Potěší mě, když od někoho dostanu přání k tomu či onomu svátku a cítím, že je určeno mně. Že není ani "z povinnosti", ani proto, aby se ten druhý "připomněl", ale že chce tomu druhému udělat radost.

Ale když jsem letos několikrát dostal přání "veselých Velikonoc", měl jsem divný pocit. Moc důvodů k veselosti v současné neradostné situaci není.

Především jsem si však najednou uvědomil, že vnímám Velikonoce jinak. Jako svátek naděje. Přitom tak trochu zvláštní naděje. Naděje v to, že po zlu přijde obrat k dobru.

Zmrtvýchvstání jsem vždy vnímal v symbolickém smyslu. Jako naději v to, že snaha zničit myšlenku krutou a exemplární fyzickou likvidací jejího nositele nemá šanci na úspěch. Tím, že tuto myšlenku (přesněji učení, které má racionálnem i vírou podložený etický obsah, učení, které je přitažlivým a sdělitelným poselstvím) převzalo a šířilo obrovské množství lidí, kteří touto myšlenkou žili a která jejich životu dávala smysl, došlo k jejímu zmrtvýchvstání. A jako taková se tato myšlenka ukázala natolik živá, že změnila svět k lepšímu.

Naděje není darem nebes. Naděje je dřina a odvaha. Naděje je něco zcela jiného než žití v iluzi na jedné straně, nebo zatrpklost, zapšklost, beznaděj na straně druhé. Naději je třeba živit trpělivým promýšlením toho, o co v dané době jde. Naděje je nerozlučně spjaté s tím, že máme podloženou představu lepší budoucnosti, že jsem schopni si stále konkrétněji utvářet perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi. Naděje je založena na poznání toho, odkud kam jdeme.

Pevnou naději!