Vize, jakou potřebujeme/251

Původně jsem chtěl jako pokračování příspěvku, který je věnován ekonomickému růstu nového typu[1], dát sérii článků o perspektivním přínosu malých modulárních reaktorů. Začetl jsem se však do podnětné studie Stanislavy Kučerové "MARGINÁLIE o  civilizačním pokroku / Co čeká naši civilizaci?" a rozhodl se jí dát přednost. Hovoří totiž také o nutnosti změny spotřeby a směřování ekonomických procesů. Upozorňuje na neuralgická místa naší civilizace a s velmi dobrým nadhledem rekapituluje dějiny lidstva, včetně těch velmi nedávných.

MARGINÁLIE o  civilizačním pokroku / Co čeká naši civilizaci? – část 4.

Stanislava Kučerová

Závěr

Historie učí, že i lidská společenství mají svůj vznik, vývoj a zánik. Procházejí procesy evoluce a involuce, progresu a regresu. Nemůžeme si  zastírat, že   na  náš život od  konce minulého století dopadly temné stíny. Pocítili jsme, jak se uplatňují důsledky  zákona  nechtěných důsledků, zákona  heterogonie účelů. Současný člověk svou vrcholnou  vědotechnikou  nedospěl do zamýšleného stavu většího bezpečí, blahobytu a humanity, ale naopak do stavu globální krize a mnohonásobného ohrožení celé biosféry, včetně života a zdraví člověka. Je teď na něm, aby jako součást a ochránce přírody, jako součást, tvůrce a ochránce kultury účinně reagoval na krizi  euroatlantické civilizace, ke které patříme.

Denně  jsme svědky zpráv o tom, jak se  množí dezintegrativní procesy. Jsou to zprávy  varovné a výstražné. Naše civilizace nemusí  přežít. Problémy ekologické, ekonomické a etické jsou na světě stále propletenější. Stejnou hrozbou jako devastace přírody je ztráta jistého nepsaného konsensu o pravidlech ohleduplného vzájemného soužití mezi lidmi. Jestliže většina obyvatel určitého území  přestane morální konsensus sdílet, je marná všechna snaha vyhlašovat etické kodexy, charty,

deklarace, zákony a novely zákonů. Nestanou-li se žádoucí principy chování pro většinu lidí hodnotou, normou, ideálem, osobním vyznáním a svědomím, jsou všechna ustanovení "shora" zcela neúčinná.

A přece je zapotřebí čelit šířícímu se bezpráví, v kterém vládnou ti,  kteří mají nepředstavitelné globální bohatství, moc a vliv a korumpují ve vlastním zájmu  vlády, způsoby řízení a politické praktiky stejně jako působení masmédií, zvláště televize a tisku i  kulturních  a uměleckých institucí. Všechno je koupitelné. Všechno je za peníze. Humanisté si představovali sjednocený svět jako kulturní domov pro všechny. Dnes působí zespolečenštění světového teritoria pocity úzkosti a strachu. Je to jen ekonomicko-spotřebitelský prostor, zbavený kulturního dědictví lidstva a ohromuje jen šířícím se kvantem nerozumu, nevědomosti, hrubosti, sprostoty a krutosti.

Jak se bránit krizi civilizace a úpadkovým jevům, které vyvolává?

Především -  nedat si vzít  svou  lidskou  identitu. Lidství může bránit jen člověk, který  neztratil odpovědnost za stav světa, který neztratil lásku a úctu ke kulturnímu dědictví po předcích.

Slovo identita vyjadřuje jednak totožnost, shodnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost a stálost osobnosti (člověk je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od jiných a ztotožnění se s nimi. Člověk se identifikuje s hodnotami skupin, ke kterým patří, od rodiny- která je bránou jeho vstupu do života, až po národ, "skupinu poutníků dějinami".  Identita se vytváří jednak z faktů, uchovávaných v paměti, jednak z projektování budoucnosti. Stabilita identity je určena tím, co setrvává v paměti.

Každý národní program předpokládá identitu národa, vědění o vlastní orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůli ke kontinuitě generací, reflexi národního vědomí v čase, spojení tradice s inovací.

