Od 12. března začínám na svém blogu uveřejňovat v rámci seriálu Vize, jakou potřebujeme sérii vycházející z podrobného připomínkování velmi dobře a komplexně pojatého nástinu vize z pera Marka Řezanky. S předstihem uveřejňuji třetí díl série, který považuji za aktuální:

Vstoupili jsme do doby turbulencí, které tak brzy neskončí. O to víc mě potěšil fundovaně a komplexně pojatý příspěvek Marka Řezanky k pěstování vize. Uveřejnil jsem ho ve třech částech paralelně s hlavní linií seriálu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/10134-podnetna-vize-marka-rezanky-1.html

https://radimvalencik.pise.cz/10135-podnetna-vize-marka-rezanky-2.html

https://radimvalencik.pise.cz/10136-podnetna-vize-marka-rezanky-3.html

Jak jsem přislíbil, rozeberu některá klíčová místa příspěvku Marka Řezanky. Doufám, že to umožní posunout pěstování vize o dost dál. Nepretenduji ani na úplnost, ani na neomylnost, uvítám kritické připomínky a doplnění. O tom pěstování vize je. Od svého textu a od svých poznámek odlišuji text M. Řezanky barevně.

Vize alternativního systému a společnosti – 3. část

Marek Řezanka

V pozici kolonie

Abychom pochopili, kde se nyní nalézáme, je důležité rozumět našemu vývoji po listopadu 1989.

Tento vývoj nebyl samozřejmým. Nebyla zde jediná vize transformace v kapitalistickou společnost s klasickým stranickým systémem. Byly zde i vize jiné – vize počítající s větší úlohou přímé demokracie, a to jak na poli politického, tak ekonomického rozhodování.

Vedle Václava Havla tu byla ještě osobnost Alexandra Dubčeka.

Ten byl ovšem vyřazen na vedlejší kolej, aby zanedlouho za dosud nevyjasněných okolností opustil tento svět nadobro.

Vznikl stranický systém, který razil "jedinou možnou" ekonomickou doktrínu – a to tržní. Konec devadesátých let se nesl ve znamení souboje pravice s levicí, aby se tento boj počátkem 21. století změnil v cosi jiného. Deklarované levicové i pravicové strany se stále více programově sbližovaly, až volič ztratil rozlišovací schopnost k jejich posuzování.

K tomu ode mne:

Zde Marek Řezanka velmi dobře vystihl jev, který se v teorii veřejné volby nazývá "paradox středového voliče" a názorně se ilustruje na dvou prodavačích zmrzliny na pláži. Pokud jeden z nich umístí svůj stánek uprostřed, aby součet vzdáleností k němu byl co nejmenší, musí druhý umístit svůj stánek co nejblíže k němu, aby nebyl v nevýhodě. V praxi to vidíme například na tom, že větší supermarkety obsazují místa s nejmenší sumou předpokládaných dojezdových vzdáleností (nejlépe je to vidět v Rakousku). Z hlediska politických stran to znamená, že se všechny snaží co nejvíce přiblížit středovému voliči, aby neztratily příznivce. V důsledku toho stranický systém degeneruje. Přesně tak, jak popisuje Marek Řezanka. Labourista Corbyn tento efekt experimentálně ověřil, viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jeremy_Corbyn Pokusil se svou stranu více levicově vyhranit a skončil...

Podle mě je však hlavní příčina jinde. Nejde o "větší levicovost", "autentičtější levicovost" apod. Jde o to, že strany, které ze své podstaty nemohou nebýt programové (v našem případě ČSSD a KSČM), přestaly programovými být. Převzaly pozici "marketingových" stran a místo reálné cesty k řešení problémů (v logice ZMĚNA-SUBJEKT-POLARITA, tj. o jakou dějinnou změnu jde, kdo je jejím hegemonem, jaký střet je nutné vybojovat) nabídly marketingově upravené nevážně míněné sliby.

Pokusila se některá z uvedených stran, alespoň náznakově, alespoň v rovině ideových diskusí vytvořit něco jako perspektivní, realistickou a srozumitelnou vizi? – Nikoli. Nejen nepokusila, ale v důsledku svého složení, ideového vyprázdnění personálních skořápek, které byly dosazovány do jejich vedení (nejen u nás, ale i v dalších zemích), vypudila všechny pokusy překročit práh "marketingové" strany. Podle toho to dopadlo...

Ze sovětského vlivu jsme okamžitě přešli pod vliv nově sjednoceného Německa a Spojených států amerických. V podstatě žádná vláda pak nedokázala bránit zájmy občanů před nadřazenými zájmy představitelů zmíněných zemí. A tak nyní čelíme sudetoněmecké agendě, kdy jsme vyzýváni k přepisování výsledků druhé světové války – a agendě rozdmýchávání protiruských nálad a verbování do zničujícího konfliktu.

K tomu ode mne:

Proces podřízení neproběhl tak snadno. Po té, co Havel prodemonstroval krajní servilitu vůči globální moci, nastoupil Klaus a Zeman, kteří na dlouhou dobu vrátili České republice tradiční pozici svéprávného chování. Pod obrovským tlakem nakonec došlo ke zhroucení toho, co jsem nazval "svéprávností" politické reprezentace. Z nestabilního lavírování nyní spadla do žumpy politické "nesvéprávnosti".