Vize, jakou potřebujeme/496

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 7.

Jaroslav Šulc

Teze třetí – z bláta do louže

Na jednom ze zmíněných seminářů VTS-SBČS se diskutovala – na základě ostré polemiky mezi Růženou Vintrovou a Václavem Klausem – principiální (ne)udržitelnost celého konceptu politické ekonomie socialismu coby umělého konstruktu poplatnému tehdejší převažující formě společenského vlastnictví výrobních prostředků. A to především v konfrontaci s obecnou ekonomickou teorií respektující dlouhodobou metamorfózu různých vlastnických forem a tržního prostředí. Bylo zřejmé, že valná část diskutujících již konvertovala od teorie socialistické rozšířené reprodukce k teorii liberální sociálně tržní ekonomiky, respektive k neoliberalismu. Nelze přehlédnout ani jisté okouzlení z možnosti formalizovat určitou, statisticky dobře podchytitelnou část ekonomické reality v podobě matematických rovnic a vůbec cestou exaktního, ekonometrického přístupu.

Ne, že by se snad pod teorii socialistické rozšířené reprodukce nedaly exaktní matematické přístupy vůbec vtěsnat – stačí se podívat na poválečné práce Poláka Michala Kaleckého, sovětského akademika V. S. Němčinova či N. P. Fedorenka; dobré zkušenosti byly i doma s rozvíjením metod input output (Leontievových) tabulek s pětiletým intervalem šetření mezioborových vztahů (napadají mne jména kolegů Vlastimila Gejdoše, Josefa Žáka, Vlasty Vaculíkové, Leo Vodáčka, Dany Marešové či Petra Kordy a dalších), ale i tato matematizace ekonomie se uchytila jen krajově, byť přínos mezioborové bilance k provázanosti hmotných i finanční makroekonomických vazeb je nesporný (a bohužel i dávno zapomenutý).

Nicméně platí – a jak už to tak ve vztahu "praxe – teorie" ve společenských vědách obvykle bývá, že značná část teoretických pouček/zákonů je definována jen pro jistý výsek společenské reality, a tudíž platí nikoliv obecně, ale jen za určitých velmi striktních předpokladů či "jinak stejných podmínek" (ceteris paribus). V opačném případě lze v praxi připustit odchylky od "ideálního" stavu nějakého jevu či procesu. A v tom je ta potíž. Stejně jako třeba klasický Marxův kapitál, či některé Leninovy práce není možné mechanicky použít jako univerzální "kuchařku" k řízení socialistické ekonomiky (Marx se ostatně socialismem/komunismem ve svých pracích přece vůbec nezabýval), tak ani tehdejší (či současné) vysokoškolské učebnice západní provenience se nemohou stát instrumentem pro dobré řízení firem/ekonomiky působících údajně v "plně kompetitivním" tržním prostředí.

Jakkoliv se mohou stát věty napsané v předchozím odstavci zcela banální, autor má podezření (často v praxi bohužel ověřené), že tomu tak není a nebylo. Že fatální omyl mnoha výše jmenovaných výzkumníků (a autor nepochybuje, že v drtivé většině případů v "dobré víře" a v důsledku absence osobních zkušeností z praktického hospodářské života) spočíval bohužel v obecně šířeném domnění, že to, co se – na velkém stupni vědecké abstrakce a jen za splnění určitých předpokladů – píše v učených knihách typu Samuelson – Nordhaus, že samozřejmě nutně platí i v reálném byznysu. A když se k tomu připočte okouzlení svobodomyslnými pracemi třeba Friedricha Hayeka či produkcí týmu Chicagské školy s jejich guru Miltonem Friedmanem, tak v konfrontacemi se sterilními učebnicemi politické ekonomie socialismu bylo neštěstí hotovo. Protože co bylo ústředním tématem a v 80. letech tak atraktivním heslem neoliberalismu? No přece obnova "svobody podnikání", to znamená vzepření se moci (všestranně se totalitně chovajícímu) státu!

K tomu ode mne:

Podle mého názoru je na tomto místě nutno zmínit roli politiky a zejména geopolitiky, s jejímž výrazně negativním vlivem se nepočítalo. Důvěra v "Západ" a nepochopení problémů jeho vývoje vedly až k určité naivitě. A najednou naše společnost stála před rozdělením země, což znamenalo, že se výrazně oslabí role nástupnických států. A to v době, kdy se problémy vývoje globální společnosti začaly projevovat a vyostřovat. Podle mě rozdělení státu otevřelo prostor pro postupné obsazení institucionálního systému osobami posluhujícími cizí moci v obou následnických státech. Došlo k situaci, která podstatným způsobem překračuje stav v okolních zemích. Dnes se např. projevuje tím, že máme dvojnásobnou inflaci oproti okolním zemím.

Poprvé se důsledky postupné likvidace nezávislosti českého institucionálního systému projevily na podzim roku 1997 a vyústily do (naštěstí značně neúspěšného) tzv. "Sarajevského atentátu" proti Václavu Klausovi. Zde došlo k prvnímu velkému střetu národních a protinárodních sil. Za zmínku stojí ekonomický základ pokusu o zásadní změnu: Klausova vláda byla dotlačena k výrazné fiskální restrikci (tehdejší tzv. "úsporné balíčky"). Centrální banka vedená Tošovským (ne náhodou byl krátce po té postaven do čela úřednické vlády) místo toho, aby fiskální restrikci kompenzovala mírnou monetární expanzí, udělala podrazáckou monetární restrikci. A do toho vystoupil Havel v Rudolfinu s projevem o "blbé náladě", což nutně posílilo negativní očekávání veřejnosti a zvýšilo sklon k úsporám. To způsobilo první velký polistopadový propad ekonomiky. Vše načasována na dobu, kdy byl tehdejší premiér Václav Klaus na summitu evropských státníků v Sarajevu, které bylo v podstatě obleženým městem. Pučisté si mysleli, že mají vyhráno. Neměli. Klause se podařilo včas přivézt do Prahy, svou pozici v ODS ustál. Podřízení této strany cizí moci se odložilo na později.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Krátká rodinná návštěva kousek od Brna mně umožnila udělat si malý výlet na Čebínku, kopec s rozhlednou, jehož část podlehla těžbě vápence pro místní vápenku a pak na protější Čebínský kopec, kde je také opuštěný lom.

Na Čebínském kopci, pohled směrem k hlubokému polesí nad Brněnskou přehradou.

 

Pohled z opuštěného 1omu na Čebínském kopci k opuštěnému lomu, který se zařízl do kopce Čebínka. Uprostřed Čebín.

 

Zde, na jedné ze strání Čebínského kopce, jsou stovky až tisíce koniklecí. I z tohoto pohledu je vidět, že je trochu poznamenaly nedávné mrazy.

 

Tyto si dokázaly i v mrazech uchovat svoji krásu.