Po silných deštích se na povrchu některých půd tvoří půdní škraloup, který po déle trvajícím suchu praská. Půdní škraloup je ztvrdlá, pro vodu a vzduch neprostupná vrstva o tloušťce do 1 cm. Zamezuje výměnu vzduchu mezi půdou a ovzduším, snižuje vsakování vody do půdy a také brání vzcházení rostlin. Po jeho vytvoření je půda sluncem vysušována, případný déšť stéká po jeho povrchu a nevsakuje se. Při déle trvajícím suchu vítr odnáší v podobě prachu úrodnou svrchní vrstvičku. Voda z půdy vzlíná k povrchu, kde se ihned odpaří. Jak škraloup praská? 

Jílovité částice v půdě jsou smáčeny vodou. Jejich vzájemné silové působení je přitažlivé a proto se k sobě dobře spojují a tvoří tak z fyzikálního pohledu soustavu s minimálním povrchem a tedy s minimální povrchovou energií. Původně jednotlivé částice půdy oddělené vrstvičkou vody se po jejím odpaření působením povrchových sil stahují k sobě. Když dojde k odpaření vody z půdy, zůstanou jílovité půdní částice spojeny v pevný půdní škraloup. Ten praská v místech, kde byly jednotlivé částice půdy vzdáleny náhodně dále od sebe.

 Aby se pak voda do půdy znovu dostala, je nutné půdní škraloup technickými způsoby rozrušit.