Vize, jakou potřebujeme/495

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 6.

Jaroslav Šulc

Pozdější lídr a hlavní propagátor této silně nereformní, spíše převratové varianty – Václav Klaus (v pozadí s Dušanem Třískou) byl v té době (podobně jako Jan Stráský) ještě v aparátu Státní banky československé. Pro tento text je důležité, že lidé z této party na EÚ ČSAV pak pro své interní potřeby někdy v polovině 80. let přeložili do češtiny "bibli nesocialistické ekonomie" od autorů P. A. Samuelsona a W. D. Nordhause – víc k tomu níže v následující tezi.

Nelze však opomenout ani jinou – a jak se později ukázalo, mnohem lépe než ta první se na nové, polistopadové poměry adaptující – partu kolem Waltra Komárka, soustředěnou v Kabinetu prognóz, později přejmenovaného na Prognostický ústav ČSAV. Za všechna jména aspoň dvě asi později nejznámější – Vladimíra Dlouhého a Jana Mládka. Autor si již není jistý "tamní příslušností" u Miloše Zemana; vybavuje si ho spíše dlouhodobě v pozici šéfa týmu SPODYN zaobírajícího se společenskými prognózami (pod hlavičkou tehdejšího Československého svazu tělesné výchovy), než snad na PgÚ ČSAV, ale nevylučuje svůj omyl.

V hledání východisek z nefunkční teorie socialistické rozšířené reprodukce a dalších "zákonů" a z nazrávající ekonomické stagnace především ve druhé polovině 80. let však nelze opominout ani nenápadnou, leč jako svorník fungující Vědeckotechnickou společnost (VTS), především její agilní pobočku fungující pod hlavičkou Státní banky československé. Ta (někdy od poloviny 80. let?) organizovala velice inspirativní Semináře k makroekonomickému modelování. Což nebylo nic menšího, než každý poslední čtvrtek v měsíci od půl čtvrté v malé zasedačce SBČS dobře řízenou výměnu názorů mezi na jedné straně referujícím (a následně dvěma koreferenty) k danému makroekonomickému tématu (třeba k inflaci, možnosti konvertibility Kčs, opožďování strukturálních změn apod.) a na straně druhé přítomným publikem (řádově v počtu několika málo desítek odborníků).

Složení tohoto pozoruhodného pléna bylo vcelku trvalé: převažovali v něm teoretičtí ekonomové (především z výše jmenovaných akademických pracovišť), doplňovaného o bývalé – při stranických prověrkách zkraje normalizace z KSČ většinou vyloučené či vyškrtnuté – pedagogy jak z vysokých škol, tak lidi z oněch teorií a ekonomickým výzkumem se zabývajících pracovišť. A tu a tam docházeli i odborníci na úrovni středního managementu z decizní sféry. Což – jak mohu potvrdit z osobní zkušenosti – v jejich případě většinou znamenalo následné vysvětlování účasti na "příslušných místech". Semináře totiž byly pod bedlivým dohledem prozíravé a dobře informované Státní bezpečnosti.

Jakkoliv byla témata seminářů odtažitá a na první pohled pro nezasvěcené až nudně akademická, jen málokdy se stalo, aby – především v diskuzi – se "omylem" a vizionářsky nezabrousilo do praxe. Dodnes autor za velkou přednost tehdejších seminářů považuje možnost bezprostřední výměny názorů a poznatků mezi lidmi různých generací – a pro něj ojedinělou možnost pravidelně se vídávat s bývalými učiteli. Ti – pokud snad v disentu nepublikovali pod pseudonymy – zde nacházeli prostředí své další odborné seberealizace a místo faktické satisfakce.

Tyto několik let trvající pravidelné semináře však měly, jak se zakrátko ukázalo, ještě další podstatný efekt: jestliže se tenkrát na místě často do večera pravidelně prodiskutovávaly "okrajově" i mnohé klíčové otázky možné budoucí hospodářské politiky – jen mezi řádově desítkami přítomných, tak díky každoročně vydávanému sborníku referátů a koreferátů ze seminářů (s významnou organizační rolí Václava Klause) se spousta reformních myšlenek dostávala tímto způsobem k mnohem širšímu publiku. Po listopadu ´89 proto nebyl důvod ztrácet zbytečně mnoho času ujasňováním si mnohdy až elementárních věcí, neboť většina "nových" problémů již byla důkladně probrána v předstihu. Nicméně do hry o novou podobu hospodářského mechanismu mezi tím vstoupily další, mimořádně závažné faktory, ale tentokrát především zvnějšku. Ale to již byla "domácí reformní půda" zkypřena v dostatečné hloubce a šířce.

