Pořád mi přijde fascinující, že mám příležitost účastnit se kurzů, jako je TCCC - tactical combat casualty care, první pomoc v bojovém prostředí. Před třemi lety jsem jej absolvovala poprvé a od té doby se změnilo jen několik postupů. Proto sem nebudu znovu psát všechny znalosti, které jsem si odnesla, a zaměřím se spíš na zážitky. Protože, přiznejme si, tentokrát jsem si jich odnesla opravdu kopec.

Cvičí se se všemi proprietami. Ze sedmikilové balistické vesty mě budou bolet záda ještě dlouho. Přilba omezovala pohled kamkoliv nahoru, takže skloněná nad zraněným jsem neviděla na lidi procházející kolem. A samopaly nám při ošetřování nepřekážely jen naše, ale i zraněných, protože odzbrojení je krok číslo jedna.

Metodika TCCC se stále vyvíjí. Dává to smysl, protože se učí z válek, a zdroj informací teď máme jen pár set kilometrů na východ.

Válka na Ukrajině je úplně jiná než byla válka v Afgánistánu.

V Afgánistánu lítaly pro zraněné vrtulníky, čas odsunu (od zranění do naložení do vrtulníku) byl třeba čtyři hodiny a ve vrtulníku si zraněného převzal zdravotník.

Na Ukrajině se na odsun čeká v řádu dnů. (Docela nedávno zachránili člověka, který s masivním krvácením z nohy zastaveným turniketem přežil tři dny. Ta noha byla úplně černá, když se dostal do nemocnice, ale dokázali ji amputovat tak, že ho zachránili.) A se zraněnými se kvůli dronům nedá létat, a tak se jezdí vším, co má kola - a tudíž se při ošetření v boji musí brát zřetel i na to, jestli zraněného bude někdo během transportu kontrolovat, nebo jestli ho hodí na tatrovku spolu s dalšími pěti zraněnými a on pojede několik hodin na korbě bez zdravotníka.

Právě kvůli tomuhle se přišlo se dvěma novými postupy. Před třemi lety nám zdůrazňovali, že sundat naložený turniket je v kompetenci pouze zdravotníka, a ne CLSáka. Tohle se teď změnilo, a pokud na to je čas a podmínky, je povinné provést konverzi nebo repozici.

Konverze je výměna naloženého turniketu za hemostatika a tlakový obvaz. Pokud to funguje, turniket se může sundat a pravděpodobnost záchrany končetiny raketově stoupne. Pokud není možné provést konverzi, je nutné provést alespoň repozici - místo turniketu naloženého high and tight ve fázi CUF naložit nový turniket 5-8 cm nad ránu a původní turniket minutu povolovat, jestli rána nezačně krvácet. Tím se zvětší kus pahýlu, který zraněnému po amputaci zůstane - a mít amputaci pod kolenem místo nad ním je pro kvalitu zbytku života ohromný rozdíl.

Na Ukrajině je teď největší minové pole na světě. Viděli jsme video, jak zdravotník vyskočil na zem z auta na místo, o kterém si myslel, že je už čisté, a pod nohama mu vybuchla protitanková mina. Během dvaceti vteřin si vybuchlou nohu zaškrtil turniketem a pozadu, vsedě se odplazil zpátky do auta. Jak dopadl voják, pro kterého šel, na videu nebylo.

Protože naši lektoři pracovali na záchrance, viděli jsme videa i z českého prostředí. Holčičku, která se ve spánku navalila na tužku a zabodla si ji do krku přímo do karotidy - kdyby se maminka tužku pokusila vytáhnout, dítě by určitě zemřelo. Muže, který měl motorovou pilu zaříznutou do oblasti pánve - a kterého zachránili tak, že s pilou (tou samou) pracuje dál. Slovenské video muže, který měl proříznutou karotidu a kterého se přihlížející snažili zachránit (a filmovat), ale který zemřel. Bylo poučné vidět šance na záchranu v reálném prostředí, a o to víc mi vyhovuje mít jasně daný algoritmus, podle kterého se musí při záchraně lidí postupovat. Že si člověk pak může říct, že udělal všechno.

