Vize, jakou potřebujeme/489

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize uveřejňuji obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této  verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 5.

Jaroslav Šulc

Uskutečnit jakoukoliv podobu zásadnější reformy tudíž předpokládalo reformovat funkčnost všech čtyř pilířů. To bylo zadání natolik náročné, že se ho – přes řadu pokusů počínaje padesátými lety – nepodařilo nikdy před listopadem ´89 uskutečnit.

Protože autor této stati měl možnost se poměrně velmi zblízka podílet na práci tehdejší REV (Rady ekonomického výzkumu, řízené fakticky jejím sekretářem doc. Jaromírem Kolářem), pokrývající celé spektrum jak akademického výzkum (Ekonomického i Prognostického ústavu ČSAV), tak výzkumných ústavů a pracovišť jednotlivých rezortů (vybavuje si především Výzkumný ústav technického a investičního rozvoje i "rodný" Ústřední ústav národohospodářského výzkumu apod.), tak z vlastní zkušenosti ví, jaké množství expertů v nich přemýšlelo nad změnou paradigmatu, hledající východisko k obnovení růstu prosperity tohoto státu právě cestou reforem.

V zásadě šlo o nalezení tak silné motivace k ekonomicky nanejvýš racionálnímu chování subjektů, které by se vyrovnalo – a předčilo – klasickou (kladnou i zápornou) motivaci vyvíjenou tlakem trhu na ekonomické subjekty fungují v plně tržním prostředí (byť pojem plně tržní prostředí je oblíbený mýtus ekonomů – teoretiků, kteří netuší, jak vypadá "tržní" praxe). Kde bylo všem zřejmé, že pokud nebude mít konkrétní firma (a její vlastníci/akcionáři) schopnost v praxi uskutečňovat dostatečně efektivní podnikatelský záměr (produkující uspokojivě vysokou míru návratnosti investic aspoň ve střednědobém časovém horizontu), pak bude trhem – to znamená lépe se orientující konkurencí – nemilosrdně a nekompromisně smetena. A to se všemi důsledky – finančními i personálními.

Především tuto – negativní stránku, tj. bezohlednou tvrdost diktátu trhu nebylo možné v netržních podmínkách socialismu nijak nahradit. Přesvědčení, že to lze provést koordinovaným tlakem státních a stranických orgánů, tj. kladnou i zápornou motivací a apely na plnění závazných ukazatelů státního prováděcí plánu, se stále více ukazovalo jako naprostá a hned dvojí chiméra.

Největší konflikty se totiž skrytě odehrávaly nikoliv ve fázi, kdy už byly závazné ukazatele rozepsány na příslušné adresáty (a jen se při neplnění plánu hauzírovalo s uplatněním argumentů typu "neočekávaná změna vnitřních či vnějších podmínek", či "jde o důsledky neschopnosti podniku čelit nejrůznějším objektivním příčinám", fantazii se meze nekladly), ale dávno předtím. V době, kdy se handrkovalo o konkrétní výši ukazatele připravené k zapsání do plánu.

Míra rozporů mezi ambiciózními představami centra na straně jedné a minimálními představami podnikové sféry na straně druhé se při sumarizaci ve fázi ukončení prvního kola vyjednávání (návrhu první pracovní varianty) podoby státního plánu pohybovaly obvykle v řádu mnoha desítek procent, jen výjimečně méně. Tehdejší odborná literatura používala eufemismu chování v klimatu tzv. měkkého rozpočtového omezení – tedy chování, které tržní prostředí vůbec nezná. Ale které však bylo de facto, i když ne de iure, nepochybně jedním z hrobařů tehdejšího socialistického systému a ztráty důvěry běžného občana na jeho změnu k lepšímu.Michal Mejstřík.

Vedle pozadí podoby této obšírně objasňované – svou podstatou reformní varianty jak chování systému zefektivnit, prosadit intenzifikační faktory apod. – tu však byla stále více otevírána i druhá varianta, kterou lze nazvat nereformní, doslova revoluční. Aniž by to platilo – co do person či institucí – snad plošně, to jistě ne, tak asi nejdále se úvahy o zcela jiné podobě hospodářského mechanismu dostaly na ekonomických pracovištích Československé akademie věd. Již někdy od přelomu 70. a 80. let se začala pod vedením (dnes málo doceněného) Josefa Goldmanna formovat na EÚ ČSAV poměrně početná skupina (tehdy mladých) ekonomů, zhruba třicátníků. Pokud mne paměť neklame, vzpomínám si hlavně na tandem Miroslava Tomse a Mojmíra Hájka, dále třeba Karla Dybu, Kamila a Stanislavu Janáčkovy, Tomáše Ježka, Stanislava Karase, Jana Klacka, Lívii Klausovou, Václava Klusoně, Josefa Kroihera, Lubomíra Mlčocha, Alenu Nešporovou, Vladimíra Rudlovčáka či Václava Kupku; trochu staršími v týmu byli statistikové Stanislav Samek, Růženka Vintrová či Vladimír Nachtigal (ty dva posledně jmenované autor kdysi dávno "střídal" na referentské židli Odboru národohospodářských bilancí a finanční statistiky v rámci Federálního statistického úřadu).

K tomu ode mne:

Všichni s výše uvedených si zaslouží úctu za tehdejší hledání cesty ze slepé uličky a pokusu reformovat "nereformovatelné(?)". Vím, že nelze zmínit všechny, ale určitě by si mezi nimi zasloužil zmínku Ladislav Rusmich, z mladších pak politický stratég a organizátor Michal Mejstřík. Na půdě Ekonomického ústavu ČSAV probíhaly otevřené diskuse, které nebyly limitovány žádnými dogmaty. Většina z výše jmenovaných celkem nezištně "makala" a "nastavovala kůži". Dojít k průchodnému dostatečně komplexnímu pohledu se nepodařilo. Poučení pro dnešek.

(Pokračování)

 

A k tomu trochu inspirující přírody:

Velikonoce jsem trávil v Ráji (slovenském) a okolí. U Rožumberka to začalo pár vločkami. Při příjezdu k naší chatě u kaňonu Piecki jsme se už najednou ocitli v zimní krajině. Zimu jsme si mohli vychutnat ještě další den, tentokrát na výletu do oblasti za Velkými Tatrami v Polsku u města Nowy Targ.

Řeka Bialka. Ve skále vlevo je jeskyně, kde žili pravěcí lidé.

 

Skály, mezi kterými Bialka protéká coby její průlom mezi nimi.

 

Ještě jeden pohled. Slunce nedává vyniknout jejich kráse. Právě se totiž schovává.

 

Tak si vypomůžeme naučnou tabulí, která zde je a vztahuje se k tomuto místu poměrně hojně navštěvovanému.