Začátek výletu do Saúdské Arábie. V Istanbulu jsme si během přestupu zajeli do městského parku na ptáky a na jídlo. Během letu do Džiddy byla v letadle velká osušková párty. Po příletu a shledání se všemi členy výpravy jsme si půjčili auta a vyrazili na sever, a protože to bylo daleko, zastavili jsme se na pláži v Rabighu na první saúdské šnorchlování.

Moje pozorování ze Saúdské Arábie (a Istanbulu) jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování ze Saúdské Arábie (a Istanbulu) jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.

sobota 24. 1. - neděle 25. 1. 2026

Do Saudské Arábie jsme odlétali v sobotu ráno. Když jsem šla v pátek spát, pořád jsem ještě neměla jasno v tom, jak se teleportuju na letiště: zatímco v Saudech nás čekalo k třiceti stupňům, v Praze bylo po ránu pět pod nulou. Kolik zbytečných mikin si s sebou můžu vzít? Nebo mám raději zvolit péřovku a používat ji jako polštář?
Nehledě na to, že jsem bojovala s váhovými limity na zavazadla. Když jsem totiž do svého velikého prázdného batohu vložila maličký balíček s olověnými závažími na potápění, tak sice pořád zůstal veliký a prázdný, ale čtvrtina limitu byla pryč. To protože jsem se týden před odletem podívala, kolik stupňů bude mít Rudé moře, a dojela jsem si koupit celotělový neopren. A celkový objem olova jsem zvýšila na pět kilo. (Z čehož dvě kila letěla v Ivanině batohu, abych nepřesáhla limity.)

Pořád mi přijde absurdní vozit letadlem olověná závaží na jiný konec světa.

Šev v mracích
(fotila Ivana)

Na letiště jsem vyrazila ve společenském tričku, na kterém jsem měla šnorchlovací dlouhé tričko, na kterém jsem měla velké dlouhé tričko na spaní, na kterém jsem měla mikinu, kdybychom jeli i do hor, a na té jsem měla tenkou bundu, kdyby v Istanbulu pršelo. A zima mi nebyla. To protože jsem se svými 28 kg zavazadel dobíhala autobus.

Ebříci si tentokrát koupili letenky jen pro sebe, takže jsme se checkovali odděleně, a protože jsem nechtěla doplácet za volbu sedadel, seděla jsem oba tříhodinové lety vedle cizích lidí a oba jsem protrpěla.

Při letu do Istanbulu přede mnou na trojsedačce seděli dva dospělí se dvěma dětmi a vážně doufám, že to tříleté pořád ještě nosilo plínky, protože jinak nezávidím letuškám úklid. Navíc se obě střídavě vztekaly a plakaly a mně se nepodařilo spárovat nová sluchátka s telefonem.

Istanbul - Yedi Tepe, město sedmi kopců

Na Sabiha Airport v Istanbulu jsme měli šest hodin na přestup. Já i Ebříci jsme v Istanbulu byli už hodněkrát, ale to město je tak veliké, že je pořád co propátrávat – obzvlášť když člověk nechce strávit v metru cestou na Kadiköy hodinu jedním směrem. Takže jsme se poprali s automatem na jízdenky a zajeli si do Stodůlek. Teda, do Tavšentepe. Je to trochu jako by člověk měl hodně času na přestup na letišti v Praze, a tak by si stovkou zajel na Zličín a tam bloumal kolem a fotil ptáky.

Ve skutečnosti je v Tavšentepe park Pendik Millet Bahčesi, v němž je centrem malý zatopený lom. Bylo příjemných deset stupňů a pod mrakem a v parku jsme byli skoro sami – kromě spousty racků na hladině a taky volavky, lysky, budníčka v lomu a spousty a spousty pěnkav a vran všude v okolí.

Návštěva Istanbulu s Ebříky vypadá zhruba takhle

V parku to bylo moc pěkné

Na tomhle jezeře byla spousta racků a dokonce i jedna volavka. Moje pozorování jsou tady a Ebříků tady.