Dva dny po kurzu byl jeden z účastníků tohohle kurzu u dopravní nehody čtyř lidí, po níž začalo auto hořet. Jeden z nepřipoutaných vykrvácel do stehen, ačkoliv ho náš kolega předával záchrance v docela dobrém stavu. Druhý jel nepřipoutaný, po nehodě byl v bezvědomí a z auta ho kolega se svým spolujezdcem odtáhli, aby neuhořel. Třetí byl při vědomí a z auta se odplazil sám. Čtvrtý jim zaživa hořel před očima a byl transportovaný vrtulníkem do nemocnice s těžkými popáleninami. Jeden z nich navíc měl za pasem nabitou pistoli. A tohle, přesně tohle je důvod, proč si takovýmhle kurzem projít. Takováhle situace už je na hraně civilní zdravovědy a TCCC. Hořící auto jako fáze Care Under Fire. Odzbrojení zraněného se změnou vědomí. Triáž. Masivní krvácení jako nejčastější preventabilní příčina úmrtí.

Na téhle figuríně nám ukazovali, jak vypadá tenzní pneumotorax. (Ačkoliv vyboulené podkoží bylo lépe vidět na torzu prasete, kterému nafoukali pod kůži vzduch stříkačkou.) Figurína toho uměla víc, a tak jsem byla zvědavá na cenu. Čtyři a půl miliónu korun.

Naivně jsem si s sebou na ten pětidenní kurz vzala věci na boulderování, protože jsem měla lezeckou stěnu kousek od ubytovny. He he. Prostor bych na to měla jen v pondělí, ale protože chodím pravidelně lézt v neděli, chtěla jsem větší pauzu - a další dny už jsem neměla vůbec žádný prostor.

Když jsme skončili na fakultě a vrátili se na ubytovnu, chodili jsme ke mně na pokoj nacvičovat techniky, protože TCCC je celé postavené na praxi. A mohla jsem se předem učit sebevíc, ale z vázání junkčních krvácení jsem měla špatný pocit celou dobu, a to jsme je na pokoji cvičili poctivě.

Co mě bavilo, bylo vymýšlení scénářů pro kluky. Nejenže jsem musela situaci postavit podle toho, čeho jsem chtěla dosáhnout, (většinou tam figurovala repozice nebo konverze, abychom si to zažili,) ale musela jsem hodně přemýšlet nad stavem, ve kterém figurant byl - skvěle jsem si tím zapamatovala například příznaky šoku (při kterém se nesmí dělat konverze, ale repozice ano).

Na večeři jsme chodili v šest a několikrát jsme ten odchod kvůli nácvikům nestihli. Málokdy mívám tak krátké sprchy jako jsem měla tam. A spát jsem úplně zničená chodila v osm.

Tolik masa jako během tohohle týdne jsem už dlouho nesnědla. Na steaky mívám chuť málokdy, ale tady byla veliká.

Poprvé jsem si naživo zkoušela zavádění nosního vzduchovodu na živém člověku. A taky jsem to poprvé zažila v roli figuranta.

Chtěla jsem, aby Standa nejprve zaváděl NPA mně. Abych věděla, jaké to je, a nebyla nepřiměřená v opačné roli. Což, hm...

Nejdřív to bylo nepříjemné. Pak to bolelo. A když mi vyhrkly slzy, tak Standa prohlásil, že by to mohlo stačit, a nosovod šel zase ven, ačkoliv jsme byli sotva v půlce. Tak jsem to zkusila na něm. Začátek dobrý, po pootočení taky dobrý, pak začal zatínat pěsti, a když mu vyhrkly slzy, nevěděla jsem, jak dál, protože to nechtěl odpískat - a tak jsem si řekla instruktorovi, který byl vedle nás, jestli by mohl pokračovat dál on, že to odkoukám, kde jako dělám chybu, kvůli které mi to nejde. Tak mě vystřídal, zatlačil, zamračil se, zatlačil víc, ozvalo se křupnutí, Standovi vytryskly slzy a pak už to docela šlo. I když teda Standa probrečel každý další milimetr a smrkal ještě večer.

Taky jsme dostali na hraní torzo prasete. Zkoušeli jsme si do něj bodat jehly jako nácvik na tenzní pneumotorax. Tentokrát jsem si mezižebří našla snadno a jehla mi zajela na první dobrou. Většina lidí se s tím docela trápila, tak jsem z toho měla radost. Taky mi pak šlo už moc pěkně hledání správných mezižebří i na živých lidských figurantech.

