Vize, jakou potřebujeme/230
Vize, jakou potřebujeme/230
Pokračuji v prezentování článku Petra Akopova s cílem ukázat, že Rusko zatím nemá perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi. Podrobně k tomu viz 1. díl.
Akopovův článek v českém jazyce lze nalézt buď zde:
nebo zde:
Petr Akopov – část 5.
Síla pravé nezávislosti
Pospolitost je naším principem uspořádání státu, a to na všech úrovních od samosprávy až po nejvyšší moc. Nikoli diktatura, nikoli uniformita a popírání rozmanitosti, nikoli vnucená jednomyslnost, naopak. Jde o formu hledání společného dobra, dopracování se ke společnému názoru prostřednictvím toho, čemu se říká konsensus. Odtud teprve plyne autentická solidarita, pocit odpovědnosti za celé společenství. Taková pospolitost je opakem atomizace a rozdrobenosti na nekonečné menšiny, které žijí pospolu jako vskutku jeden národ.
Odtud je pak možné čerpat sálu ke skutečné suverenitě, nezávislosti. A to nejen na světové aréně nebo v ekonomice. Nezaměňujme ji za nějakou úplnou ekonomickou soběstačnost, ta je v dnešním světě pro jakoukoli zemi na nedosažitelná (pokud ovšem nežije v izolaci jako Severní Korea). Pravá nezávislost spočívá především v hlavách, v myšlení. Skutečně suverénní může být pouze národně smýšlející mocnost.
K tomu ode mne:
Toto vypadá na první pohled docela dobře: "pospolitost = dopracování se ke společnému názoru prostřednictvím toho, čemu se říká konsensus. Odtud teprve plyne autentická solidarita, pocit odpovědnosti za celé společenství". Ale je to mnohem slabší než podstatně přesnější princip "svobodný rozvoj každého jednotlivce jako podmínka rozvoje všech jednotlivců" (hledání konsenzu je jen dílčím prvkem). Princip "svobodný rozvoj každého jako podmínka rozvoje všech" je důležitý mj. i proto, že se jedná o evolučně stabilní strategii v rámci komunit, které se sestávají z bytostí schopných používat rozum a jejichž prožitkový (motivační a rozhodovací) systém je založen na přenosu prožitků z finálního uspokojení potřeby na činnosti, prostředky a situace, které k uspokojení potřeb vedou. K tomu se vrátím ještě v celkovém shrnutí.
A asi se nám (jako občanům naší země) nebude líbit ani tato formulace: "Skutečně suverénní může být pouze národně smýšlející mocnost." – Malá země, resp. země, která není "mocností" nemá právo na to být suverénní?! Ono to vypadá jen jako maličkost či přeřeknutí, ale není to tak. Intelektuálové ve velkých zemích mají tendenci nahlížet na vývoj z pozice silových řešení a přehlížet podstatu změn, o které jde. Možná právě z pozice zemí jako je naše, lze vidět obrysy perspektivní, realistické a přitažlivé vize lépe, než z pozice "mocností".
Srdce světa
Mluvím tady o národě, který se spoléhá na své vlastní ideje a zásady, které vznikly na základě všech našich historických a duchovních zkušeností. Na základě všech našich vzestupů a pádů, výkonů a experimentů (a těch jsme měli jen za poslední století tolik, kolik mnohé národy neměly za celou dobu své existence). A zde narážím na to hlavní, co nám chybí. Jediné, co se opravdu potřebujeme naučit od cizinců: představa Ruska jako srdce světa.
(Tak ostatně nazývá Rusko slavný britský vědec Sir Halford Mackinder, autor pojmu "geopolitika", jehož teorií o Srdci světa a Světovém ostrově se již více než sto roků dodnes řídí britská a posléze i americká strategie zahraniční politiky, pozn. PP)
To není pýcha, domýšlivost nebo dokonce velmocenský šovinismus. Naše myšlení (a to nejen geopolitické, to je pouze odvozené) se musí stát rusocentrickým. Tak myslí Číňané, kteří vnímají zbytek světa jako periferii Podnebesí – Říše středu.
Pokud získáme podobný pohled na svět, jen to posílí vzájemné porozumění s naším jižním sousedem a spojenectví těchto dvou velkých civilizací bude mnohem silnější než v sovětských dobách.
Teprve pak tento "Nový Svaz" - spravedlivé, solidární a suverénní Rusko – bude stát na nejspolehlivějším možném základě.
K tomu ode mne:
Nic proti troše ruského sebevědomí. Tato země to ve složité době potřebuje. Každá země podobně jako i každý člověk si vytváří určitou představu o své výjimečnosti z pozice globálního vývoje a dějin. A podle mého názoru každá země i jeden každý človíček má od přírody daný potenciál něčím neopakovatelným k dějinám lidstva přispět. Přesto se mně osobně finesa "Srdce světa" nelíbí. Rusko mnohem více než srdce dnes potřebuje mozek, důsledné domyšlení, o co jde a v čem spočívá cesta k lepší budoucnosti. Mj. i proto, že Rusové mají určitý sklon k mysticismu i tvorbě iluzí o sobě. Proto za sebe Rusku a Rusům (a to i ze "sobeckých" důvodů) přeji, aby si i ve složitých situacích uchovali co největší míru racionality a dopracovali se k funkční perspektivní, realistické a globálně i individuálně přitažlivé vizi.
Dovětek:
Autor: Petr Akropov - historik a žurnalista. Vystudoval Moskevský institut archivů a historie. Pracoval pro Ústřední vojenský archiv a poté pro řadu předních ruských médií. Šéfredaktor novin "Politický žurnál".
(Pokračování shrnutím poznámek k článku Petra Akopova)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Hlavní část letošní dovolené jsem strávil na divokém Balkánu. Skvělý zájezd, skvělý průvodce. Příští rok si zopakuji, Kdo bude mít zájem, s tím se podělím o informace a zkušenosti. Černá Hora, Kosovo, Albánie, Makedonie. Vše oblasti s převažující částí albánského obyvatelstva. Překrásná příroda, města a městečka bohatá na svědky minulosti, fajn lidé, zajímavé diskuse. Zážitkově tak bohaté, že se dostavilo něco, co lze nazvat únava ze zážitků.
3. den: přejezd do oblasti METOHIJE (západní KOSOVO), návštěva kosovského městečka PEC, případně komplexu PECSKÉHO PATRIARCHÁTU. Přesuneme se do DEČANSKÉHO MONASTÝRU, k největší dochované sakrální stavbě středověkého Srbska s cyklem fresek na celém Balkáně, kosovské město PRIZREN s tureckou čtvrtí (po Sarajevu nejzachovalejší muslimské město na Balkáně), přejezd do Albánie, nocleh v zapomenutém BAJRAM CURRI, městečku se snad nejkrásnější polohou z albánských měst s kulisou velikánu Jezerca (2 693 m n. m.). Do severovýchodní části Albánie donedávna nevedly žádné cesty, proto se jedná o nejchudší část země, kde se čas zastavil v dobách Envera Hodžy. Této charakteristice také odpovídá úroveň ubytování jediného místního hotelu. Strava je však skvělá a majitel hotelu pohostinný.
Okolí vodopádu, kterým pramení řeka Drin.
Tolik pstruhů pohromadě jsem ještě neviděl. Ale to jsem netušil, že jich za chvíli uvidím ještě víc než u této hospůdky na cestě k vodopádům.
Tak to je ten slavný vodopád. Kolem něj je několik hospůdek.
Toto je z největšího areálu, který nabízí pohoštění i ubytování s velkou kapacitou. Přímo u něj jsou desítky sádek přeplněných pstruhy.