Návštěva Istanbulu by nebyla kompletní, kdyby si člověk nezašel na jídlo, a tak jsme si na mapě našli oblast s restauracemi u mešity ve čtvrti Kaynarca a tam se nechali nalákat do první restaurace inzerující jídlo, kterou jsme potkali. Jehněčí zapečené v kameninových miskách bylo vynikající, salát taky a to miniaturní přeslazené turecké kafe na konci mi dalo dost síly na další let.

Jsem si myslela.

Večeře
(fotila Ivana)

Návrat istanbulským podvečerem. Kolik najdete koček?

Město jako každé jiné, i když všichni znají jenom historické centrum

Už cestou po terminálu jsme začali potkávat skupiny mužů oblečených pouze ve dvou omotaných bílých osuškách a pantoflích nebo sandálech. Skutečně jsem si myslela, že jsou tam někde veřejné lázně a že si tam krátí čas při přestupu – vždyť jsme byli v Turecku.

Jenže u naší gate jich bylo až podezřele moc a pak se ukázalo, že všichni letí v letadle s námi. Ženy v černých abájách a muži v bílých osuškách. Děti nastupovaly v růžových mikinách s jednorožcem a tričkách se smajlíky, ale maminky je převlékaly během letu, takže i holčičky v Jeddah vystupovaly v černém kompletu a kluci v bílých osuškách. Ti kolem mě měli na sobě visačky Elham Tour, ale výprav tam bylo víc – a všechno to byli poutníci do Mekky. Protože tuhle pouť musí každý muslim vykonat alespoň jednou za život a podle vzhledu některých stařenek s berlemi to už moc nešlo odkládat. A při pouti na sobě nesmí mít nic sešitého.

Já seděla vedle jednoho z těch mužů, který mi přetékal do sedačky, pořád se mu rozhalovala osuška na chlupatém hrudníku a který furt coural na záchod, a já samozřejmě seděla v uličce.

Osušková párty na letišti

Osušková párty v letadle

Do Jeddah jsme doletěli ve čtvrt na dvě v noci. Vystupovala jsem jako první člověk z prvního autobusu, ale protože jsem čekala na Ebříky, dostala jsem se k pasovce jako předposlední člověk z celého letadla. Za mnou byla jen Ivana. Mohl za to Arab, který obsluhoval naši frontu, a který byl... tragický. Což bylo trochu preview toho, jak v Saúdské Arábii fungovali všichni ostatní.

Zas jsme ale po té hodině ve frontě na pasovku už nemuseli čekat na batohy.

Skenování zavazadel jsme se trochu báli, protože jsme v nich měli pulsar, který může být problematický, a pak taky spoustu léků, ke kterým jsme neměli registrační formuláře, bez kterých se léky nesmí dovážet. (Na moji obranu jsem pořád ještě byla na antibiotikách, protože jsem týden před odletem dostala angínu, a registrace léků byla na arabsky psaných stránkách bez možnosti přepnutí do angličtiny.) Nakonec batoh kontrolovali jen Ivaně a soustředili se na triedr, u kterého se ptali, jestli je to termovize, a když Ivana zavrtěla hlavou, že ne, nechali ji jít. Pulsar v Honzově batohu přehlédli.

Na letišti jsme čekali další půlhodinu, než Medvěd, který přiletěl z Česka o den dřív, nabere autem Chamonix, která přiletěla z Rijádu o půl hodiny dřív, a nebylo nám úplně jasné, jak se můžou takovou dobu nenajít, ale pak se ukázalo, že ji nabíral na pětipatrovém výlezu z terminálu pro vnitrostátní lety, takže sdílení polohy pozbylo účinnosti.

Čekání na Medvěda s Chamonix
(fotil Honza)

Do Medvědova sedanu jsme se naskládali v pěti lidech s tolika zavazadly, že jeden kufr měla Radka pod nohama vepředu a dva batohy jsme měli položené na klínech my vzadu, a pak nás Medvěd odvezl do hotelu Palm Boutiqe.