Bodání dekompresních jehel do torza prasete

Největším hajlajtem bylo společné cvičení s místní zásahovkou a se studenty medicíny jako figuranty. Dohodnuté bylo, že se zásahovka postará o taktiku, my o ošetřování a studenti o hraní obětí. Což nějak nevyšlo.

Sešli jsme se v opuštěné mnohapatrové budově uprostřed města. S lidmi z TCCC jsme si obsadili jednu místnost jako zázemí a začali jsme se tam chystat, když přišel velitel zásahovky s obrovskou krabicí, ať si to rozebereme a napáskujeme si... byly to pušky M5 s hlavněmi upravenými na FX náboje. A že prý s tím všichni určitě umíme.

Já ten omyl chápu. TCCC je kurz pro vojáky. Jenže my měli do vojáků hodně daleko. A zásah FX bolí, hodně bolí. Byla jsem to já, kdo po chvíli rozpačitého ticha začal zjišťovat, kdo s tou věcí umí zacházet, aby nám ukázal aspoň základní manipulaci. Uklidnilo mě, že to šlo zajistit. Jenže to umělo střílet i dávkou a my vůbec netušili, co nás čeká. Nechce po nás někdo ve fázi care under fire střílet, že ne? Nebo hůř, co když si budeme myslet, že jsme ve fázi tactical field care, a on nás někdo nastřelí a situace se zvrátí zpátky do CUF?

(Potlačit nepřátelskou palbu. Ošetřit zraněné. Pokračovat v plnění úkolu. To je TCCC v kostce.)

Pak přišel první scénář. "Potřebujeme ještě čtyři lidi, kteří s námi půjdou čistit budovu," řekl velitel zásahu. "Ty, ty, ty a ty," ukázal na mě a další tři. A ve mně se všechno vzpříčilo. Zásahovka to měla jako ostré cvičení, zatímco já CQB znala z filmu American Sniper a z několika hodinových bloků v rámci krav magy, kdy nám to hrozně nešlo. Já tam byla kvůli zdravovědě. Byla jsem ochotná dělat cokoliv, co by po mně chtěli v rámci TCCC, ale odmítla jsem dělat něco, o čem jsem věděla tužku. Do té čtveřice místo mě šel někdo jiný. 

 
M5 a CLS batoh s HPMK

Nakonec po nás nikdy nestřílel.

Se zraněnými na nosítkách jsem sešla asi tisíc pater. Ošetřovala jsem masivní krvácení z končetin, junkční krvácení, otevřené pneumotoraxy i tenzní pneumotoraxy. Měla jsem zraněné při vědomí, v bezvědomí i s postupnou změnou vědomí. Ošetřovala jsem sama, ve dvojici i s podporou člověka bez zraněných, který chystal nosítka a HPMK a zjišťoval potřebné informace.

Kluci ze zásahovky měli při ošetřování jiné postupy a narozdíl od nás píchali kanyly s fýzákem a ještě něco dalšího, což bylo zajímavé si přebírat, když nám zajistili oblast, poskytli zraněným ošetřením a potom museli jít dál plnit jiné úkoly a se zraněnými jsme pokračovali my. Taky se mi moc líbilo, když kluci ze zásahovky dokončili úkol v průběhu našeho ošetřování a uvolnily se jim ruce, a tak nám šli pomáhat. I v tomhle případě, a taky když jsme od začátku byli u zraněného ve dvou, jsem vždycky měla hlavní slovo a určovala postup. Kluci vypadali, že jsou rádi, že jim někdo říká, co mají dělat.

Líbilo se mi, že mě nikdo nezpochybňoval, i když jsem tam byla jediná holka. Že mě nechali nosit zraněné a běhat s materiálem a křičet údaje o zraněných na velitele.

Komunikace pro mě byla hlavním přínosem tohohle bloku. Měli jsme velitele zásahu a hlavního zdravotníka a jeden řešil taktickou situaci a druhý měl pod palcem celou ošetřovací část a s těmi jsme komunikovali my, když jsme potřebovali odsun pro své zraněné. Jim jsme hlásili lajny 3-5 z 9-Line Requestu a od nich jsme získávali informaci, kolik máme času do odsunu. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem si byla ten čas pokaždé schopná zapamatovat a odpovídat na otázky ostatním CLSákům, kteří ho neudrželi.

