Vize, jakou potřebujeme/263

Jaroslav Šulc k online diskusi k pěstování vize 21. srpna a aktuálním úkolům sdružení Kudy z krize

Úvodem

Někdy asi tak před pěti týdny jsem přičinil dvě poznámky ke stručné verzi Kudy z krize v bláhovém přesvědčení, že navzdory nadprůměrně horkému letošnímu létu nadměrně horké hlavy klíčových lidí v decizní sféře – české i mezinárodní – vychladnou. A že už se bude konečně seriózně diskutovat o přijatelných kompromisech při hledání způsobu, jak již bez zbytečného otálení vybřednout ze šlamastyky hrozící katastrofickými konci prakticky všude, kam se člověk podívá.

Nemohl jsem se v záchvatu notorického optimismu a spoléhání na racionalitu odpovědných osob dopustit bláhovějšího omylu. Mezitím se totiž u většiny konfliktů urychlovala názorová pluralita stále zaťatějších aktérů krize a ty se spíše zauzlovaly, než rozplétaly.

Pokud jde o celou iniciativu akce KUDY Z KRIZE, tu jsme původně hodlali primárně orientovat na "domácí" problematiku. Ostatně v Manifestu říkáme doslova, že "...Naší společnou aspirací je obhajoba nezávislosti životaschopného národního státu zajišťujícího důstojné materiální podmínky, svobodu, bezpečí, spravedlnost a životní perspektivu svým občanům." Ale stačil již necelý rok od zveřejnění této docela obecné formulace, aby se stále zřetelněji ukazovalo, že docílit "obhajoby nezávislosti" nejspíše nebude možné jednak bez hlubokého pochopení a rozkrytí složitého mechanismu zapříčiňujícího a ústícího do dnešního stavu této země, nacházející se ve stadiu faktické "ztráty nezávislosti", jednak že místo původní "obhajoby nezávislosti" tu zjevně vyvstává mnohem komplikovanější a nepoměrně náročnější zadání "obnovy nezávislosti". Je stále zřejmější, že až obnovení nezávislosti může být předpokladem dosahování všech výše jmenovaných (a dalších) atributů "životaschopného národního státu".

Tříbení názorů napomohl více, než dvě stovkami dílů Radimem Valenčíkem systematicky rozvíjené Vize včetně řady komentářů, připomínek a vyjádření spousty lidí kolem týmu KUDY Z KRIZE, kterým evidentně není lhostejný ani dnešní marasmus této země, tím méně její budoucnost. Aniž bych si snad nárokoval ambice na průběžnou syntézu, podle mého soudu již tato plejáda myšlenek obnažila několik aspektů a souvislostí našich úvah kolem KUDY Z KRIZE, především:

·         Zadání "obnovit nezávislost" není výzvou zdaleka jen pro Českou republiku. Lze předpokládat, že analogicky vnímají svou současnou pozici další země nejen v postsocialistickém regionu (když už ne všichni momentálně vládnoucí politici (možná s výjimkou Orbána), tak nepochybně významná část národně uvědomělého novodobého disentu, většinou v opozici), ale s velkou pravděpodobností i disentu obdobné struktury v jednotlivých zemích napříč kontinenty. S jistou nadsázkou lze učinit historickou paralelu současné vývojové fáze s nedávno proběhlou fází globální emancipace tzv. hospodářsky méně vyspělých zemí/zemí třetího světa vůči bývalým koloniálním metropolím. Mám tu na mysli zhruba půldruhou dekádu po skončení 2. světové války, především v Africe;

·         Odtud má hypotéza, že analogické zadání, které stojí před lidmi (a také před sympatizanty/spolupracovníky) týmu KUDY Z KRIZE, budou nejspíše chtít úspěšně zvládat i další země, či celé regiony, nacházející se v podobně subalterní pozici. Pak by se mohl otevřít – na bázi společného jařma a cílů – zcela objektivně prostor ke koordinaci postupů, nástrojů a opatření v extrémně širokém (doslova globálně rozprostřeném) měřítku, přirozeně při nutném respektování spousty specifik jednotlivých, takto diskriminovaných zemí;

·         Tento proces nepochybně není jen "hudbou budoucnosti". On již – tu skrytě, tu otevřeněji – přece dlouhodobě probíhá v různých podobách, a to včetně formování řady aliancí a paktů (od uskupení zemí V4, BRICS až třeba po Organizaci šanghajské spolupráce);

·         Jakkoliv mohou být dílčí zájmy těchto zemí v nesouladu, asi nelze přehlédnout společný jmenovatel – jakýsi tmel – jejich úsilí: vymanit se z novodobé podoby neokolonialismu a čelit faktickým důsledkům praxe Trojky, přes všechny praktické nezdary při aplikaci neoliberálních konceptů. Neoliberalismus coby ve svých důsledcích katastrofická ideologie současné fáze vývoje moderního kapitalismu z přelomu tisíciletí, fakticky reprezentuje a prosazuje jen úzce parciální zájmy – primárně ekonomické, ale i mocenské (včetně hodnotových kritérií, "západního" způsobu života apod.). Statistická data jsou neúprosná, když mluví o velmi sofistikovaném úsilí směřující k udržení pozic nadnárodních koncernů generovaných především zeměmi vyspělého Západu včele s USA. Ovšem jen za cenu řady makroekonomických nerovnováh či třeba narůstajících již tak obludných nerovností v distribuci majetku. Nehledě na to, že tradiční zisková motivace nutně vede až k životu nebezpečné degeneraci struktury ekonomických aktivit, především k militarizaci zemí, profitování z migrace, degradaci klasické parlamentní demokracie atd.

