Víkendový výlet v Krušných horách. Měly jsme tam všechno: déšť i sluníčko, borůvky, jahody i maliny, smaženici z vyžebraných vajíček a nasbíraných hříbků, přespávání ve squatu i v lese pod plachtou, oheň i strašidelnou příhodu, a taky spoustu zábavných historek o tom, jak neumíme jezdit vlaky ani autobusy.

Už nevím, jak to vyplynulo, ale zkrátka a dobře - Jindřiška chtěla na vandr. Že to nikdy nezažila a chtěla by a když tak hezky mluvím o Krušných horách...? A kdo jsem já, abych odporovala.

Vy mě už znáte, takže vás nepřekvapí, jak kvalitně jsem to celé dokázala naplánovat a zorganizovat. Třeba to, že měl celý víkend propršet, jsem podchytila včas a bombu k vařiči jsem přes Alzu objednávala v deset večer a vyzvedávala ráno cestou do práce, takže s dobře šestihodinovou rezervou. Nebo fakt, že mělo být v noci deset stupňů, jsem zohlednila tak, že jsem Jindřišce půjčila svůj teplý spacák a sama si vzala placebo cyklistický spacáček a neobtěžovala se do něj ani s vložkou. Jak skvěle jsem zvládla naplánovat cesty autobusy a vlaky se dočtete samostatně, protože to kdybych shrnula do jedné věty, tak mi přijdou roztrhat občanku a zbavit mě svéprávnosti. Ale naklikala jsem dopředu na mapách trasu! Takže bylo naplánováno.

V troskách dolů Sauersack
(fotila Jindřiška)

Něco po jedné hodině jsem stepovala v kolegově kanceláři, abych s ním probrala sepsání důležitého zápisu, protože to byl jeho poslední den v práci před dlouhou dovolenou, jenže on zvedl telefon, který zvonil, a protože jsem věděla, jak rozvláčně všechno vyřizuje, tak jsem prostě - utekla. A zápis nechala na bedrech budoucí Elišky, která mimochodem páteční Elišku dost nenávidí. Ale protože jsme na Hradčanskou dorazily necelých pět minut předtím, než odjížděl náš autobus, tak i pondělní Eliška váhavě přiznává, že to bylo dobré rozhodnutí.

Cesta Flixbusem proběhla tak dobře, že jsme ve Varech stíhaly třináctiminutový přestup na vlak s dobře pětiminutovou rezervou. "Panejo, jde nám to skvěle," pochválila jsem nás, když jsme se s batohy usadily na nástupišti. "Nezakřikni to," řekla Jindřiška. A pak přijel vlak z Chebu, který tam končil, a pak zase odjel a pak se ukázalo, že se vlak z Chebu, který tam končil, po skončení změnil na vlak, který tam začínal a jel - tadá - do našich Nových Hamrů.

Takže jsme pokorně nastoupily do vlaku, který jel o hodinu později. A sice si nemůžu přisoudit zásluhu za úplně všechno špatné, ale když jsme dvě stě metrů před naší zastávkou uvařili motor, cítila jsem jistý díl viny. Promiňte, já jsem Eliška a pokusila jsem se naplánovat výlet. Bylo to kousíček za tunelem a kolem vlaku byly prudké srázy, a tak jsme spolu s ostatními musely počkat, až popojedeme ten kousek do stanice. Na to, jaký oblak páry se do vagónu vyvalil, když strojvedoucí otevřel stěnu ke střevům vlaku, to trvalo překvapivě krátce.

Oblaka páry se valí vagónem

A pak jsme byly v Nových Hamrech a bylo šest večer a čekalo nás jedenáct kilometrů. Které se záhadně proměnily ve třináct kilometrů. Ehm.

Byly tam lesy plné přesliček a taky lesy plné hladce učesané trávy. Byly tam prosluněné pláně a zaniklé obce. Na cestu shlížely majestátní stromy a sluneční paprsky osvětlovaly solitéry na pastvinách. A vonělo tam léto a les a déšť a ach bože, ta vůně, ten vzduch! Lehnout si do trávy, dýchat a počítat odstíny zelené. Ahoj, já jsem Eliška a jsem tu na antistresovém pobytu.

