Gumování tuhy z papíru není to samé jako umývání křídy ze školní tabule, kdy se nahromaděná křída stírá z hladkého povrchu. Papír není tak hladký a čára tužkou nezůstane jen na povrchu, většinou pronikne mezi vlákna papíru.

Pokud byste viděli čáru tužkou pod mikroskopem, tak zjistíte, že není jednolitá. Tvoří ji řada jednotlivých černých částeček o velikosti několika tisícin milimetru, které se zachytily na vláknech papíru a zamotaly se mezi ně. Úkolem gumy je papír těchto drobných částeček zbavit. K tomu může dojít, protože guma je dostatečně pružná, aby pronikla mezi vlákna a dostaečně lepivá, aby černé částečky tuhy zachytila a vytáhla je ven.

Když guma gumuje papír, vlákna papíru rovněž obrušují i kousky gumy. Ty zaobalí posbírané černé částečky a vytvoří žmolky, které po gumování musíme oprášit.

Jak vlastně k objevu gumování došlo? V roce 1752 jeden ze členů francouzské akademie jako první zpozoroval, že sražený kaučuk (latex) - lepkavá tekutina vytékající z některých jihoamerických stromů, upravená na gumu, může odstranit čáry tužkou. V roce 1770 to na anglického chemika Josepha Priestleyho (1733 - 1804) udělalo zřejmě takový dojem, že látku pojmenoval rubber - odíradlo.