Elektrický náboj, nanesený prostřednictvím elektrostatického výboje, vytvoří na povrchu dielektrika charakteristické nábojové struktury, tzv. Lichtenbergovy obrazce. Zviditelnit lze různými způsoby. V laboratorních podmínkách třeba poprášením materiálu jemným práškem (tonerem do kopírky) v přírodě je můžeme náhodně spatřit po úderu blesku do země.  Jejich objevitelem byl v roce 1777 Georg Christoph Lichtenberg (1742 –1799). Povoláním byl profesor experimentální fyziky, matematiky a astronomie na univerzitě v Göttingenu. Kromě experimentálního bádání byl autorem mnoha polemik, populárně naučných článků a zejména proslul svými aforismy.

Lichtenberg  vyrobil zařízení (Electrophorus) kdy pomocí indukce vytvářel vysoká napětí. Po vybití vysokého napětí na povrchu izolátoru zaznamenal výsledné radiální vzory v částečkách prachu - tak vlastně objevil pozdější zaznamenávání obrazu pomocí xeroxu a kopírování.

Charakter Lichtenbergových obrazců závisí i na druhu dopadajících částic (elektrony, ionty). Lichtenbergovy obrazce lze zviditelnit například práškovou metodou a po zviditelnění digitalizovat a dále počítačově zpracovávat. Ukazuje se, že nábojové struktury mají fraktální charakter.

Takovýto efekt plazivého výboje v nehomogenním poli může mít například obrazec, který vzniknul po úderu blesku do kovového praporku na golfovém hřišti. V půdě mohou vzniknout po úderu blesku třírozměrné stopy bleskového kanálu - fulgurity, kde se hornina taví intenzivním teplem vzniklým při průchodu elektrického výboje.

Lichtenbergovy obrazce se mohou také objevit na kůži člověka zasaženého elektrickým výbojem. Jedná se o načervenalé stromovité vzory, které mohou přetrvávat pro hodiny nebo dny. Jsou také užitečným indikátorem pro lékaři při určení příčiny smrti.  Mohou být způsobeny rupturou malých kapilár pod kůží v důsledku průchodu elektrického proudu od blesku.