Samozřejmě to nebylo tak, že bych celou dobu nepřítomně zírala do lesa kolem sebe. Dost často jsem pozorovala Jindřišku, která si střídavě svlékala a oblékala nerozepínací mikinu bez sundání batohu a která pila medovinu stejným způsobem, jakým se nalévá čaj z konviček při čajových rituálech, protože měla aft. Do lesa jsem koukala často, ale taky jsem se přitom často smála.

Učesaný les

Prosluněný velikán

Rolava, můj nejoblíbenější potok na světě

Vidíte ty pláně? Ach, Krušné hory...

Miluju Krušné hory a byla jsem v nich už hodněkrát, ale trápilo mě, že jsem se nikdy nepodívala k bývalému dolu Sauersack. Podle fotek totiž sdružoval dohromady mou lásku k urbexu, k postapočemukoliv, k lesu vítězícímu nad civilizací a k fotogenickým scenériím. A tak jsem spaní první noci naplánovala právě tam.

Pršet začalo, když jsme se dostaly k hranici poddolované oblasti. Myslela jsem si, že bychom tam kdekoliv v lese postavily tarp a budovy bychom našly a prozkoumaly až další den, ale když jsme si přečetly ceduli o sto osmdesát metrů hlubokých jámách kousek za zákazem vstupu mimo cesty, tak jsme zase po svých stopách vycouvaly na silnici a došly k původně plánovanému místu.

Pršelo hodně. Ale ta největší stavba měla střechu. Teda, místy...

Takhle to tam vypadalo. V lese byl slejvák a tady pusto, mokro a tma...

Našly jsme si suché místo velké skoro na dvě karimatky a rozhodly se nad ním ještě postavit tarp, aby nám bylo tepleji, aby na nás netekla voda ze střechy a aby to celé bylo o trochu útulnější. Na betonové podlaze byly místy nánosy zdusané hlíny a všude malé střepy, a tak jsme si spaní rozvrhly tak, aby si Jindřiška neproděravěla svoji nafukovací karimatku, a když jsme dosbíraly střepy z toho kousku hlíny, který k ní zasahoval, tak jsme zjistily, že její karimatka uchází přes ventil a v žádném případě nezůstane přes noc nafouknutá. Zkusily jsme ventil zalepit žvýkačkou a pojistit lezeckým tejpem, ale jediný efekt byl čerstvý dech při dalším dofukování.

Tou dobou jsem už byla navlečená ve všem oblečení, které jsem s sebou měla, a třásla jsem se zimou. Chtěla jsem si připomenout Mongolsko a všechny ty ostatní výlety, kde jsem si teplotní komfort v noci zvyšovala tím, že jsem si spodní polovinou těla vlezla do batohu, ale moc dobře jsem věděla, co musím udělat. A tak jsem začala myslet na to, jak si připomenu všechny ty báječný výlety na sněžnice se spaním ve stanu, které se mi líbily i přesto, že jsem přes noc kvůli zimě nezamhouřila oka, a seznámila jsem Jindřišku s tím, jak se podkládá vyfouknutá karimatka batohy, aby člověk získal izolaci.

Postavit tarp uvnitř železobetonové stavby nebylo triviální. Dost blízko byly jen dva sloupy a zbytek provázků musel být tak dlouhý, aby dosáhl do hliněných prohlubní mezi betonovými deskami a daly se zabodnout kolíky.

Pozůstatek schodů vedle našeho tarpu posloužil jako báječné poličky
(fotila Jindřiška)

Na báječných výletech na sněžnice jsem neměla lidlovské hřejivé polštářky. Když Jindřiška zjistila, že se pořád klepu zimou a na spánek není ani pomyšlení, dala mi svůj, já si ho hodila za tričko a trochu to pomohlo. A pak zmizel a doteď se nenašel. Vážně, ze spacáku jsem ho nevyklepala ani při sušení doma! Jestli je to první vlaštovka bezodpadních produktů, tak tleskám všemi čtyřmi a jdu to nakupovat naveliko, protože doby foglarovského modrého života, otužování a otužilosti v mém životě pominuly asi tak před pětadvaceti lety.