Čímž kovbojka nekončila: navzdory jejich ujišťování o den dřív, že nás mají v databázi, se tvářili hrozně zmateně a pak nás poslali do vedlejšího hotelu Palm Boutique, kde se tvářili taky hrozně zmateně. Vzali si pas Honzy, na jehož jméno rezervaze byla, a odešli zpátky do prvního hotelu Palm Boutique, a pak se vrátili a že nás teda ubytují, ale položte si věci, sedněte si na gauče, jděte se na pokoje podívat bez věcí, a už jste někdy byli v Egyptě, tamodtud jsem, je to tam krásné, musíte do Egypta... bylo čtvrt na čtyři ráno, takže jsem cítila obrovské uspokojení, když Honza na toho Egypťana ve výtahu vyletěl, ať na něj nesahá a že je vážně otravnej a ať nám jen ukáže pokoje a nechá nás jít spát.

A tak to taky bylo.

Chamonix ještě zaběhla na druhý hotel Palm Boutiqe na pokoj k Medvědovi pro vodu, kterou nám koupil, a pak ještě na recepci pro osušky, a já pak spala jako mimino až do rána.

To nás obě probudilo světlo, které prosvítalo škvírou v blackoutových závěsech vedle mé postele, a protože mi ta škvíra nešla nijak zadělat, nechala jsem to být a jen jsem si urovnala spací masku. Chamonix to ale neuspokojilo, chvíli štrachala ve věcech, pak se kolem mě mihla a najednou byla v pokoji tma. Ráno jsem závěs našla přilepený ke zdi náplastí.

Hotelový pokoj

S Honzou jsme vstali v deset a došli do autopůjčovny pro druhé auto, protože nás bylo dohromady pět. To proběhlo docela dobře – sice to chvíli vypadalo, že v té hromadě klíčků na pultu není jediný sedan, jak jsme si objednali, ale nakonec dokázali vyškrábnout hezkého Yarise.

Po zkušenostech ze Srí Lanky jsem ještě před odjezdem vyzkoušela, jestli jdou stahovat všechna okýnka, a pak jsme spokojeně odjeli. Že nefunguje autozásuvka, jsme zjistili až o hodinu později na dálnici. A my jsme velcí fanoušci dobíjení elektroniky v autě. (Že nám od začátku svítila kontrolka servisu a tlaku v pneumatikách, už byla jen třešnička.)

Kontrola auta

Autem jsme se vrátili do hotelu, kde se ostatní postupně budili a scházeli na našem pokoji ke snídani, na kterou Medvěd nakoupil o den dříve. Bylo to i s horkou kávou z pokojových zásob a domácím koláčem od Chamonix.

Protože jsme ten den potřebovali jenom dojet do Yanbu, což bylo z Jeddah tři sta kilometrů na sever, rozhodli jsme vyzkoušet šnorchlovací místo na pláži u Rabigh, na níž byla před deseti lety Chamonix, což bylo zhruba v půlce trasy.

Společná snídaně

Jedeme na sever

S pauzou kvůli kontrole tlaku v pneumatikách

My stavěli na benzínce pro benzín a na druhé kvůli kontrole pneumatik. Chamonix s Medvědem stavěli na benzínce kvůli kontrole pneumatik a přijeli o čtyřicet minut později.

To úplně stačilo k tomu, abychom byly s Ivanou už ve vodě. Přitom to nebylo tak snadné jako jinde, protože na pláži nebyly žádné převlíkárny, a nakonec Honza přehodil přes auto autoplachtu, abychom se s Ivanou měly kde převléct a nikdo nás za to neukamenoval.

Já byla líná si oblékat neopren, a protože mi voda při prvním průzkumu přišla teplá, vzala jsem si jen klasické dlouhé běžecké elasťáky a funkční tričko jako vždycky.

