Netuším. Ale zaujaly mě natolik, že jsem si zbytek výletu nesla v batohu kus skály.

Kameny mě tam fascinovaly tak, že jsem si jeden takovýhle pokreslený přivezla domů. Teď potřebuju přijít na to, jak se určuje druh horniny, a co jsou vlastně ty čáry.

A taky bych chtěla vědět, proč byla vyschlá koryta řek šedomodrá. Copak je ta červená na skalách jenom písečný sediment?

Když jsme jeli na tenhle výlet taxíkem z Tafraout, dělal Lukáš do telefonu značky na místech, kdy bylo ještě možné nabrat vodu. Teď jsme dospěli k posledním tůním v sezónní řece, ke kterým se dalo ze silnice pohodlně slézt, a rozhodli jsme se u nich zastavit na oběd.

Já se pak vyvalila na kamenech přímo mezi tůňkami, což byl mikrosvět sám pro sebe, s trávou a řasami a maličkými čipernými tvorečky, a vydrželo mi to asi deset minut, než Lukáš přišel s myšlenkou, že bychom měli dobrat plnou kapacitu vody.

Na kamenech jsem tudíž vydržela další hodinu, ale už to nebyla taková pohoda.

Pohoda
(fotil Lukáš)

Chm
(fotil Lukáš)

Definitivně se mi tam rozpadla lahvička k filtru, ze které se špinavá voda filtruje do čistých láhví - začala protékat švy takovým způsobem, že už nebylo možné dokončit ani poslední tři láhve. Měla jsem s sebou pro tenhle případ litrovou platypusku, ale ukázalo se, že je nepohodlně široká do ruky (originální lahvička byla jen na půl litru). Au.

Celkově jsme v Maroku přefiltrovali čtyřicet litrů vody.

Lukáš pak nesl o dvě láhve víc než já, protože mi koleno na asfaltu vypovídalo poslušnost. Tempo jsme díky nevyvážené zátěži měli podobné, a stejně jako vždycky přerušované přestávkami na focení kytek a ptáků (Lukáš) a krajiny (já).

Soutěska skončila, ale i dál to bylo moc pěkné

Sady, civilizace je blízko

O moc dál už jsme naštěstí jít nechtěli. Soutěska skončila a my se dostali na pláň, na níž bylo o pár kilometrů dál městečko, z něhož jsme další den chtěli jet zpátky do Tafraout.

Lukáš si vyhlédl jedno malé boční údolí a našel v něm pěkné místo na stan. Hned vedle nádherně kvetl oleandr.

Byl to poslední večer v horách, a tak jsme mohli dojíst, co jsme měli. Po guláši jsme si tak dali ještě asijské nudle a já snědla navrch pytlík oříšků.

Na psaní deníčku tam bylo ve skále křeslo, jako by mi ho někdo vytesal na míru.

Tábořiště I
(fotil Lukáš)

Tábořiště II

Oleandr si na jaře pořídím na balkón, tak moc se mi zalíbil

Protože to byla poslední noc v horách, vymyslela jsem si, že noc strávím pod hvězdami. Hady ani štíry jsme navzdory neutuchající snaze neviděli žádné a že by přišel šakal... ráda bych si ho vyfotila, kdyby ano. A bylo jasno a byla to poslední noc. Jen ten vítr, který večer vál, mě trochu strašil. Měla jsem na sobě všechno oblečení včetně péřové bundy (což bylo mimochodem poprvé - ale byli jsme v 1600 m. n. m.) a závětří jsem si našla spíš marginální. Fungovalo ale dobře - v noci jsem se probudila vedrem a svlékala se zase jen do pyžamka, ve kterém jsem spávala i ve stanu.

Lukášovi vichr přes noc strhl předsíň stanu.

No a ta obloha. Nad hlavou jsem měla dvě palmy a Mléčná dráha vedla přesně mezi nimi a občas jí proletěl meteor a jeden měl i stopu. Lukáš mi navíc ukázal jižní souhvězdí, která jsem neznala, a to i takové vzácnosti jako Jeřába nebo Fénixe. A když jsem se v průběhu noci občas budila, abych zkontrolovala, jestli nezačalo pršet z mraků, které se od obzoru natahovaly, dělal mi společnost Orion přímo nade mnou.