Co dalšího na báječných výletech na sněžnice chybělo, byly noční návštěvy nočních lidí. To je asi jediný škraloup výletu, který si vážně vyčítám i po návratu. Co mě to napadlo, spát přímo v tom široce známém a intenzivně navštěvovaném urbexovém ráji? Dopředu jsem zvážila možnost, že by nás odtud přišel vyhnat někdo oprávněný, a když jsme nedaleko našeho nocoviště viděly světlo jiného tábořiště, zavrhla jsem oheň a znatelně jsme se ztišily a znenápadnily. Ale vůbec mi nedošlo, že by tam mohly být - no, pochybné existence. Ty, od kterých byly všude po podlaze střepy a na stěnách graffiti.

Takže když na nás v jednu v noci zasvítila silná světla a ozvaly se mužské hlasy, zatrnulo mi. Byli dva, procházeli tu obrovskou prostoru bývalých důlních staveb a procházeli kolem nás. Věděli o nás. Věděli, že jsme holky, komentovali to.

Byla mi zima, ale ve spacáku jsem byla zpocená. Že mám zodpovědnost nejen za sebe. Že jsem já ta, která chodila na krav magu, ale ze spacáku a proti dvěma chlapům ozbrojeným velkými světlomety nemám nejmenší šanci. Že znám metodu světlo-bolest, ale jenom jako útočník a neznám proti ní obranu. Že jsem svojí naprostou blbostí ohrozila někoho dalšího.

Ti dva byli střízliví, zavadili o nás světlem jen na chviličku a slovem jen jako zmínku a pak prošli dál a zpátky se vraceli jinudy.

Ani tak nebyla zima jediný faktor, kvůli kterému jsem usnula až za světla.

Po ránu
(fotila Jindřiška)

Bez kávy by to nešlo
(fotila Jindřiška)

Probudily jsme se v devět. Kafe jsem uvařila ze spacáku a na snídani jsme taky nevylézaly. Protože bylo hezky, chodili kolem nás zvědaví turisti a většina nás beze slova obcházela. Jen jeden pán se podivoval, že jsme spaly přímo v té železobetonové kostře budovy, že to tam muselo mít v noci divnou atmosféru. Kdyby tak věděl.

Za světla byla ta budova úplně jiná.

Za světla

Tam, kde mám opřený batoh a Jindřiška suší pláštěnku, jsme spaly

Prostředek schodiště chybí

Totiž - i když v noci přestalo pršet, tak se kapání, crčení a tečení vody ozývalo celou noc. Podivuhodně vedenými trubkami, rantly, zbytky okapů a dírami občas cinkaly kapky vody na předměty, které vydávaly zvuky s vodou zcela neasociovanými: že kapka spadne na jeden konkrétní střep, který kvůli tomu cinkne o plechovku tak, že to zní jako obojek běžícího psa, jsem rozklíčovala. Co ale byla ten strašně hlasitý prázdný zvuk, který se zkraje noci ozýval ani ne deset metrů od nás, to nevím doteď.

To už teď nebylo téma. Ale ta budova byla tak... mrtvá. Zajatá a obklíčená přírodou. Stromy rostly na střeše i ze zdí, mech rostl na stěnách i schodech a schody vedly ze země a pak kus chyběl a pak na tu chybějící část navazovaly v patře. Ze stropu čněly roxory a visela z něj prkna, která mohla kdykoliv spadnout a probodnout člověka pod sebou.

Bylo to úchvatné.

Kus od té největší budovy byla veliká kruhová vodní nádrž s vodou a dalo se vyjít na střechu trosek vedle ní a dívat se shora.

A ještě dál byla budova, ze které zbyla jen kostra - stále stejné portály, které se uniformně táhly dál a dál.