Prvních dvacet minut mi to přišlo jako dobrá volba. Druhých dvacet minut mi byla mírná zima. Posledních dvacet minut jsem se klepala jako ratlík a nedokázala tam zůstat déle.

Převlékání v muslimských zemích není jen tak
(fotila Ivana)

Do vody
(fotil Honza)

A navzdory tomu, že to nebyla žádná vyhlášená potápěcí lokalita, tam byly naprosto fantastické ryby. Byli tam velcí ploskozubci, kteří mi vždycky připomínají duhové kapry, placaté motýlí klipky s úžasnými vzory, neustále jsem se nevědomky vracela ke kameni, pod kterým se schovával perutýn, a vždycky jsem měla radost, že je to další, než jsem si všimla ježka, který od něj byl půl metru. Byly tam okurky a ryby s dlouhým nosem, malé rybky se skvrnami jako paví oka a spousta nových rybek, které jsem nikdy neviděla. Největší radost mi udělala ryba, kterou jsem nedokázala zařadit ani do čeledě, a když jsem vylezla, převlékla se do suchého a přestala se klepat zimou, jsem se ji pokusila najít v knize o rybách v Rudém moři, ale bez úspěchu. Že je to mládě jiné, docela obyčejné ryby, jsem zjistila až po návratu, takže jsem radost z objevu měla celé dva týdny dovolené.

"Pohrdám neoprenem!" (...už nikdy neřekne Eliška)
(fotila Ivana)

To je vtipný, jak už mi dělají radost takovéhle nevýrazné ryby, protože je vůbec neumím zařadit
(rod Scarus)

Ale samozřejmě nejlepší jsou ryby, který nejenže neumím zařadit, ale ještě vypadají cool
(pyskoun třásnoploutvý)

Radka zůstala na břehu u aut a kontrolovala, jestli jsme pořád všichni, a nejvíc ji v tom potrápil Medvěd, který byl až za vlnami lámajícího se příboje, a chvílemi nebyl vidět vůbec. To pak vzala Ivanin triedr a zkoušela ho vyhlížet, což mělo tu skvělou dohru, že při tomhle zběsilém vyhlížení na širém moři on mezitím vylézal u nás na břehu.

Převlékání do suchého už se nedělo pod autoplachtou, ale v Ch. převlékacím stanu. Její přenosnou sprchu jsem nevyužila.

Tenhle level cestování je pro mě nový.

V moři
(fotila Ivana)

Řasové lesy
(fotila Ivana)

Protože jsme všichni vylezli ještě před západem slunce, zajeli jsme se podívat kousek dál na výběžek do moře, kde byli kameňáčci, rackové arabští, kulíkové mořští a větší a taky tam byla zasázená školka mangrovů, hezky na mělčině v moři.

Mokřady v poušti

Mangrovová školka

Na výspě v moři

Lovení ptáků

Do Yanbu to byly ještě dvě hodiny cesty. Během nich jsem dopsala deník a roztřídila fotky ryb, takže jsem je ještě tu noc mohla nahrát na iNaturalist. Protože tohle byla první dovolená, kam jsem si vzala svůj nový tablet s klávesnicí. Který jsem si kvůli tomu koupila.

V Yanbu jsme se ubytovali v apartmánu o třech ložnicích, obýváku a dvou koupelnách.

Do našeho apartmánu vedly dokonce dvoje vchodové dveře
(fotila Ivana)

Už bylo docela pozdě, ale ještě jsme zašli do vedlejšího vchodu do indické restaurace na jídlo a objednali si každý jídlo... a pak jsme dostali pět jídel koncipovaných tak pro deset lidí. Takže jsme snědli, co jsme snědli, a ze zbytku byla ráno vážně dobrá snídaně. 

Večer jsem strávila u iNaturalistu a snažila se zapamatovat si názvy ryb z prvního dne, abych měla náskok do dalších dní.

Večeře
(fotila Ivana)

 

předchozí     -     následující