Vize, jakou potřebujeme/366

Ještě jednou k příčinám selhání levice

Do diskuse na stránkách na stránkách časopisu !Argument zasáhl historik a filozof Jiří Malínský. Z jeho článku Budoucnost české levice jsem vybral nejdůležitější pasáže:

Hlavní problémy planetárního životního prostředí budou svět jako celek poznamenávat stále citelněji; frekventovaná řešení nejsou ve většině případů řešeními, ale územními přesuny do třetího světa (Jihu). Není to jen otázka zelených plic planety v Amazonii nebo kromobyčejně vysoké těžby uhlí v Austrálii či posunutí přechodu k bezuhlíkaté ekonomice ze strany Číny k roku 2060 nebo setrvalého negativního vlivu USA na stav životního prostředí v celém světě; stejně tak se přibližujeme vyčerpání řady vzácných surovin. Neméně složité budou boje o vodu, rychlost zavádění koloběhových bezodpadových technologií i souboj odlišných pojetí ekologických politik: těch, které jsou koexistenčně zaměřeny na přežití a harmonizaci životního stylu našeho druhu (kontinentálních lidstev) a těch, která směřují tak či onak k naší civilizační i druhové sebevraždě. Planetární vyrovnávání rozdílů v ekonomické i ekologické vyspělosti zřejmě nejen vyplní 21. století, ale takřka určitě přesáhne do 22. století...

Je zjevné, že programatických podnětů pro modernizovanou (aktualizovanou) levicovou politiku globální, kontinentální i státně národní je k dispozici celá přehršel na ose unilateralismus–multilateralismus; dominantním problémem naší přítomné i budoucí doby bude mimoto absolutní a zejména relativní pokles váhy evropského civilizačního okruhu v jeho užším (sub)kontinentálním i širším nadkontinentálním vyjádření...

Především se musí z pomyslného vesmíru vlastní sebestřednosti snést na střízlivou zemi marxovského tvůrčího marxismu. Není třeba hlubokomyslných analýz k metodologickému postřehu o kontinuitě kapitalistické sociálně ekonomické formace v její současné podobě i přetrvávajícímu vykořisťování, kterým se kontinuitně a konstantně vyznačuje. Neokolonialismus samostatnost států přetrvávajícího třetího světa jen předstírá a informační mlžina makroekonomických vztahů neskrývá své kořistné tendence, které dnes nejzřetelněji vyjadřují nadnárodní společnosti všeho druhu a výskyt četných a převážně v jejich prospěch cílených jednostranných proměnlivých podnikatelských zaměření. Dramaticky, až snad neuchopitelně, i význam spekulativního stoupla váha kapitálu, který je současně potenciální sebevražednou smyčkou soudobého kapitalismu. Největší zbraní tohoto také kasinového kapitalismu není jen jeho doprovodné statistické, ale i hodnotové rozmlžení, faktická manufakturizace duševní práce, jež ji zbavuje badatelského ohně a tvůrčího jiskření. Pseudoplánování, které tyto aktivity provází, je obtížně zachytitelné a namísto toho, aby sloužilo tříbení duchů v klasickém osvícenském slova smyslu, naopak přímo i nepřímo preferuje setrvale odbornou (inteligenční) stále bezvýraznější atomizovanou průměrnost a tuctovost. Je pravdou, že takto popsaná nosná vývojová tendence není všeobsáhlou; není ale také výjimečnou, ale bohužel naopak dominující a určující. A to i v případě spíše menší společnosti, jak nás o tom přesvědčil nedávný především unijní dvoudenní hradčanský hodokvas politiků vlastně většiny evropských států.

Mimo jiné proto, že společenská realita, ať už bude zakládána ještě z evropského civilizačního okruhu či z čínského nebo indického civilizačního centra bude ekonomikou sociálně tržní a v lepším případě ekonomikou přechodného stadia mezi kapitalistickou a socialistickou sociálně ekonomickou formací. Soulad základny a nadstavby není možné administrativně dekretovat, "pouze" vědecky sledovat a interaktivně modelovat. Těžiště vývojových přeměn bude v planetárních emancipačních trendech, jejichž určujícím rámcem budou ekologické limity, ekologizace životního stylu a současně i klopotné dobývání všeho z naší sluneční soustavy, co může prospět vývoji lidské civilizace zřejmě nejen na naší planetě. Ozdravit a demokratizovat se musí nejen levice, ale i pravice; to je stále živý proces. Ve znamení stále preciznějšího vyjevování antického ideálu kalokagathie (souladu krásy tělesné-fyzické a duševní-duchovní-kulturní/mravní).

