No tak, pěkně dlouho jsem tady nebyl. Minulý pátek slíbil jsem v návštěvní knize na Rochovici (hora u Žiliny), že dám fotky na blog... No nic, mezitím se mi podělal počítač; hlavně, že nepřišel jsem o tysíce snímků (to se fotí digitálem, že?).

K věci: byli jsme v Praze na ty Velikonoce. S mou dívkou. Vlastně už dnes bývalou dívkou. Poslední večer, hned po návratu z procházky, řekla mi více méně tato slova: no, rozhodla jsem se, že můžeme být přátele, ale víc to ne... Skutečně, objevily se mezi námi rozdíly. Já jsem vzpomínal, jak hezká byla Praha v roce '90, ještě bez těch davů zahraničních turistů. Ona, že v konsumpční společnosti se cítí docela dobře. Pro mě není normální zajít do drahé kavárny na čaj. Nicméně akorát ten druhý den se nám docela podařil. Stejně jsem ale měl pocit jako někdy u zkoušky: sice ještě není skončeno, však výsledek, vlastně rozsudek už padl.

Další den ráno jsme šli pěšky z Hradčan na hlavní nádraží. Akorát orloj se nějak zasekl, a to jsme pěkně spěchali od Karlova mostu, aby nezmeškat okamžik, kdy na náměstí odbije rovná hodina. No nic, nasedáme do vlaku směr Kolín, pak Kutná Hora. V proslulé sedlecké kostnici strávili jsme příliš dlouho a tak už se nám nevešla do programu druhá atrakce - svatá Barbora. Kdybych byl věděl, kde zastavuje městský autobus, snad by to vyšlo. Prostě v roce '90 jel jsem na kole a zdálo se mi, že od te kaple do Barbory bude asi kilometr.

Jedeme dál. V Ústí nad Orlicí výpad do města - no, přece někde musí být samoobsluha! Nekoupili jsme v Praze slíbené lentilky pro pětiletou dcerku mé milé. A houby - všechny obchůdky zrušili. Supermarket je moc daleko, to nestihneme vlak.

Sněží. Jedeme do Letohradu, pak přestup na motorák, dále na autobus. Máme něco přes hodinu do odjezdu polského vlaku z Mezilesí. V Orlických horách ale ještě vládne zima! Ty hromady sněhu nenapadly přece během dneška... Nasazuji ostré tempo. Beru těžký batoh mé divky, ale ani to nepomáhá. Konečně jsme na průsmyku mezi Petrovičkami a polským Kamieńczykem... Ticho, zasněžená cesta, výhled na celé Kladsko... Už není šance stihnout ten vlak. Tak co?

Tak já už dál půjdu sama, snad si poradím. Ty bys potom taky něměl návrat z Lichkova...

To ale ne! Já tě tady nenechám...

A tak pokračovali jsme spolu až na nádraží do Mezilesí. Já věděl, že si hravě poradí, chtěl jsem ji ale ušetřit ten pocit opuštěnosti... Holka byla utahaná, našla nějaké spojení, pojede celou noc s přestupy, hned potom za volant i do práce... Byla moc dojatá tím, že jsem ji nenechal na hranicích Polska... Řekla: víš, zapomeň na to, co jsem ti mluvila v Praze. Tys mě nenechal jako kdysi někdo jiný...

Už jsem musel jít, aby mi neujel poslední vlak z Lichkova. Šel jsem po kolejích. Už se stmívalo, začalo hustě sněžit. Holka už asi jede ve vlaku... A najednou slyším pipnutí mobilu: přišla mi textovka... Miláčku, dej na sebe pozor, mám o tebe strach v tom počasí. Cesta se zdála být nekonečná. Sotva jsem stihl ten motorák. Měl jsem promočené kalhoty, vlastně namrzlé... Byl jsem ale šťastný. Měl jsem pocit, že náš vztah přece jen trvá.

Je to pár dnů, jak mi připomněla: copak nepamatuješ, co jsem ti tehdy v Praze řekla?

Ano, pamatuji... A tam, na tom průsmyku? Nebo že to byl pouhý sen?