Stan i s meteorem. Focení nočních fotek mi v Maroku zoufale nešlo, ale zas ty palmy na obzoru!

Výhled ze spacáku

Za svítání mě přišel probudit Lukáš a já se hrozně lekla, protože mi spacák zkreslil jeho hlas, a tak jsem měla pocit, že na mě mluví nějaký Maročan. Pořád hodně foukalo a obloha byla potažená dramatickými mraky. Než jsem si sbalila svoji ložnici, uvařil Lukáš kafe a pak jsem zase seděla ve skalním křesle a snídala a nemohla si vynachválit péřovku.

Na další cestu jsem se vydala v neprofoukavé bundě. Do prvních měst už to byl jen kousíček, a když se skrze těžké mraky prodraly paprsky a osvětlily baráčky a mešitu, bylo to moc pěkné. Na pozadí ale zůstávala jedna z výrazných hor ve stínu, a tak krajina ten den nevypadala jako na Marsu, ale jako v Mordoru.

Ranní káva

Ohlédnutí

Hora osudu

Hele, civilizace

Poslední vesnička na treku 

Došli jsme až do Toloust, aniž by kolem projelo jediné auto, na které bychom mohli mávnout. Tam jsme na křižovatce tří hlavních silnic, z nichž jedna vedla do Tafraout, shodili batohy a čekali.

Po druhé neděli, strávené kolem Tafraout, můžeme potvrdit, že nedělní odpočinek berou místní zodpovědně.

Kolem projela dvě auta, která na nás obě blikla, ale nemohla nás vzít - jedno bylo plné a druhé končilo za zatáčkou. (Moc se mi líbilo, že bez výjimky všichni místní řidiči gesty vysvětlovali, proč nás nemohou vzít, anebo nás vzali.) Pak nám zastavil řidič pickupu, a tak jsme hodili batohy na korbu a vměstnali se na sedadlo spolujezdce. Řidič si přes sebe ležérně přehodil pás, když jsme se přiblížili ke městu, tak jsme byli zvědaví, jestli něco takového bude chtít i po nás, (a jak by se na to asi policajti tvářili, když jsme na jedné sedačce seděli oba,) ale naštěstí ne.

Vysadil nás přímo před hotelem.

Auta v Maroku, to byla potěcha pro oči

Takhle vypadaly v Maroku všechny vesnické hřbitovy. Žádné náhrobky, jen zasazené kameny...

Pan domácí se tvářil překvapeně, že jsme přijeli už v jedenáct dopoledne, protože jeho žena "náš" pokoj ještě uklízela, (všechny ostatní pokoje byly volné, ale jemu i nám přišlo správné, že budeme mít pokaždé stejný,) ale nechal nás odložit si v patře batohy a dal nám klíče, a když jsme se po půlhodince vrátili z kavárny, měli jsme tam nastěhované batohy (můj stál kdovíproč na vrchlíku) i tašku věcí odložených přes trek u něj doma.

Sprcha tentokrát tekla jen neuspokojivě vlažná. Zas jsem si ale koupila nové mýdlo, takže jsem byla čistá jako nikdy.

Na oběd jsme si zašli do osvědčené restaurace. Já šla na jisto na kuskus s mletým masem, který jsem měla minule, zatímco Lukáš se pokusil si říct o kuskus, který neměli, a o masový tajine, který měli jen s kuřetem, než u něj skončil taky. A samozřejmě zeleninový salát a čerstvý džus. Maroko je skvělá země.

Tohle jsme vídali často a mě by moc zajímalo, k čemu to je 

Pak jsme ještě vídali spoustu toulavých psů, kteří byli přítulní až až, ale na kterých blechy skákaly úplně viditelně, a tak jsme je odháněli, jak to jen šlo 

Po návratu nastala chystací fáze: mytí ešusů, praní oblečení a vypalování plynové bomby.

