Vize, jakou potřebujeme/499

Radan Brus napsal velmi podnětnou odpověď na jeden z příspěvků ve skupině Vzbuřte se na Facebooku. Uvádím ji celou, protože je pohledem, který je nutné při pěstování vize respektovat. Navíc – určitým způsobem navazuje na problematiku, kterou jsem včera vybral ze svého rozhovoru pro Parlamentní listy a na kterou budu navazovat zítra dalším důležitým krokem při výkladu problematiky pozičního investování. Od svého textu odlišuji barvou, zvýrazňuji nejdůležitější tučně:

Politologicky je třeba tuto problematiku posuzovat v kontextu globalizace, která posiluje postavení velkých korporací a globálních bank na úkor menších společností a individuí. Tento proces souvisí s neoliberálními politikami, které vytvářejí nerovnosti a posilují monopolní postavení určitých hráčů na trhu. Současně se tato problematika dotýká i světové hegemonie USA a jejich ovládání světa pomocí ničím krytého amerického dolaru (a dokonce vytvářeného z ničeho soukromými subjekty), což vede ke vzniku globální nerovnováhy a narušuje ekonomickou a politickou stabilitu světa.

Ekonomicky je zde významným faktorem dominance kapitálu a nerovnoměrné rozdělení bohatství a moci v rámci společnosti, což vede k rostoucímu chudnutí a sociálnímu vyloučení.

Nadvýkon není jen otázkou individuálního přístupu k pracovnímu výkonu, ale má kořeny v sociálních, ekonomických a politických strukturách. Je tedy nutné hledat řešení na úrovni systému, který tyto struktury vytváří a udržuje. To může zahrnovat například boj proti monopolnímu postavení korporací a globálních bank, zlepšování pracovních podmínek a zajištění spravedlivého rozdělení bohatství a moci v rámci společnosti. Důležité je také upozorňovat na globální nerovnováhu a narušování ekonomické a politické stability světa, a navrhovat opatření, která by tuto nerovnováhu minimalizovala.

Opakuji, je třeba se zamyslet nad tím, jak málo vlastně potřebujeme k tomu, abychom mohli důstojně žít. Přesto jsme neustále hnáni k dosahování velkých pracovních výkonů a zisků, zatímco k zajištění našich základních životních potřeb je potřeba mnohem méně. Ale kam se ztrácí náš pracovní "nadvýkon", když naše odměna za práci opravdu často nepokryje ani ty základní životní potřeby, jako jsou obydlí, šatstvo, potrava a energie?

Odpověď na tuto otázku spočívá v ekonomických, politických a sociálních faktorech, které ovlivňují fungování současného systému. V dnešní době jsou světové ekonomiky řízeny korporacemi a globálními bankami, které mají zájem pouze o svůj zisk a moc. Tyto instituce jsou nejčastěji v rukou bohatých oligarchů, kteří získávají stále větší podíly z trhu a ovládají politická rozhodnutí. To vede k narůstání sociálních rozdílů a k nespravedlivému rozdělování zdrojů.

Kapitalismus, neoliberalismus a globalismus jsou ideologie, které podporují tento systém a brání možnosti jeho kritiky a změny. V důsledku toho jsou lidé nuceni pracovat více, než je nutné, aby uspokojili požadavky korporací a bank, a zároveň je jim odepírána spravedlivá odměna za práci.

Vojensko-průmyslový komplex a farma-průmysl jsou dalšími složkami, které mají vliv na současný systém. Tato průmyslová odvětví mají zájem na udržování stávajícího stavu, protože z něj získávají obrovské zisky. To vede k podpoře válečných konfliktů a k šíření nemocí, které jsou pro farmaceutický průmysl zdrojem vysokých zisků.

Jak se projevuje nadvýkon v naší společnosti? Sociologové a ekonomové se shodují na tom, že v kapitalistické ekonomice jsou pracovníkům placeny pouze základní náklady na živobytí, jako jsou nájem, strava a oblečení. Jakmile pracovník vytvoří hodnotu nad tuto úroveň, je tato hodnota převedena na zaměstnavatele jako zisk. Toto je známé jako Marxova teorie nadhodnoty.

Systém, kde je nadhodnota pracovníků převedena na zaměstnavatele, má za následek koncentraci bohatství u horních vrstev společnosti a způsobuje nejrůznější sociální problémy. Například zvýšenou chudobu, nejistou práci a nevyrovnané příjmy.

Kromě toho, kapitalismus vytváří určitou nerovnost moci, protože zisk a bohatství jsou koncentrovány u těch nejbohatších a nejvlivnějších jedinců a korporací. To vede k podkopávání demokratických institucí a zvyšuje závislost politických rozhodnutí na korporátních zájmech.

Změna musí začít u masové sebeorganizace pracujících, ostatně jako vždy v historii. Je důležité, aby se pracující sjednotili a organizovali v rámci svých oblastí, protože to jim umožní vyvinout tlak na korporace usídlené v dané zemi a vládu. Jedním z hlavních nástrojů pro organizaci mohou být určité obdoby odborových svazů, ale také nezávislé pracovní skupiny a sdružení.

Hlavním nástrojem změny je však vytváření malých komunit, které by se postupně sdružovaly do vyšších celků. Tyto komunity by se museli zaměřit na podporu soběstačnosti, což by mohlo snížit právě závislost na korporacích a aktuálně nechtěné vládě. Měly by být nezávislé a řízeny meritokratickým způsobem. Tím, že budou mít vlastní zdroje a budou schopny se postavit na vlastní nohy, získají svobodu a nebudou závislé na systému, který je takto drží pod kontrolou.

Budování takových komunit by mělo být doprovázeno vzděláváním a osvětou, aby se lidé naučili, jak se starat o sebe a své okolí a jak spolupracovat s ostatními. Důležité je také podporovat rozvoj alternativních hospodářských modelů, jako jsou kooperativy, komunitní podniky, nebo družstva.

Když se komunity spojí do vyšších celků, mohou vytvořit platformu pro větší změny. Tito vůdcové by měli být voleni z místních komunit, neboť tam je nejlépe znají a tím by mělo být zajištěno, že budou kompetentní, ale i charakterní. Protože jsou voleni z komunit, jsou odpovědní svým lidem, přímým spoluobčanům a ne korporacím a vládě.

Zdroj: https://www.facebook.com/groups/1645418028866463/permalink/9036631126411746

Ve vhodnou dobu zařadím do seriálu k pěstování vize, ke kterému každodenně přinášíme nové pokračování zde:

https://radimvalencik.pise.cz/archiv/

(Zítra o problémech teorie nadhodnoty a podstatě pozičního investování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Haladova zahrádka v Hlubočepích, hned za vidaduktem kousek nahoru vpravo, už je otevřena. V tuto dobu plná rozkvétajících kytek z celého světa, stovky druhů. Nejmenší a nejkrásnější botanická zahrada v Praze. Lze spojit s vycházkou do Prokopáku. Nebo lze vyjít vpravo nad ni a dostat se do úchvatného areálu pod Hlubočepskými plotnami (zvanými též "McDonald"), kde se ten, kdo se sem dostane poprvé, bude cítit jako hrdina Foglarovy Chaty v jezerní kotlině při svém objevu.

Koulenka. Roste u nás na mnoha místech, ale daleko od Prahy. Hojná je například na Svatém kopečku nad Mikulovem.

 

Toto bude patrně nějaký druh vítodu, v přírodě jsem ho u nás neviděl.

 

Část Haladovy zahrádky.

 

Pod Hlubočepskými plotnami.