Michael Faraday je považován za objevitele elektromagnetické indukce, kterou zkoumal v roce 1831. Mnohem méně se však mluví o dalším jeho objevu. V roce 1845 zkoumal Faraday kousek olověného skla s příměsí boru, který prosvětloval světlem z velmi silné olejové lampy, používané pro navigaci lodí z majáků. Objevil tak důkaz spojitosti světla a elektromagnetismu. Tento jev, označovaný jako Faradayův jev, je příkladem magnetooptického jevu, kdy ve vhodném prostředí za působení podélného magnetického pole dochází ke stáčení roviny lineárně polarizovaného světla.

Na videu je ukázka Faradayova rotátoru, který umožňuje prostřednictvím přesně nastaveného magnetického pole snadno změnit orientaci roviny polarizace světla. V levé části zařízení je elektromagnet vybaven analyzátorem a v pravé části zařízení polarizátorem. Na oba elektromagnety jsou našroubovány dva pólové nástavce a mezi ně je vložen blok skla.

Světlo z plynového hořáku je polarizováno a prochází skleněným blokem a analyzátorem. Po zapnutí elektrického proudu v aparatuře vytvořené magnetické pole otáčí polarizační rovinu světla. Míra stočení polarizační roviny světla je přímo úměrná dráze, po které se světlo v daném skleněném prostředí šíří a pak také závisí na velikosti složky vektoru magnetické indukce B ve směru šíření světla. Orientace vektoru pak určuje smysl stáčení polarizační roviny.

Příčinou stáčení výsledné roviny lineární polarizace je to, že jedna ze složek polarizovaného světla se šíří v daném materiálu v magnetickém poli jinou rychlostí a je pohlcována jinak než druhá složka.

Tento jev je využíván například v astrofyzice, kde umožňuje  měřit magnetické pole ve vesmíru. Vědci proměřují úhel natočení polarizační roviny pro několik různých vlnových délek přicházejících z určitého směru.

Konstrukce Faradayova rotátoru se používá v různých vědeckých oborech, jakými jsou magnetooptika, spintronika, optické telekomunikace a  laserová fyzika.