Vize, jakou potřebujeme/505

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 12.

Jaroslav Šulc

Lze ale vyčítat většině tehdejších ministrů/náměstků, pocházejících z citovaných akademických pracovišť, že jsou za tento následující celý smutný seriál důsledků tehdejších omylů osobně odpovědní?

Pokud s nimi otevřeně hovoříte, lze jim uvěřit, že – v drtivé většině sice s vědeckými hodnostmi v oboru ekonomické teorie, ale současně s nulovými znalostmi reálného, bezskrupulózního fungování tržní ekonomiky počátkem 90. let, protože prakticky nikdo z nich dříve neřídil ani pověstnou trafiku – neměli nejmenší tušení, k jakým koncům může jejich rozhodování na vrcholové pozici na úrovni vlády či Parlamentu dospět již v horizontu dalších pár desetiletí. Většina z nich nepochybně dlouho naivně sdílela obecně převládající iluzi, že především důsledným rozbitím systému centrálně řízené ekonomiky (s výše popsanou vedoucí úlohou KSČ) a převzetím modelu tržní ekonomiky (slogan "chceme trh bez přívlastků" byl svého času až zaklínadlem a běda tomu, kdo pochyboval – autor o tom ví své z vlastní zkušenosti), se jaksi i česká ekonomika propracuje k takové výkonnosti, že jaksi samovolně a rychle umožní posun většiny lidí této země na žárlivě pozorovanou životní úroveň rakouské a možná i německé průměrné domácnosti.

O to krušnější bylo pozdější vystřízlivění, a nejen u nich samotných. Ne náhodou tehdejší prezident – ekonomií nepolíbený – když dostal informace, jak to s tou českou ekonomikou po pár letech nadšeného "utahování opasků", ale i s tak právě kolabujícím bankovním systémem vlastně vypadá, otevřeně konstatoval "panování blbé nálady". Neboť i on byl přece oklamán, podobně jako později i značná část nejen odborné veřejnosti poté, co ČNB zpracovala a publikovala Analýzu transformačních nákladů v letech 1991-2005. Ty byly expertně vyčísleny na cca 519,3 mld. Kč. Tohoto asi půl bilionu korun je odhad celkové sumy peněz, kterou vynaložila v oněch letech skupina speciálně k tomu založených transformačních institucí – České konsolidační agentury a její dceřiné společnosti Česká inkasní, Fondu národního majetku nebo Pozemkového fond a samozřejmě České národní banky, případně Ministerstvo financí. A to vše v rámci akutně nutné stabilizace a konsolidačních opatření zejména ve prospěch selhávajícího bankovního sektoru (následně v drtivé většině po očištění o nesplatitelné úvěry přeprodaného zahraničnímu kapitálu).

Dlužno říci, že zmíněnou sumu nákladů ve zmíněné výši více než půl bilionu korun však není možné připsat výhradně a zcela na vrub privatizačních omylů (byť zase do nákladů spojených s opuštěním minulého hospodářského systému nepočítáme třeba celkově miliardové hodnoty opuštěných základních fondů – budov, staveb, strojů či zařízení v likvidovaných státních podnicích, podobně jako třeba hodnotu vyklizených stájí a hospodářských prostor houfně likvidovaných JZD). I tak je třeba seriózně vidět, že asi čtvrtina částky (144,1 mld. Kč jen v sektoru finančních institucí a podniků) byla spojena s úhradou transformačních nákladů řešících "starých" problémů podniků a bank řízených státem, které měly původ ještě v období centrálně plánované ekonomiky.

Ale to byly teprve začátky dnešní marasmu. Invaze cizího kapitálu do českého hospodářského prostoru teprve začala nabírat "ty správné" obrátky. Sešup do pozice novodobé středoevropské kolonie – řečeno slovy Ilony Švihlíkové – se začal poznenáhlu rozbíhat.

K tomu ode mne:

Opět ne zcela souhlasím. Havlova "blbá nálada" byla součástí řízeného a koordinovaného útoku, jehož cílem odstranit Václava Klause jako hlavní překážku uvržení naší země do plného podmanění se statutem horším než kolonie. V. Klaus byl vmanévrován do masivní fiskální restrikce, Tošovský mu namydlil schody souběžnou monetární restrikcí a vše dorazil V. Havel vyvoláním "blbé nálady", tj. zvýšením sklonu k úsporám. Netvrdím, že to udělal vědomě, ale ochotně posloužil, jako ostatně vždy.

Pro úplnost: Současná ODS není pokračováním Klausovy ODS, ale pokračováním Havlovy role.

Především však nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Naše ekonomika zásluhou našich lidí prokazuje neuvěřitelnou životaschopnost a na tom je nutné stavět. Pozornost bychom měli co nejvíce přeorientovat na otázky typu "Čím začít?", "Čím pokračovat?", "Co dělat?" apod. A to ve všech oblastech a provázaně, tj. s oporou ve vizi. Kvaziřešení typu: "Vystoupit z EU", "Zavést přímou demokracii", "Vše zase znárodnit" nejenže nejsou řešením, ale ten, kdo si dělá iluze o tom, že jsou řešením, bude spíše škodit.

(Pokračování dalším dílem)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Krátký velikonoční pobyt na Slovensku jsem využil k procházce kolem městečka Pálháza, které je sice již v Maďarsku, ale nedaleko od Košic. Kousek od Pálházy je Karlův zámek a těží se zde surovina pro perlit. Leží v údolí, které proniká hluboko do Zemplínských vrchů.

Karlův zámek kousek od Pálházy.

 

Zámek z druhé strany.

 

Přiléhá k němu obrovský zámecký parka. Celý areál tak trochu připomíná Lednici.

 

Pohled od zámku na okolní vrchy.