Portály

Vodní nádrž

I se zbytky budovy vedle sebe

Když jsme se konečně dokázaly odpoutat, bylo jasné, že musíme přeplánovat a zkrátit trasu, a tak jsme se vydaly přes rolavské vřesoviště do Přebuze. V mapě jsem tam našla pěknou hospůdku, kde bychom si mohly dát polévku a pití, a jediné, co můj plán zhatilo, byla jiná hospůdka, která byla už kilometr před Přebuzí. Takže jsme si daly napůl čočkovou polévku a halušky a samostatně Birell a kafe, a protože jsem na vandru byla s Jindřiškou, která se narozdíl ode mě lidí nebojí, tak i čtyři syrová vajíčka.

Já chtěla jedno. Ona taky, ale když jí v pytlíčku přinesli zavázaná čtyři, neměla to srdce nějaká vracet. Naopak ještě u stolu dopočítávala, kolik běžně vajíčka stojí a jestli dala dýško dostatečně veliké nejen za ochotu, ale i za ta vejce.

Protože co je lepší než srpnový vandr? No přece vandr, na který Jindřiška z domova vezme olej a sůl a já cibuli a kde se houby dají sbírat přímo ze silnice.

Taková běžná objednávka v kavárně

Ale my máme co? My máme olej! ("Já neměla malou lahvičku," vysvětlila Jindřiška, která výlet absolvovala s mým pětatřicetilitrovým batůžkem.)

Spát jsem chtěla u mé oblíbené vodní nádrže Tatrovice, ale při přeplánovávání trasy jsem na to rezignovala a našla přístřešek se střechou a stěnami, kde se sice nedalo spát, ale který by mohl být příjemným azylem, kdyby zase začalo pršet, než bychom se utábořily. Spaní u nejlepšího koupacího místa v Česku stejně nedává smysl při propršených dnech a desetistupňových nocích.

Ten přístřešek byl u rozcestí V Poušti, takže tam by pršet nemuselo...?

Cha. Já furt řikám, že jsem naprosto geniální organizátor a epesní plánovač. Pršet začalo pět kilometrů před přístřeškem. A přestalo po čtyřech kilometrech. Vim co dělám, ne? Trust me, I'm the expert!

Vřesoviště Rolava

Tahle krajina...
(fotila Jindřiška)

Silnice

Nádherné místo na tarp našla Jindřiška. Bylo obklopené borůvčím, že jsme mohly borůvky trhat ze spacáků, a kolem naší kotlinky byl maličký hliněný val, takže na nás nebylo vidět přímo z cesty. A co víc, všude kolem byla spousta dřeva, a tak se po chvilce objevily první plamínky a za chvíli už jsme si mohly péct hermelíny, buřty a chleby podle potřeby. Smaženici jsem udělala jako druhý chod.

Že přežila mně svěřená vejce, zabalená do igeliťáků, ponožek a jídelní krabičky úplně přesně správně velké, mě až tak nepřekvapuje. Ale jak dokázala Jindřiška donést v celku její vejce, které bylo jen v ponožce na volno ve vrchlíku jejího batohu, to mi doteď jasné není.

Spát jsme šly se setměním. A protože se Jindřiška cítila špatně, že má pod sebou můj batoh a na sobě můj teplý spacák, napůjčovala mi úplně všechno oblečení, které mohla postrádat, a v těch osmi vrstvách jsem chlad cítila jen slabě a prospala jsem skoro celou noc.

Tábořiště

Smaženice v přípravě
(fotila Jindřiška)

Těsně před spaním jsem si vzpomněla, že s sebou mám marshmallow na oheň. Měla jsem je poprvé v životě a páni, to je TAK dobrý!

Probudila jsem se se svítáním. Což je v srpnu před šestou. Potřebovala jsem si odskočit, ale to by mi byla ziminka, a to by se mi nelíbilo, a tak jsem se ocitla v patové situaci. Chvíli jsem meditovala s pohledem upřeným do hloubi lesa, chvíli jsem si četla a nakonec jsem se rozhodla, že spaní muselo stačit i Jindřišce, a začala jsem vařit kafe a čaj. A potom ještě vaječnou omeletu ze zbylých třech vajec a půlky cibule.

Jindřiška říkala, že si vždycky lidi, co chodí na vandry a spí v přírodě, představovala hrozně akčně, a tak jsem jí svým vařením ze spacáku a snídáním vleže nabourala představu o světě. Upsík.