Vypalování bomby nám přichystalo skvělý zážitek.

Hořícího holuba.

V současné verzi lehl hotel i celý Tafraout popelem, nicméně níže je varianta z daného večera.

Totiž: bomby k vařiči jsme pořídili dvě. Zbyteček první, abychom ji mohli bezpečně vyhodit do odpadků, na kachličkách v koupelně vyhořel za chviličku. Ta druhá ale byla docela plná, takže jsem si na ní k večeři ještě připravila instantní polévku, abych nemusela znovu do města, a pak pořád běžela na plný výkon. A čas plynul. A plynul. Ve městě se setmělo. V pokoji jsme zavřeli okno a rozsvítili. V koupelně zůstalo zhasnuto, abychom mohli nechat okno kvůli plynu dokořán, a vařič hořel dál.

A jak to tak bývá, světlo vábí hmyz. I oheň vábí hmyz. No, hmyz...

Představte si malou koupelnu, vařič o výkonu menšího plamenometu, brouky, můry... a holuba. Nervózního a zběsile poletujícího holuba.

Já holuby nesnášim. Nesmiřitelně. Lukáš má tři holuby jako domácí mazlíčky.

Moje intervence se omezila na to, že jsem se proplížila Lukášovi za zády, když držel holuba v šachu na opačném konci místnůstky, a odnesla hořící vařič pryč. Ještě o trochu horší než holub poletující po hotelu by totiž byl hořící holub poletující po hotelu.

Lukáš se chvíli snažil nasměrovat holuba zpátky k oknu, a když to nešlo, prostě na něj hodil ručník a něžně ho z okna vypustil.

Zbyteček plynu jsme se pak už vypálit nepokoušeli. Snad jsme nezpůsobili výbuch popelářského auta. Ale ve srovnání s hořícím holubem poletujícím po městě...

Koupelna, vařič a polévka

Vedle v ložnici zatím panuje pohoda. Když tu najednou... "Slyšíš to taky? To tam je... zvíře??"

Heh

...

Ráno jsme vstávali brzy. Snídani jsme si dohodli na čtvrt na osm, protože teprve od sedmi šel koupit čerstvý chleba. Na rajčatové omelety a msemen si budu muset najít recept a začít je dělat doma.

Na autobus jsme přišli s požadovaným čtvrthodinovým předstihem. Překvapivě nenastal žádný zádrhel, ačkoliv nám po online nákupu jízdenek ty jízdenky nepřišly do mailu, a tak jsme tu dobu strávili hraním s kočkou. Teda hlavně Lukáš. Jakože ten na kočky alergický Lukáš.

A protože kočka, tak zvířátkové video. Potkali jsme i Strašilku! (Teda strašilku.) Na konci dávejte dobrý pozor při instruktážním návodu manipulace s vyděšenými, téměř hořícími holuby.

A pak už nastala devítihodinová cesta zpátky do Marrakéše.

Vypíchla bych z ní dvě věci.

Když jsme na první pauze následovali já slečnu ze sedadla přede mnou a Lukáš řidiče v naději, že nás zavedou na záchody, tak Lukáš skončil v modlitebně a slečna chvíli řešila něco arabsky s místní ženou a pak se vrátila do autobusu. Já to nevzdala a místní žena mi pak ukazovala celou dobu, co jsem šla za domem, ať jdu ještě dál a ještě dál, a tak jsme minula asi troje jiné záchody, než jsem vešla za roh a vlezla na čtvrté. Jestli byly dámské, netuším. Nápisy byly arabsky.

Najednou člověk docení univerzální evropské piktogramy holčičky a chlapečka

Druhou věcí, která mě pobavila, byl malý kůň zaparkovaný na bulváru Agadíru. Představte si, že Na Příkopě vylezete z obchůdku Yves Saint Laurent a k lampě tam je přivázaný kůň.

Jinak to bylo velmi úmorných devět hodin.

Ale pak už jsme byli zpátky v Marrakéši.

 

předchozí     -     následující