Něco v tomto směru popsala, a to velmi kvalifikovaně, v minulém týdnu Jana Simonová (viz https://radimvalencik.pise.cz/10473-j-simonova-k-nedelni-diskusi-o-vizi-vynikajici.html) a necítím potřebu její teze rozmělňovat. Poté základní teze svého textu znovu prezentovala "v přímém přenosu" v neděli 21. 8. kolem půl sedmé večer na workshopu, načež se (především k nim) rozvinula docela podnětná diskuze (snad se nikdo neurazí, když nebudu jmenovat). Nevím, jak kdo vnímá řečené, ale výše uvedené čtyři odrážky mi vycházejí jako moje určitě hodně subjektivní summary postřehů, které mi v paměti nejvíce uvízly. Protože jsem neměl v úmyslu do diskuze zasahovat delším vstupem (něco ještě připravím k problematice měření výstupů společenských aktivit v genezi národní důchod (vytvořený/užitý) → hrubý produkt (domácí/národní) s přihlédnutím k textu S. Kučerové), dovolím si zopakovat jádro mého ani ne minutového vstupu do diskuze.:

I když je mezi námi hodně akademiků (lidí z vysokoškolského/vědeckého světa), snažme se vyhnout pasti AKADEMISMU. Tím nemám na mysli ignorovat teorii, jakkoliv je v poslední stále více rozporná, kdy typické to je třeba kolem problematiky vzniku a závažnosti Covid 19 a jeho mutací, účelnosti vakcinace, úlohy jednotlivce a mas v dějinách, zákonitostí společenského rozvoje, smysluplnosti cílové funkce ekonomických systémů, přínosu a negativ neoliberalismu, vyčerpanosti systému parlamentní demokracie atd. atd.  Ale – a to není kritika Radimových odskoků do matematizující ekonomie/teorie her – společenská objednávka zní přece jinak! Jaká řešení předkládá naše parta KzK u tak zásadních témat, jako je velmi riziková situace v zásobování domácností energiemi, jak může stát/vláda čelit inflaci (aspoň v těch sektorech, kde k tomu má nástroje), co dělat pro odvrácení hrozícího jaderného konfliktu jen pár set kilometrů od našich hranic, kdy elementární nácvik ochrany civilistů formou cvičení Civilní obrany (někdo přece nese odpovědnost za její vyplundrované sklady) se po listopadu staly totalitním přežitkem, co s vládou Petra Fialy, od které ti nejzarytější antibabišovci očekávali slibované změny a dnes jsou svědky situace, že se některé dřívější negativní trendy se ještě více prohloubily a k nim přibyly nové, na které vláda neumí pružně a systémově reagovat. Asi by bylo troufalé hrát si na stínovou vládu, na to je nás příliš málo a nemáme potřebné další kapacity, což ale neznamená, že bychom neměli reagovat aspoň na ty největší průšvihy a předkládat pragmatická a srozumitelná řešení (přirozeně dobře spočítaná, tedy realistická). Někdo to v neděli řekl docela výstižně: od naší generace se ti mladší mohou dočkat jen konceptů/návrhů, jak to či ono dělat lépe. A je pak na nich, mladších, aby se o také rady a doporučení mohli s důvěrou opřít a případně napomoci jejich realizaci. Proto MÉNĚ AKADEMISMU A VĺCE PRAGMATICKÝCH ŘEŠENĺ!  

(Pokračováním dalším tématem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Sátoraljaújhely neboli Nové město pod Stanem v Maďarsku na hranicích se Slovenskem. Je to vlatně město rozdělení slovensko-maďarskou hranicí, na slovenské straně je Slovenské Nové Město. Sátor, tj. Stan se jmenuje jeden z kopců nad městem. Ale není to ten nejvyšší, na který jsem se vyvezl lanovkou. Ten se jmenuje Magas a je vysoký 514 metrů nad moře. Přijel jsem sem z Košic, kde jsem v důsledu rodinných povinností trávil většinu dovolené. Nebyl jsem zde poprvé. Místo je to nádherné. Patří do Tokajské oblasti, a to i na slovenské straně.

Už se blížím k lanovce. Pohled na město z povzdálí.

Obrázek pořízení při jízdě lanovkou. Pohled z rozhledny na Zemlínské vrchy. Jsou krásné a pokrývají velkou oblast od Košic až k Tokaji.

A dá se v nich velmi snadno zabloudit.

 Pohled na Slovensko. V dálce jsou vidět Slánské vrchy.