D     A     D    C    A  C
Vejce rozklepeme do hrnečku.
A  D     A     D      C      A  C      A      G D B7
Přidáme mouku sůl a pepř a do hladka vše rozšleháme.
C  F  A7 D      A     D     C   A C
Na pánvi rozehřejeme dvě lžíce oleje,
  A  D      A      D    C
vlijeme směs a zvolna pečeme,
 A     C A G D B7 C  F  A7
když omeleta začí-ná tuhnout
D G      C F  A   E    G   D    G D
opatrně ji obrátíme a posypeme sýrem
D    A   D  C
a dopečeme si ji.

Plíharmonyje, Cibulová omeleta, 1982

 G     C F  A   E    G   D    G  D  G  D
Na upečenou omeletu navršíme cí-bu cí-buli
     A    D     C    A   C   A D
přendáme ji na talíř a přeložíme.
   A   D      C     A  C  A   G  D   
Ozdobíme plátky rajčat a petrželkou.
B7 C   F  A7   D
Přejem dobrou chuť
 G       C   F  A      
Přejeme vám dobrou chuť
         E
vám přejeme dobrou
  G D   G D   G D
chú-ť chú-ť chú-ť.

Na neděli jsem trasu naplánovala už jen krátkou. Kousek po svých stopách zpátky a pak po modré do Vysoké Pece. To je vesnice před Novými Hamry, což je před místem, kde vlaky vaří své motory, a tak bychom se odtamtud mohly dostat bez větších problémů. Jsem si myslela, já, skvělý plánovač a organizátor.

Cesta byla moc pěkná. Já dělala přestávky na trhání kytek do herbáře a focení motýlů a Jindřiška na trhání borůvek, malin a jahod a obě na sbírání hub, které rostly přímo na cestě. Vajíčka nám sice došla, ale krabičky byly prázdné a léto bez houbového guláše by bylo smutné léto*. (*Píše Eliška, která vařila houbový guláš poprvé v životě. Ale byl moc dobrý, takže to bude začátek tradice.)

Do Vysoké Pece jsme přišly s půlhodinovým předstihem a s pevným odhodláním si vlak nenechat ujet. Byla to sice zastávka na znamení, ale byly jsme na to dvě a obě jsme se na to intenzivně soustředily. To zvládneme!

Terapeutické lesy

Pěšinky vystlané jehličím

Nádraží Vysoká Pec

A zvládly jsme to!!

A ve vlaku jsme zjistily, že jsou všechny autobusy z Varů do Prahy beznadějně vyprodané.

Nebudu tady popisovat, kolik porůznu jednotlivě se objevivších jízdenek jsme koupily a vystornovaly. Ve Varech jsme měly tak akorát čas najít správné nástupiště a dojít si do restaurace na limonádu a kafe a Jindřišce se v autobusu povedlo uprosit paní vedle mého místa, aby si přesedla na Jindřiščino místo, abychom neseděly půl autobusu od sebe, a to poté, co mě uprosila jiná paní, abych si prohodila sedadlo s ní, aby mohla sedět vedle svého syna, který mi díky tomu celou cestu kopal do sedačky a srkal lízátka, kterých měl neomezený přísun prvních sedmdesát minut jízdy. Byla to báječná cesta.

Než jsem dojela domů, mě kamarád, který bydlí nedaleko, varoval, že u nich neteče teplá voda, což potenciálně mohl být docela problém, ale u mě jen nejezdil výtah, a šest pater s velkým batohem problém samozřejmě není, protože na operaci kolena jsem byla už před sedmi měsíci a teď jsem ušla 40 kilometrů s velikým batohem za 48 hodin, takže jsem přece musela být ve formě.

Byl to skvělý výlet. Jindřiška se pro chození v přírodě a spaní v lese narodila a proti její dobré náladě neměla moje skepse nad vlastními renoncy nejmenší šanci.

Ahoj, já jsem Eliška a má antistresová léčba pobytem v přírodě pokračuje velmi slibně.

 

Příroda pozorovaná na tomhle vandru je k vidění na iNaturalistu zde.