My jsme r. 2004  vstoupili do Evropské unie. A stali jsme se údajně evropskými občany. Získali  jsme novou, nadnárodní identitu.  Vymycování vlastenectví z českých hlav se stalo každodenní náplní veřejného prostoru. Láska k vlasti byla prohlášena za zlopověstný nacionalismus. Národní cítění mělo být vystřídáno evropským. Sama hlava státu odsoudila lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet k stádu či smečce, vlast označila za dvorek, noru, nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – speciálně v našich podmínkách – projev krátkozrakého sebeničivého "čecháčkovství". A národ sám? Prý je to  příčina neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí. Tak tedy  máme  být  podle vlivné skupiny vládců Evropany  - bez národní příslušnosti.

Ale  vize  budoucnosti  u evropských elit šly dále. S neobyčejnou vstřícností se  otevřely hranice ke vstupu migrantům z Asie a Afriky do Evropy. Přicházejí v mnohaciferných počtech  a státy, které je nevítají, byly konfrontovány s povinností přijímat utečence – podle  předem  stanovených kvót. Důvody se uváděly morální, pomoc lidem, kteří jsou ohroženi válkou a bídou s nouzí.

Poukazovalo se i na nedostatek pracovních sil v Evropě. Ale  přes zavedené "korektní" mlžení oficiálního zpravodajství  jsme se dověděli, oč  ve skutečnosti jde. O neuvěřitelný program  mísit obyvatelstvo kontinentů a vytvořit tak novou rasu, nahnědlé  barvy pleti,  zcela homogenní,  beznárodnostní. Vznikne prý  zcela nový evropský občan. Bez tradic, bez historie, bez národní filozofie a kultury, bez vize a perspektiv. Dokonale  ovladatelný  předmět manipulace  pro uspokojování   potřeb  vládnoucí elity. 

Poznali jsme, že  v  současné Evropské unii je  míra rovnoprávnosti a suverenity  jejích členů problematická. Že v soustavě evropských států se prosazují velmocenské ambice velkých států  a nerespektují  se zájmy těch malých. Ale nejstrašnější že  je cíl masové imigrace. Je to Kalergiho plán rasy míšenců a likvidace evropských  národů.  Není  tu válka, a přece nám jde o holé bytí a nebytí.

Víme, že  lidské dějiny neprobíhají bez vlivu lidských účelů a plánů, programů a hnutí. Pochopili jsme, že máme jinou představu o smyslu naší cesty dějinami, než nám chtějí vnutit  prominentní vůdci europeizace a globalizace. Chceme zůstat sami sebou. Chceme zůstat věrni své identitě a s ní reflektovat spolubytí s jinými národy. Nechceme  být obětí  "multikulturního"  programu, který proměňuje zúčastněné  národy "v beztvarou beznárodní  kaši". 

Nechceme multikulturalitu s tavícím kotlem. Chceme interkulturalitu. Spolubytí různých kultur, jejich vzájemný respekt, komunikaci, dialog, spojení  lidí přes hranice prostoru i času, s respektem  k  jejich etnické nebo národní rozdílnosti. Na základě společně sdílené  a spojující humanity. Není pravda, že národní identita překáží  hlásit se  k nadnárodním celkům. Naopak. Uvedu malý příklad. 

V osmdesátých letech 19. stol. se projevila v procitnuvším českém národním  životě mocná snaha po rozšíření  kulturního obzoru. Naši předkové chtěli tehdy poznat a dohonit kulturně vyspělejší západní Evropu. Od r. 1882 působila v Praze česká universita. Universitní učenci seznamovali posluchače a veřejnost s pokrokem věd v cizině a přímo na něj navazovali. O rok později bylo otevřeno v Praze Národní divadlo, které zase usilovalo rozšířit obzory ve sféře umění. I v literatuře se projevil hlad po evropské vědě a umění. Tehdejší básníci otevřeli svými překlady brány do velkého bohatství evropské  a světové tvorby a  vedle svých  vlastních děl  předkládali  čtenářům  i překlady z cizích literatur.  A nejednou zpracovávali umělecky látky a náměty nejen české, ale i cizí. Cítili se Čechy. Ale to jim nebránilo cítit se zároveň občany celého světa, být světoobčany.   Český kosmopolitismus se nezříkal národa. Národ a svět mu patřily k sobě.

