"Jsme ve válce", řekl premiér Fiala. A má pravdu. Hájíme – jak řekl před dvěma dny nejmocnější muž světa prezident Biden – "základní demokratické principy". Je to:" svoboda mluvit, psát a shromažďovat se; svoboda uctívat, jak se člověk rozhodne; svoboda tisku".
V naší zemi tyto hodnoty bráníme v duchu odkazu Husa, Komenského, Havlíčka Borovského, Masaryka. Proti pokrytectví, lžím, cenzuře, manipulaci, demagogii, zastrašování, používání dvojího metru.
Za kudlu do zad v tomto boji, za znesvěcení Národního divadla lze považovat vycenzurování Čajkovského opery Střevíčky. Dopis oznamující stažení této opery zaměstnancům Národního divadla podepsal umělecký ředitel Opery Národního divadla Per Boye Hansen. Argumentace, kterou použil občan svobodomyslné země Holandska, osoba, která má reprezentovat umění, je zarážející. Přebírám ze Seznamu-Zprávy (fialově odlišuji, autentické výroky jsou proloženě):
"Před dvěma týdny přišlo zaměstnancům Národního divadla interní sdělení, že v příští sezoně se kvůli ruské invazi na Ukrajinu ruší příprava představení Petra Iljiče Čajkovského Střevíčky.
"V kontextu dnešní situace, kdy současní političtí představitelé Ruska vedou agresivní válku proti Ukrajině, vznášejí vůči nezávislé zemi nepřijatelné imperiální nároky a pro dosažení svých absurdních a protiprávních cílů způsobují humanitární katastrofu a neváhají páchat válečné zločiny, bohužel vystupuje historický kontext, v němž se Čajkovského opera odehrává, do popředí a stává se citlivým tématem, nad nímž nelze zavírat oči s poukazem, že je to ‚jen pohádka‘," píše umělecký ředitel Opery Národního divadla Per Boye Hansen zaměstnancům.
Vedení Národního divadla se tak rozhodlo v příští divadelní sezoně nerealizovat připravovanou operu Střevíčky. "(...) považujeme za zcela nevhodné (...) poskytovat proputinovské propagandě jakoukoli možnost následně zneužít umělecké tvorby k sebemenšímu ospravedlňování zločinných úmyslů a skutků ruského politického vedení," píše dál Hansen.
V posledním odstavci interního sdělení však šéf Opery zdůrazňuje, že "v žádném případě nejde o bojkot ruské kultury a umění". To je podle něj "nedílnou součástí civilizovaného světa a světového kulturního dědictví".
Opera Střevíčky je přepracovanou verzí opery ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského Kovář Vakula. Zkomponoval ji v roce 1874. Libreto napsal J. P. Polonskij na motivy Gogolovy povídky.
Podrobnější vysvětlelní, rovněž uveřejněné v uvedeném článku, dal šéfdramaturg Opery Národního divadla Ondřej Hučín:
"Sama o sobě opera nemá politickou tendenci, je to fantastická pohádka napsaná podle Gogolovy povídky z cyklu Večery na samotě u Dikaňky. Gogol se na vše díval takovým poťouchlým pohledem. Vše pro něj bylo hodné kritiky nebo smíchu.
Jenže zároveň opera obsahuje kontext, na jehož pozadí se odehrává. V pohádkách běžně nevíme, kam hloupý Honza jde, k jakému panovníkovi, ale v této pohádce je kontext reálný. Odehrává se na přelomu 18. a 19. století za panování Kateřiny Veliké II. V tom už je za současného kontextu problém. Za této vlády se Ukrajina na dlouhou dobu stala državou carského Ruska. Nevhodnost příběhu v současnosti spočívá v tom, že kdesi na ukrajinské vesnici žije kovář, který je zamilovaný do dívky. Ta mu z rozmaru slíbí, že si ho vezme, jen když ji donese střevíčky, jaké nosí sama carevna. Ukrajinský kovář se vydá k carskému dvoru v Petrohradu. Tato rovina implikuje to, že jakmile chce prostý obyvatel Ukrajiny něčeho dosáhnout, něčeho žádat, musí se vypravit na ruský carský dvůr.
V rámci té opery je to otázka druhotná, ale v současném kontextu je to hrozně nevhodné. Je to jako kdyby v roce 1968 u nás vzápětí po ruské okupaci někdo vyšel s divadelním představením, které by se věnovalo úspěchům ruského vojska za Napoleona nebo recitoval verše o rudoarmějcích."
"Změna v návrhu dramaturgického plánu, který dosud nebyl určený ke zveřejnění, je interní záležitostí Národního divadla," doplnil později mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk. "Stojíme na straně Ukrajiny a respektujeme rozhodnutí inscenátorů nepodporovat vyprávění o ‚Velké‘ ruské říši," dodal.