V ošetřování jsem ten den neudělala žádnou botu, i když jsme jeli šest scénářů a celé to bylo těžké. A nikdo nikoho nepostřelil, to bylo taky fajn.

Přístroj na nácviky tlakových obvazů

V pátek jsme měli závěrečné zkoušky. Test jsme napsali všichni dobře. Pořád si ale myslím - už tři roky - že by si ho po sobě mohli přečíst, protože ten anglický překlad mnohdy nedává nejmenší smysl. (Platforma jednotky. Šmarjapanno.)

CLS batoh jsem měla dohromady se Standou, a tak jsem byla ráda, že chtěl v prvním scénáři dělat zraněného - já to už chtěla mít za sebou.

Co se nepovedlo, byl výběr zraněného - místo aby nejrychlejší kluci naběhli do chodby k těm nejvzdálenějším, aby nedělali špunt, tak zůstali u nejbližších, a tak jsem se přes ně prodrala dozadu... no co bych vyprávěla, zbyl na mě kluk 185 cm vysoký. Naštěstí byli zranění zpočátku při vědomí, takže jsem ho namotivovala slovy "jestli chceš zachránit, tak mi pomož tě odtáhnout," a ono to šlo.

Masivní krvácení si ošetřil v CUF sám, ale rána pořád protékala - stačilo ale dotáhnout turniket a přestalo to. Na hodně skrytém místě na zádech měl ještě další průstřel, a tak jsem lepila chlopeň, a to se pak rozvinulo do tenzního pneumotoraxu a odlepení nepomohlo, a tak jsem ještě píchala dekompresní jehlu. Komická scéna nastala s nosítky, na které jsem ho chtěla navalit, ale protože jsme byli na linu, tak mi podkluzovala.

Jako dozor a komisi jsem u sebe měla hlavní instruktorku. Do času medevacu jsem všechno stihla velmi přesně - včetně připoutání na nosítkách a posbírání materiálu... a ona se pak podivila, že jsem neudělala konverzi nebo repozici. "Nebyl čas," pokrčila jsem rameny, protože tohle je relevantní důvod. "Vrtulník nemůže přistát, na zemi je špatná taktická situace, máte dalších pět minut!" zavolala instruktorka. Pacient byl v šoku, a tak jsem nemohla dělat konverzi, ale jen repozici, a to je rychlé. Usmála se na mě, když mi podala ruku a gratulovala ke splnění kurzu TCCC.

Latexové rukavice jsem si naštěstí sundala až pak. Pot z nich vytekl na zem a udělal louži. Když jsem si sundala přilbu, omylem jsem potem ohodila CLS batoh a celý ho promáčela. Záda mě při tomhle scénáři bolela tak, že jsem se musela chvílemi nad zraněným narovnávat, protože jsem skloněná prostě nevydržela, a to mi nenápadně pomáhal různým nadzvedáváním a tak.

Před druhou polovinou účastníků byla jen krátká přestávka.

("Tohle je krajně nedůstojné," brblala jsem, když jsem zjistila, že jsem si omylem přinesla dvě blůzy cvičného trhacího oblečení, a v kalhotkách a ponožkách jsem vybíhala na chodbu fakulty do jiné místnosti najít nějaké kalhoty. "Co je nedůstojné?" ptal se jeden z instruktorů, kolem kterého jsem se ve dveřích protahovala, a zněl, jakože si myslel, že se mi třeba nelíbí to použité oblečení nebo tak. Následné "aha" už znělo krotčeji.)

Už když jsem chtěla být v první skupině, jsem si myslela, že bude mít druhá skupina junkční krvácení, a taky že jo: krváceli jsme z třísel. (Jop, krajně nedůstojné. TCCC je velmi intimní kurz.) Taky jsem se nadzvedávala, jak jen to šlo, aby to měl můj CLSák co nejsnazší.

Z naší skupiny musel jeden kluk praktickou část opakovat, ale nakonec jsme to udělali všichni.

Byl to skvělý týden. 

Přece byste nechtěli, abych vás ochudila o fotku vnitřku torza prasete se zapíchnutými jehlami po dekompresi hrudníku. Skrze ty duté trubičky odchází přetlak z hrudníku ven, aby se plíce mohly rozpínat a nekolabovaly.

Článek z minukého kurzu je zde.