Proto lze z jistým zjednodušením říci, že docela významná část domácí teoretické scény – alespoň tu nejvíce reformně naladěnou část společenskovědní, především ekonomické fronty, prezentované hlavně generací ekonomů narozenou ponejvíce ve 40. letech – se již pár let před listopadem ´89 definitivně názorově rozešla s do té doby oficiálně prosazovanou politickoekonomickou doktrínou "gulášového socialismu". Především pro její sterilitu, vyčpělost – a fakticky ztrátu historické perspektivnosti. A ta druhá část ekonomů, která – možná ze setrvačnosti, možná ze sentimentu – si snad ještě tu a tam dělala iluze o možnosti zásadní reformovatelnosti centrálně řízené ekonomiky, tu nepochybně dál existovala, ale fatálně se mýlila.

Dlužno a ve vší úctě k většině z nich nutno říci, že se jich hodně nedostalo myšlenkově dál, než za horizont úvah vtělených třeba do Akčního programu KSČ z pozdního jara 1968. Řada těchto odborníků, již dvě dekády ne vlastní vinou vyobcována mimo aktivní ekonomické dění, byla často sdružena v disidentské Obrodě, když postupně ještě před listopadem ´89 (a tím spíše urychleně po něm) ztrácela pozice a schopnost reálně ovlivňovat další vývoj. Ostatně autor této stati měl po listopadu ´89 pověření s jejich zástupci jednat a mohl tak získat toto přesvědčení argumenty z první ruky. Jak praví ona lidová moudrost: Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky.

Šance osmašedesátníků na restart se tak stále více ukazovaly jako zcela minimální; jejich vize přechodně skončily na pásech tanků kdysi dávno, v srpnu 1968 a definitivně po listopadu ´89. Výjimky i zde potvrzují pravidlo – autor má na mysli třeba budoucího ministra průmyslu ve vládě Miloše Zemana, "atomového dědka", obdivuhodně invenčního Miroslava Grégra, ale i pár dalších, kteří už většinou s ohledem na věk již mezi námi nejsou. Bohužel.

K tomu ode mne:

Nejdříve jen malé upřesnění. Miloš Zeman dostal možnost (jako vyškrtnutý ze strany) působit ve Sportpropagu, kam byla odstavena část odborníků, kteří byli rovněž zbaveni členství v KSČ. I tam probíhaly zajímavé diskuse.

Význam Klausovy pobočky VTS v tehdejší Státní bance československé byl obrovský. Pracovalo se zde intenzivně, postupně se práce zaměřila přímo na přípravu transformačního manévru (včetně kuponové privatizace). Práce se účastnili i odborníci levicové orientace, např. jeden z nejzkušenějších ekonomů starší generace František Vencovský (později patron VŠFS). Názorově byl blízký sociální demokracii, ale realitu vnímal velmi realisticky. Zaslouží si připomenutí: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Vencovsk%C3%BD

Mj. – Klaus ve funkci prezidenta ocenil jeho práci státním vyznamenáním.

Postupně, zejména zásluhou tehdejšího předsedy Sekce mladých ekonomů při České společnosti ekonomické Michala Mejstříka, se diskuse ke strategickým otázkám přenesly i na půdu Ekonomického ústavu ČSAV a Václav Klaus se jich účastnil osobně.

To vše stojí nejen za připomenutí, ale i za zdůraznění. Bez týmové práce, bez dřiny zaměřené na promýšlení toho, jak se dostat ze slepé uličky rigidního systému, by transformační manévr neproběhl tak úspěšně. V dalším pokračování uvedu, kdy a proč nastaly problémy, které nás přivedly až k současné situaci.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Krátká rodinná návštěva kousek od Brna mně umožnila udělat si malý výlet na Čebínku, kopec s rozhlednou, jehož část podlehla těžbě vápence pro místní vápenku a pak na protější Čebínský kopec, kde je také opuštěný lom.

Pohled na Čebín a Čebínku z úpatí Čebínského kopce.

 

Ještě jeden pohled z vrcholu Čebínského kopce.

Tyto fialky jsou také na Čebínském kopci.

 

Především je však na úpatí Čebínského kopce stráň, na které jsou stovky, možná tisíce exemplářů koniklece.