"Je to sice interní záležitost, ale jsem docela rád, že se to dostalo do veřejného prostoru. Diskuze o tom, co v kultuře je přijatelné a zda kultura v sobě má politický obsah, je důležitá," komentuje pro Seznam Zprávy šéfdramaturg Ondřej Hučín.
"Nechci z opery dělat kulturu, co se pohybuje ve vysokých sférách a nemá s ničím co do činění. To tak není," pokračuje Hučín. Plánovaná premiéra v příští sezoně už měla nasmlouvaného dirigenta, sólisty i kostýmy a výpravu. Ve chvíli ruské invaze na Ukrajinu dramaturg přemýšlel, zda jsou Střevíčky i přesto na prknech Národního divadla "hratelné". Po schůzce s režisérem Lukášem Trpišovským a dalšími členy inscenačního týmu se jednohlasně shodli na zrušení.
Ve stanovisku mluvčí Staněk a poté i Hučín upozorňují na množství inscenací ruských autorů, které stále jsou a budou součástí programu Národního divadla i Opery i Baletu. Zmiňuje představení Dostojevského Idiota, Čajkovského Labutího jezera nebo Prokofjevovy Popelky.
K této absurditě několik poznámek ode mě:
Za prvé: Kateřína Veliká II. byla Němka narozená ve Štětíně:
Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99ina_II._Velik%C3%A1
Toto heslo do Wikipedie ja napsáno poměrně přesně a možná někomu pomůže udělat si obrázek o tehdejší době. Pokud by se tedy z libreta k opeře dalo něco vyfabulovat, tak by to bylo to, že Rusové mohou něco dokázat, jen když jimvládně Němec (byť třeba žena). Tím jsem vždy škádlíval své ruské kamarády. Většinou to pochopili a přijali jako žert. Ale to, co z toho vyfabuloval Hučín, je neuvěřitelné. Dlouho jsem hledal analogii něčeho obdobného, než jsem ji našel. V 50. létech poničila kladivem sousoší Sněhurka a sedm trpaslíků v dětském koutku u vchodu do Jeskyně Rudka s Blanickými rytíři (na Blanensku) svazačka. Snad se chtěla "zviditelnit". Hlavním argumentem nadšené svazačky bylo, že Sněhurka a sedm trpaslíků propagují "americký způsob života".
O jeskyni, kterou stojí za to navštívit, více i s foto zde: https://www.chytrazena.cz/jeskyne-rudka-misto-kde-spi-blanicti-rytiri-3371.html?strana=2
Z této epizody "boje za ideologickou čistotu" patrně těžil ve své Sněhurce i Vodňanský a Zkoumal. Zde si celé můžete poslechnout celé, není to tak neuaktuální (kdo to nezná, bude hodně překvapen, jak se tomu, z čeho si autoři dělají nepokrytou legraci, doba přiblížila, vlastně ne, jak překročila i jejich bujnou fantazii):
https://www.youtube.com/watch?v=HrnnVbFWNic
(Mj. bolševik to tehdy toleroval, cenzurou to prošlo, kam se dostáváme dnes?!)
Za druhé: Tímto ovšem šéfdramaturg Opery Národního divadla překročil meze myslitelného, když v souvislosti s operou Střevíčky píše: "Je to jako kdyby v roce 1968 u nás vzápětí po ruské okupaci někdo vyšel s divadelním představením, které by se věnovalo úspěchům ruského vojska za Napoleona nebo recitoval verše o rudoarmějcích."
Řeknu, jak by to dopadlo. Každému by to v té atmosféře (patřím mezi pamětníky) okamžitě asociovalo odpor k ruské agresi. Tehdy byl agresorem Napolen a stojí za to si prostudovat záminky, které pro odůvodnění agrese použil. "Teď se vy, Rusové, chováte jako tehdy Napolen!", vzali by si z toho v té době lidé. A pokud jde o verše o rudoarmějcích, tak ty tehdejším sovětským vojákům ti nejstatečnější našinci citovali, aby jim nastavili zrcadlo.
Jak to tedy vidím, bude ten boj proti tuposti a globální servilitě naordinované zvenku hodně tvrdý. Již dnes má podobu v mrzačení mysli těch, kteří se stali poskoky. A poskoci se zmrzačenou myslí poničí mnoho kulturních hodnot, mezilidských vztahů, ale i lidských osudů a možná i životů samých tak, jak to ve své době udělala horlivá svazačka kladivem se Sněhurkou a sedmi trpaslíky. Ale přežili jsme již horší doby...