V zájmu euroatlantické civilizace je chránit, nikoli ničit národní identitu. Ta je základem veškerého evropského kulturního dědictví. A bez uvědomělé vůle a statečnosti nelze národní identitu udržet.

Prožíváme krizi národní identity. Bez uvědomělé vůle a statečnosti nelze identitu chránit. Jak se zdá, po převratu 1989 se u nás přijaly a rozšířily bez odporu a bezmyšlenkovitě postoje, které protiřečí našemu dosavadnímu kulturnímu vývoji a naší národní filozofii. Neschopnost cítit souvztažnost svobody a odpovědnosti, svébytnosti a vzájemnosti, odpor k identifikaci jedince s hodnotami skupiny, k níž patří, to jsou jen další alarmující příznaky krize současného vědomí.

Tuto krizi je možno osvětovým působením překonat.

Už T. G. Masaryk  ještě před válkou uveřejnil několik úvah o demokracii. Upozornil na její obtíže, na potřebu vědy a mravnosti v politice, na potřebu zapojit každého do smysluplné práce a do efektivní dělby práce. Masaryk právem razil heslo: "Tolik svobody, kolik je možno a tolik řádu, kolik je nutno". Je to zásada, která řeší  i  konflikt jednostranně pojatého kolektivismu a individualismu našich nedávných dějin.  A je to i příspěvek k boji za naši  nadnárodní  civilizaci v současnosti. 

Je cesta k záchraně naší civilizace? Ano. Tou cestou je nefalšovaná   demokracie jako opravdová  vláda lidu. A demokracie humanitní, ne liberální, která dává svobodu i špatnosti.

(Pokračování dalším tématem)

 

A k tomu trochu inspirující přírody:

Hlavní část letošní dovolené jsem strávil na divokém Balkánu. Skvělý zájezd, skvělý průvodce. Příští rok si zopakuji, Kdo bude mít zájem, s tím se podělím o informace a zkušenosti. Černá Hora, Kosovo, Albánie, Makedonie. Vše oblasti s převažující částí albánského obyvatelstva. Překrásná příroda, města a městečka bohatá na svědky minulosti, fajn lidé, zajímavé diskuse. Zážitkově tak bohaté, že se dostavilo něco, co lze nazvat únava ze zážitků.

8. den: přesun údolím řeky Vjosë, navštívíme PËRMET, malebné městečko v krajině obklopené velehorami, vycházka do vesnice KAMNIK poblíž prehistorické lokality, večer ubytování v hotelu ve vesničce proslulé svým středověkým kostelíkem s překrásnými freskami.

Përmet je nejen malebné, ale působí i dost moderně.

Krášlí ho romantická řeka, ale nikdo se v ní v tom parnu nekoupal.

 

A kolem nádherné hory. Jak vidíte - i se sněhem v pozdním parném létě. Přejezd přes ně byl hodně dramatický. Naši šoféři projevili skutečné umění.

 

A nebo tyhle hory. S přejezdem přes ně je spojen příběh z doby ne tak dávné. Nedaleko odsud je vesnice, která byla vypálena a vyvražděna koncem 2. světové války. Komandem nacistického Německa. Včetně novorozeňat i starců. Zkrátka dopadla hůř než Lidice. Ti, kteří to udělali, neměli za pár desetiletí lepší nápad, než vzít si manželky a jet se do Albánie svým "hrdinským činem" pochlubit. Nebyl to tak dobrý nápad. Zrovna tak, jako, že si najali albánského šoféra a neověřili si, že se v té vesničce narodil. Snad by to nedopadlo tak, jak to dopadlo, ale opili se a zpívali nacistické písně. Šofér to napálil přímo ze skály, ale ještě před tím z autobusu vyskočil. Jediný přežil. Nenašel se nikdo, kdo by ho stíhal. Albánci jsou Albánci. Vendeta je zde zákonem. A německé zastupitelství se také raději v daném případě neangažovalo.