K tomu ode mne:

Spousta dobrých postřehů, ale zamysleme se nad touto pasáží:

"Především se musí z pomyslného vesmíru vlastní sebestřednosti snést na střízlivou zemi marxovského tvůrčího marxismu. Není třeba hlubokomyslných analýz k metodologickému postřehu o kontinuitě kapitalistické sociálně ekonomické formace v její současné podobě i přetrvávajícímu vykořisťování, kterým se kontinuitně a konstantně vyznačuje."

Na jedné straně se volá po "tvůrčím marxismu", na druhé straně se autor s despektem vyjadřuje k tomuto tvůrčímu rozvíjení marxismu, když říká, že "není třeba hlubokomyslných analýz". Nevím, co má na mysli. Marxovy analýzy nepostrádají hloubky a není jednoduché je pochopit. Především však s tím, k čemu Marx došel, nevystačíme a je nutné pokračovat v jeho díle. Jasně a srozumitelně říci, v čem se mýlil, v čem je potřeba jít dál, jak se kapitalismus proměnil. Bez toho jsou návrhy na ozdravění levice jen pouhým žvaněním.

Budu konkrétní. Před několika dny jsem dělal dost podrobnou analýzy problémů, na které Marx narazil, když začal psát 2. díl Kapitálu. O nich ti, kteří hovoří o "tvůrčím marxismu", zpravidla nemají ani ponětí. Ale bez hloubkové analýzy toho, jak v současné době funguje kapitál, nebude mít levice žádnou oporu v použitelné teorii. A bez té opory bude jako mouchy pod sklem a dále degenerovat, resp. nechat se sebou manipulovat a sloužit zlu současné globální moci. Tady je malá ukázka, k čemu jsem analýzou velmi významných pasáží ve 2. dílu Kapitálu došel:

K řešení problému, který jsme nastínili, je dlouhá cesta. Klíčem je pochopení spotřeby kapitalisty (těch, kteří zabezpečují reprodukci a akumulaci kapitálu) prizmatem pozičního investování. Ve spotřebě kapitalisty totiž nejde ani tak o "požitkářství", jak by nadšeně s Marxem souhlasili i neoklasici, ale o přeměnu finančních prostředků získávaných v procesu rozšířené reprodukce kapitálu ve společenskou pozici, tj. výsadu, umožňující diskriminovat ty, kteří potřebné finanční prostředky nemají či z důvodů nepochopení vývojových tendencí do konkurence v oblasti pozičního investování nevstupují.

Příliš šetřiví kapitalisté byli "vytříděni" (slovo "vytříděni" se zde hodí i ve smyslu odstraněni z třídy kapitalistů) z konkurenčního boje poměrně záhy a poměrně brzy byla rozšířená reprodukce kapitálu kontaminována obnovou privilegií feudálního typu prorůstajících se státem. Tento osud vývoje kapitalistických vztahů Marx netušil a ani tušit nemohl. Neuvědomoval si, že každý výrobní způsob má nejen svoji vzestupnou, ale i sestupnou fázi. A tak současní poučkoví "marxisté" bojují proti něčemu, co už tady dávno není, a uniká jim zdroj společenských deformací, který mezi tím přebujel v přímé ohrožení možnosti přežití naší civilizace.

Celé zveřejním na pokračování od zítřka.

(Pokračování 1. části rozboru 2. dílu Kapitálu)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Na cestě z Brna do Prahy jsem se zastavil v Ketkovicích a udělal si vycházku na zdejší hrad Levnov (někteří jej také znají jako Ketkovák). Kdysi mohutný, dnes jen pozůstatky. Jako sídlo lapků byl záměrně likvidován. Patrně na hradech kolem řeky Oslavy (Sedlec, Lamberk, Kraví hora) pobýval v mládí i Žižka.

Nádherná krajina. Oslava se zařezává do hlubokého údolí, kroutí se mezi vysokými skálami.

Vyhlídka Panorama na cestě k Levnovu. Dole Oslava.

 

Pro úplnost uveřejňuji i foto Kaple Nanebevzetí Páně v Rapoticích. Zajímavé architektura.

 

Další část údolí Oslavy. Výhled dává určitou představu o tom, jak jsou zdejší lesy rozsáhlé.

 

Kousek od zříceniny hradu Levnov.