Zrcadlo je lesklá hladká plocha, která výborně odráží světlo. Prvním zrcadlem zřejmě byla vodní hladina, kde lidé mohli pozorovat obraz svého okolí nebo také svůj obráz. Někdy v 6. tisíciletí př. n. l. se objevují vyleštěné obsidiánové desky, které slouží jako zrcadla. Od 2. století př. n. l. se začínají vyrábět kovová zrcadla z leštěného bronzu.Ve starověkém Egyptě lidé používali jako zrcadla mnoho věcí včetně hladiny vody v nádobách, leštěného kovu (nejčastěji ze stříbra) či vlhkých kamenů. Ale ani jedna z nich nebyla dostatečně hladká, aby vytvářela skutečně ostré a dokonalé obrazy. Také Číňané vyráběli vynikající zrcadla z leštěného kovu před více než 2000 lety.  

Římané už měli vylepšená zrcadla. Vyráběli je ze skla, jehož zadní stěnu pokryli tenkou cínovou vrstvičkou. Dokonce se v této době dočkala i válečného využití. Podle pověstí řecký vědec Archimédes (287 – 212 př. n. l.) použil řadu zrcadel k zapálení útočících římských lodí. Všechna zrcadla odrážela sluneční světlo do jediného místa na nepřátelské lodi až se na ní dřevo vznítilo. Konkávní zrcadla prý byla použita i během bitvy u Salaminy (480 př. n. l), kdy s jejich pomocí Řekové úspěšně zapalovali perské válečné lodě. Historicky to ale není doloženo, ačkoliv technicky to tehdy možné bylo.

Použití skleněných zrcadel se datuje od středověku. Ve středověku vyráběli nejdokonalejší zrcadla na světě Benátčané kolem roku 1300. Na zadní stranu skla natírali speciální směs rtuti a cínu (amalgám), kterou nebylo potřeba zahřívat. Recept na tuto směs střežili jako nejvzácnější tajemství – pro výrobu zrcadel vyhradili zvláštní ostrov. Jenomže rtuť je jedovatá a mnozí dělníci zemřeli nebo se zbláznili. Přesto tajemství nesměli pod hrozbou trestu smrti nikomu prozradit.

Kolem roku 1670 se toto tajemství nějakým záhadným způsobem rozšířilo do Francie a pak do celé Evropy. V roce 1840 německý chemik Justus von Liebig (1803 – 1873) přišel na způsob, jak pokrýt zadní stranu skla stříbrem pomocí dusičnanu stříbrného a jiných chemikálií.

Současná zrcadla jsou vyráběna nanesením tenké vrstvy hliníku na zadní stranu skleněné desky. Protože vrstva je nanesena zezadu, je zrcadlo trvanlivější, za cenu o menší kvality obrazu. Zato lépe odolává korozi. Tento typ zrcadla odráží asi 95% dopadajícího světla. Zadní strana bývá natřena ochrannou vrstvou proti korozi a poškození kovu.

Pro průmyslové a vědecké účely se zrcadla zhotovují odpařováním stříbra, rhodia nebo hliníku a jejich srážením na přední ploše broušeného skla ve vakuu. Odrazová vrstva dosahuje tloušťky asi 0,1 mikrometru a musí se před poškrábáním povrchově chránit  například křemíkem.