Tento článeček vznikl na základě žádostí studentů o zprostředkování části fyzikálních zážitků z mé naprosto "nefyzikální" cesty po Amsterodamu a Skotsku.

Na nákup suvenýrů v Edinburku jsme měli 2 hodiny. Za tímto účelem jsme vystoupili z autobusu na rušné čtyřproudové třídě Princes Street a hledali suvenýry hlavně se skotskými motivy – sušenky, marmelády, trička, whisky apod. Do odjezdu autobusu zbývalo půl hodiny a vše potřebné se mi podařilo už nakoupit. Zbývalo využít na Skotsko ideální počasí a udělat pár fotek. Nafotil jsem si Sir Walter Scott Monument (přezdívaný podle svého tvaru raketa), pak okolní park s vkusně zakomponovaným vlakovým nádražím, než jsem zabočil na konci ulice na náměstí Charlotte Square, abych tam vyčerpán spočinul. Než se tak stalo, spadl jsem na zadek mnohem dříve – nějaká naprostá náhoda tomu chtěla a najednou jsem stál naproti domu, kde se v roce 1847 narodil jeden z významných skotských fyziků.

Byl to rodný dům Alexandra Grahama Bella, který zde spatřil světlo světa 3. března roku 1847 v rodině profesora fonetiky. Alexandrova matka však záhy ohluchla a tak se už jako malý naučil znakový jazyk, aby s ní mohl komunikovat. Chlapec byl hudebně založený, jako samouk se naučil hrát na klavír a velké zalíbení nalezl v akustice. V Edinburku studoval klasické jazyky a našel zalíbení ve vědě. Stal se učitelem sluchově postižených, ale roku 1865 odchází do Londýna studovat anatomii a fyziologii vnímání zvuku.
Když zemřeli Alexandrovi dva bratři na tuberkulózu, odstěhovala se rodina do Kanady. Bell dostal nabídku vyučovat neslyšící v Bostonu, kde také poznal svou budoucí manželku.

Působil v letech 1873 - 1876 jako profesor fyziologie řeči a správné výslovnosti na Bostonské univerzitě. Našli se však bohatí mecenášové, kteří umožnili Bellovi otevřít laboratoř, kde se mohl věnovat svým experimentům spolu s inženýrem Watsonem. Údajně ve stejný den 14. února roku 1876, pouze o 2 hodiny dříve (jaká to náhoda) si nechal patentovat akustický telegraf – předchůdce dnešního telefonu spolu s konkurentem Elishou Grayem. Po více než 100 letech patentových sporů byl nakonec vynález telefonu přiznán úplně někomu jinému – Italu Antoniovi Meuccimu.

Bell si při svých experimentech povšiml, že tón jedné ladičky rozechvěje v blízkosti se nacházející druhou ladičku. Spolu s Watsonem začal experimentovat nejprve s mechanickým, posléze elektrickým a nakonec elektromagnetickým přenosem chvění jedné kovové membrány na druhou. Během dalšího výzkumu však jednou do mluvítka přístroje propojeného s naslouchadlem v pokoji na jiném konci budovy řekl větu: "Watsone, pojď sem, potřebuji tě!"  Zřejmě to neříkal poprvé, ale právě 10. března 1876 se jeho slova poprvé přenesla a jeho asistent skutečně větu telefonem uslyšel a nadšený přiběhl.
Princip Bellova telefonu je zhruba následující. Tlakovou vlnou hlasu se rozechvěje membrána v blízkosti magnetu a změna magnetického toku, která tím vznikne, indukuje v cívce elektrické napětí. V obvodu vznikne proměnný proud, kopírující chvění membrány. A pak naopak. Proud z mluvítka vyvolá v indukční cívce a magnetu naslouchátka změny magnetického pole, které rozkmitají přijímací membránu do odpovídajícího zvuku.

Na světové výstavě ve Filadelfii v létě 1876 si telefonu dlouho nikdo nevšímal. Najednou šel kolem brazilský císař doprovázený porotou soutěže. Ten se s Bellem znal a jakmile ho spatřil, přišel jej pozdravit. Když zaslechl z přístroje hlas, vykřikl překvapením: "Bože, ono to mluví!" A Bell obdržel zlatou medaili. Do dvou let fungovala v americkém New Havenu první telefonní ústředna na světě.

Bell založil společnost Bell Telephone Company, která telefony pronajímala, později provozovala telefonní spojení po celé severní Americe.

Bell ve svých laboratořích postupně vynalezl bezdrátový optický telefon, detektor kovů, audiometr, fonograf, hydroplán a další zařízení

Náhodné nalezení rodného domu Alexandra Grahama Bella jsem náležitě ihned oslavil. Pochlubil jsem se odtud jak jinak než telefonátem.