Tak jsem se po 45 létech (pokud nepočítám externí kandidaturu v tehdejším Ústavu pro filozofii a sociologii) stal zase obyčejným studentem. Angličtiny. Nejvyšší čas. Chybělo mně  "doladit" to, co jsem se sám naučil. Na Maltě. Bohužel jen týden.

Kantorka hodně přísná. Asi jako ta vznešená paní ve slavném filmu Nebeští letci, která to bere vážně. Určitě si pamatujete epizodu, kdy naši letci, kteří chtějí bojovat, vyjadřují nespokojenost s tím, že musí sedět v učebně a učit se anglicky. Ona jim vysvětlí, proč je nutné, aby znali angličtinu, a končí velmi důrazně: "Toto je zase můj boj."

Beru to vážně a ke konci výukového dne už jsem dost unavený. Přece jen s věkem se vstřebává vše pomaleji. Ale večer další spontánní lekce – je nás ve společném apartmá pět (učitel z Anglie, Polák, Thajka, se mnou na pokoji Francouz). Je to jako v sedmdesátých létech, kdy jsem byl v tomto počtu na koleji v Oděse a studoval matematiku. Diskuse o všem do hodně pozdě. Třeba i o Kafkovi a Kunderovi, které někteří dobře znají. Lépe než já.

První větší problém byl se slůvkem"cheat". Neznal jsem ho. A stále jsem nechápal smysl, když kantorka i s pomocí ostatních se snažili na příkladech vysvětlit, o co jde. Postupně mně došlo, že mají na mysli "opisování", resp. v širším smyslu slova "podvádění". V učebnici tomuto fenoménu byly věnovány celé dvě stránky (74-75, tj. uprostřed učebnice). Nechápal jsem, proč to někoho tak vzrušuje. Kantorka vybrala z celé učebnice tyto stránky jako první. Hovořilo se v nich o tom, že tímto začíná podvodné chování v celém životě člověka.

S vědomím svých omezení, pokud jde o vyjadřování v angličtině, jsem se pustil do polemiky: "V našem předmětu (mikroekonomie a makroekonomie, jak jsem uvedl už při vzájemném představování) není "cheat" (podvádění, např. opisování) možné."

"To snad ne!" – oponovali mně. Nejen kantorka, ale i studenti.

Tak jsem se pustil se svou angličtinou do vysvětlování: "Podvádět je možné jen tam, kde se učí pouze ZAPAMATOVÁNÍ, ale ne POCHOPENÍ. Je to o předmětu, ale také o stylu výuky. Tam, kde se zkouší POCHOPENÍ, není podvádění možné. Ale třeba i v matematice, když má student spočítat příklad, když NECHÁPE, nepomůže mu ani stovka taháků. Nevím, jak je to při výuce jazyků, ale myslím, že při přímém rozhovoru se rychle pozná, kdo jak jazyk umí. Osobně odmítám testy jako nástroj zkoušení, i když to dá více práce zjistit, jak kdo to, co se měl naučit, chápe."

Někteří ze studentů (také už v létech, i když mladší) mně dali zapravdu.

Masifikace výuky na univerzitách, která vede k záměně zkoumání toho, jak student látku POCHOPIL, za testování, je zločin proti lidskosti. Étos univerzitního vzdělání nahrazuje výcvikem k podvádění. Ale možná jsem jen ta "stará škola" a vidím to jednostranně. Přesto však děkuji všem studentům, kteří – když neuspějí při prvním setkání, po kterém jim sděluji "berte to jako konzultaci" a dodávám "je na čase začít se učit" – přijdou na zkoušku znovu ke mně a POCHOPILI, že musí POCHOPIT, a naučili se CHÁPAT. Myšlení se jim v životě bude hodit. VYKAZOVAT, že se něco naučili (i bez podvádění) nemá smysl. Důležité NAUČIT SE, a to znamená POCHOPIT, o co jde, proč se to učí, k čemu to je...

Pak jsem to ještě doplnil historkou z výuky. U státnic. Student z Ruska. Při přípravě používal hodinky, kde měl na displeji grafy. Přistižen. Správně měla být jeho státní zkouška ukončena a mělo být zahájeno disciplinární řízení. "Já to doopravdy umím" – hájil se. Tak jsme ho s kolegy v komisi podrobili "tortuře", abychom mu ukázali, co znamená POCHOPIT. Překvapení. On skutečně nejen ZNAL, ale i CHÁPAL. A to na hodně vysokém levelu. "Když to tak dobře znáte, tak proč jste podváděl?", ptali jsme se ho. "Všichni opisují, tak jsem také opisoval." – odpověděl v intencích slov Alibaby Alibaboviče z filmu Džentlmeni úspěchu.

Asi je lepší učit se bez podvádění a tak, aby došlo k POCHOPENÍ toho, o co jde.