Vize, jakou potřebujeme/523

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize pokračuji ve zveřejňování obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

https://www.kudyzkrize.cz/2023/04/13/jaroslav-sulc-k-pricinam-dnesni-krize-a-moznym-vychodiskum/

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 19.

Jaroslav Šulc

ČÁST DRUHÁ – KRIZE HROZĺ ESKALOVAT

Teze sedmá – statistiky obvykle nelžou

Nestabilní materiálně technickou základnu právem považujeme (možná z nostalgie, ale smysluplnější varianta se zatím nenabízí) za generátor dlouhodobě se formující celospolečenské krize, krize celé nadstavby. Přestože její česká podoba vykazuje spoustu společných rysů s komplexní krizí (tedy nejen ekonomickou) většiny zemí euroatlantické pospolitosti, tak se zdá, že také a zejména ve specifickém českém případě, kdy sledujeme fázi dobíhající sociálně ekonomické transformace, je třeba ji dávat do souvislosti především s akceptací podmínek Washingtonského konsensu, tedy se souběhem:

·                 privatizace převážné části (do té doby státního a družstevního) vlastnictví

·                 předčasné liberalizace (především zahraničního obchodu, dostávajícího se z oslabené výchozí pozice od počátku 90. let do náročného prostředí jen minimálně regulovaného celosvětového pohybu zboží, kapitálu i lidí)

·                 vcelku komplexní deregulace.

Vícekanálovým souběhem došlo k enormnímu oslabení dříve běžných rolí státu, a to nejen co se týče jeho samotné vlastnické pozice a následné ztráty výnosů z (nyní nestátních) firem, ale také z toho nutně vyplývajících konsekvencí. Jsme svědky negativních dopadů neschopnosti státu plnit roli klíčového decizního subjektu dostatečně razantně a efektivně regulujícího tržní prostředí (včetně cenotvorby), ze ztráty schopnosti průběžného vyhlazování výkyvů křivky ekonomického cyklu a nežádoucích pohybů dalších makroekonomických veličin, především inflace, ale současně s prohlubující se nerovnováhou ve veřejných financích. To vše jsou jen důsledky řady chybných strategických kroků v nedávné minulosti.

Připomeňme, že na počátku 90. let bylo třeba – po zpřetrhání vazeb na dosavadní partnery kolabující RVHP – řešit otázku zásadní teritoriální reorientace našeho tradičně exportně profilovaného průmyslového potenciálu. Ten však procházel totální reorganizací (ústící do likvidace systému řízení velkých celků schopných produkovat zboží na standardní úrovni požadovanou tehdejšími zákazníky, přitom s vysokou marží). Tato etapa skončila a export potřebných objemů zboží bylo možné zajistit jen dodávkami hluboko pod světovou cenou. Proto došlo k dramatickému podhodnocení československé koruny, k dlouhodobější konzervaci (na srovnatelně nízké úrovni) odměňování za stejnou práci v české filiálce ve srovnání s úrovní v mateřské firmě v zahraničí. Politika podbízení se levnou prací, či daňovým dumpingem apod. sice přinesla krátkodobé efekty, ale s dlouhodobým bumerangovým dopadem.

Po přezíravém odmítnutí specifické politiky sociálního státu (dotované potraviny, cen většiny služeb počínaje dopravou přes zdravotnictví, školství či kulturu) jako "odsouzeníhodných praktik totalitně se chovajícího paternalistického státu" byla namísto toho prosazena neoliberální doktrína posilování konkurenceschopnosti státu. Důrazněji zejména tam, kde jejich protagonistům (a spřízněným subjektům) nabízela maximální výnosy s pojistkou v podobě zvládnutí metody kombinace privatizace zisků a socializace ztrát (jejich přenesením na výdaje veřejných financí). Výše přímých finančních škod, které stát musel sanovat, je za prvních patnáct privatizačních let odhadnuta Českou národní bankou na cca 519,3 mld. Kč; k tomu nutno přičíst jen hrubě odhadnutou výši dalších zmařených investic, třeba celkově stamiliardové hodnoty opuštěných základních fondů – budov, staveb, strojů či zařízení v likvidovaných státních podnicích, či JZD apod.

Spolu s dalšími kroky tak poměrně rychle došlo k sesunu dříve hodně suverénní československé ekonomiky do podřízené neokoloniální pozice. Pro ni je příznačný posun ekonomických aktivit (fází výrobního řetězce) na tzv. "U" křivce výnosnosti jednotlivých fází od předvýrobních etap k etapě samotného zhotovení a následné tržní realizace většiny produktů. Zvolená metoda velkorysých investičních pobídek vůči cizímu kapitálu měla současně kladné i záporné stránky. V uplynulých třech dekádách jsme se dostali do stavu, kdy si příchozí zahraniční investoři v drtivé většině ponechávají ty nejlukrativnější fáze křivky pro sebe, figurují proto hlavně na jejím začátku a na konci.

V počáteční fázi křivky se jedná o etapu výzkumu a vývoje vč. vlastnictví nejmodernějších postupů a vůbec specifického know how, kdežto v etapě finální fáze křivky si zahraniční partner obvykle ponechává působnost nad fází marketingu, faktického prodeje a zejména nad celou finanční logistikou. To znamená, že nepouští z ruky jak financování podnikatelského záměru (většinou úvěrováním ze strany zahraničních bank, resp. jejich filiálek působících na českém finančním trhu), tak obsluhu daňových a odvodových povinností vůči českému státu. A většinou ovládá i všechna cenová, těží z politiky transferových cen a nezřídka si podržel i rozhodující personální rozhodnutí. Submisivnímu domácímu/českému partnerovi – pokud je k byznysu spoluvlastnicky vůbec připuštěn – pak jsou "velkomyslně" přenechávány aktivity v nejméně výnosné fáze křivky – především v okolí vlastního výrobního procesu. Využívá se potenciálu pořád ještě poměrně slušně kvalifikované, ale i hodně levné a poslušné zaměstnanecké třídy, což je jedna z posledních konkurenčních výhod české ekonomiky (a spolu s demografickými faktory i "tajemství" relativně nízké tuzemské nezaměstnanosti).

Poznámka od Radima Valenčíka

Nemyslím, že formulace "došlo k enormnímu oslabení dříve běžných funkcí státu" je adekvátní výraz. Podle mě došlo k tragickému ovládnutí státních i nestátních institucí vnější globální mocí. K tomu viz:

https://radimvalencik.pise.cz/10793-struktura-soucasne-globalni-moci.html

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

V tuto roční dobu je Český kras nejhezčí. Od Koukolvy hory jsem vyrazil do Tetína.  Je to kultovní místo.

Pohled na Berounku od kostelíka. V ohbí Berounky je dobře vidět Šanův kout. Chystám se tam.

 

Pohled na Berounku ze zbytku hrádku Tetín.

 

Zbytky hrádku Tetín.

 

Keramická můlra na jednom z domků v Tetíne.