Vize, jakou potřebujeme/335

Uveřejňuji na pokračování velmi důležitý materiál – kvalifikovaný rozbor – možností reformy penzijního systému z hlediska dlouhodobé vize i aktuálních problémů, který zpracoval Jaroslav Šulc. Velmi si této práce cením a ve většině bodů s ním souhlasím. Pouze v jedné věci mám podstatnou výhradu: Musíme se snažit o to, aby byl průběžný systém financování penzi SAMONOSNÝ a také NEDOTKNUTELNÝ. Jen tak totiž dosáhneme toho, aby působil na ekonomiku "zdrojově" vytvářením pozitivních motivací pro všechny zúčastněné (nejen pojištěnců z hlediska jejich dlouhodobého uplatnění, ale také poskytovatelů a zprostředkovatelů produktivních služeb, které dlouhodobou uplatnitelnost mohou výrazně ovlivnit). Jakmile začneme porušovat základní společenskou smlouvu (která nebyla explicitně napsána a podepsána, ovšem jen proto, že je samozřejmá), že peníze, které člověk odvedl do průběžného systému, jsou formou "neznárodnitelných" (nezcizitelných) individuálních úspor, dopustíme se nejen státem organizované zlodějiny, ale hlavně – snížíme efektivnost systému, který podmiňuje využití ekonomických zdrojů založených na využití možností dlouhodobé uplatnitelnosti lidí dle jejich individuálních dispozic. Z hlediska perspektivní, realistické a přitažlivé vize se jedná o otázku zcela zásadní.

Dvě, anebo jen jedna rozumná cesta k důchodové reformě? - 2. část

Jaroslav Šulc

Dříve jsme mohli, nyní budeme muset?

Ztotožňuji s názorem řady kolegyň a kolegů, že vhodnou dobu na fundamentální změnu důchodového systému jsme již promeškali. Krátce trvala v ještě jakž takž sociálně "revolučních letech", třeba přechodem na švédský model, zvládnutím více pilířové struktury (doplněním penzijního systému třeba o podnikové penzijní plány). Ale na druhé straně soudím, že hrozící pád do rozpočtové pasti nyní vytváří svým způsobem analogickou "revoluční situaci". Zatímco dříve politici mohli – ale nemuseli rozhodnout, kdežto teď už není na výběr.  Ekonomika a její klíčová systémy se dostaly do tak turbulentního stavu, že ten nekompromisně přinutí – doufejme, že aspoň ty odpovědně se chovající politiky dívající se daleko za horizont svého čtyřletého volebního mandátu – k prosazování i hodně riskantních a málo populárních, leč dlouhodobě prospěšných řešení.

Především máme spolu s R. Valenčíkem oba na mysli nutnost chápat penzijní systém a dílčí reformní opatření již v potřebném komplexu a ve všech rozhodujících souvislostech, což se dosud ke škodě věci často neděje. A to přesto – či právě proto(?), že asi nikdy od poslední větší reformy penzí v roce 1995 nebyla doba tak nepříznivá k reformním krokům, jako nyní.

Nejde jen o to, že společnost je zcela nebývale rozštěpena a zřejmě i neschopna se dohodnout prakticky na ničem, že jsme se ekonomicky a psychologicky ještě nevypořádali s dopady covidu, ale hlavně proto, že (zčásti zbytečně) nyní čelíme souběhu dalších čtyř nových velkých krizí. Počínaje akutní krizí energetickou a důsledkům zahrávat si s Green Dealem, přes dlouhodobě nezvládanou a již eskalující domácí krizí rozpočtovou a také kvůli dopadům hodně neuvážených embarg všeho druhu. A do toho všeho potřebou čelit zatím zdaleka ještě ne všem známým dopadům tragického konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny, o migraci ani nemluvě. O to větší výzvu pro tuto zemi provedení koncepčních reformních kroků v důchodech představuje.

K tomu ode mne:

Tato pasáž je na jedné straně skvělá, na druhé straně logický závěr nechápu. Všechny komponenty dramatického rozpočtového stavu, které J. Šulce vyjmenovává, jsou přesně trefené. Do černého! Ale žádný z nich ani okrajově nesouvisí s bilancí penzijního systému!! Proč místo řešení problémů, přes zastavení tepenného krácení systému našich financí řešit nikoli tam, kde naší ekonomice byly zasazený rány, ale podvázat toky financí, kde ekonomický organismus zatím nekrvácí?! To mně hlava nebere. Takou "léčbu" žádný pacient přece nemůže přežít!

Ale vyčkejte. Toto Brzy přejdeme k seriózním rozborům.

(Pokračování prezentací a komentováním článku J. Šulce)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Většinu letní dovolené jsem trávil z rodinných důvodů v Košicích. Přece jen se nám však s manželkou podařilo krátce si zaletět k moři na Menorku. A tam máme možnost těžit ve zkracujících se podzimních dnech ze vzpomínek na léto ve středomoří.

Menorku lze poměrně rychle prochodit celou. Je přívětivá, i když pivo v některých obyčejných barech na plážích stálo až k pěti euro. Pláže, skály kolem nich, městečka i piniové háje stály za to.

Tudy se vplouvalo do pašerácké jeskyně.

 

Pašerácká jeskyně plná pašeráků. Pardon, to jsou účastníci zájezdu. Našeho.

 

Východ z pašerácké jeskyně.

 

Takto to vypadá nahoře. Menorka má spoustu tváří.