Následující text k desátému bodu Programového minima zpracovala Marie Neudorflová.
Zde je zmíněný 10. bod:
"Úctu k naší zemi, našemu národu, našim historických zkušenostem považujeme za základní orientaci, kterou si nedáme brát a která umožňuje, aby se každý náš občan v rámci našeho osvobozeného státu mohl efektivně podílet na rozhodování o záležitostech naší země a aby k tomu byly vytvářeny podmínky na bázi rovnoprávného spojenectví s nám blízkými zeměmi."
Viz:
https://radimvalencik.pise.cz/11311-programove-minimum-ktere-je-nutne-pozadovat-ii.html
Hlavní myšlenkou, která se nese celým textem a která shodou okolností uzavírá tuto první část je: "historicky dobře poučený národ a vzdělaná veřejnost, schopná kontrolovat mocenskou vrstvu ve prospěch obecného dobra a demokracie, byly jedinou zárukou obecného pokroku, svobody a sociální stabilita".
Znalost národní historie konstitutivní hodnotou pro rozvoj demokracie V.
Marie L. Neudorflová
Důležité bylo, že idea české státnosti, dovršená až r. 1918. začala hrát znovu v politickém úsilí české politiky významnou roli. Problém však byl, že přirozené právo, které obhajovali hlavní čeští obrozenci, začalo být koncem 19. století konzervativními kruhy zpochybňováno jako legitimní. 19. století je obecně označováno za století nacionalismu, ač ve skutečnosti bylo hlavně pokračováním osvícenství v praxi ve smyslu úsilí o demokratizaci společnosti a národů. Myšlenka svobody, rovnosti lidí, jejich práva na důstojný život a sociální spravedlnost se šířila Evropou jako lavina, bez ohledu na hranice, při rostoucím vědomí, že předpokladem byl nutný respekt k rozdílným podmínkám národů a států, k podmínkám historickým, kulturním, politickým, hospodářským a sociálním.
Nositelem a šiřitelem nového pojetí života více respektujícího člověka, byla hlavně svobodomyslná inteligence. Také pojmy společnost a národ dostávaly nový význam, v němž bylo důležité vědomí kolektivní identity, vědomí, že kolektivní sounáležitost může být zdrojem síly proti útlaku, mocným a jejich privilegiím. Také sílilo vědomí, že kolektivní identita je zdrojem užitečné síly v úsilí o spravedlnost a o důstojnou úroveň většiny jednotlivců i celku. Většina jednotlivců brzy pochopila, že jejich kolektivní identita, zvláště národní a sociální, byla zrovna tak důležitá, či spíše důležitější než identita individuální, určovaná nejen jazykem, kulturou, sdíleným územím, ale i znalostí historie, politickými a sociálními ideály, a že o ní bylo možné usilovat jen společnými snahami, kolektivně.
Národní aspekt také nebyl zanedbatelný, neboť v Evropě, zvláště střední, existoval značný počet národů nesvobodných, včetně českého, a jejich snahy o rovnoprávnost s vládnoucími byly mocnými politickými prostředky tvrdě potlačovány. K sebevědomí menších národů přispívala i znalost historie, zvláště vlastní. Úsilí menších národů začaly být nazývány "nacionalismem", a to převážně v negativním smyslu.Velkým národům, které považovaly svou inklinaci k expanzi za přednost, za znak své superiority, se jevila snaha malých národů o respekt a rovnoprávnost jako trestuhodná opovážlivost a podle toho většinou k problému přistupovaly. Z jiného úhlu pohledu to ve skutečnosti znamená, že to byly velké národy, které trpěly excesivním stupněm nacionalismu namířeným proti slabším národům.
Konflikty vyplývající z této situace,[1]přetrvávají zvláště ve formě ideje globalizace do současnosti se sporným používáním pojmů nacionalismus, vlastenectví, vlast, vlastenec, z nichž mizí původní vyhraněně pozitivní smysl. Jejich pokřivené významy odsunují národní entity do bezvýznamnosti se všemi negativními důsledky. I v akademické oblasti je nedostatek výzkumů týkající se pozitivní role národních entit v kontextu rozvoje demokracie a sociální úrovně. Podobně jako v 19. století nejsou mocenskými autoritami vítány či podporovány. V angličtině má pojem "nationalism" širší obsah a může mít jak pozitivní, tak negativní význam, záleží na kontextu.
Masaryk uznával existenci i důležitost trvalého přirozeného prolínání a přijímání vlivů různých evropských myslitelů i kultur, ale z cizích vlivů se mělo brát jen to, co mohlo sloužit prospěchu vlastních národních zájmů. Masaryk také odmítal soudobou módní ideu kosmopolitismu, propagovanou velkými státy, neboť ve skutečnosti znamenala opět ignorování identity a potřeby malých národů, naopak znamenala ospravedlňování expanze silnějších na úkor slabších. Přitom upozorňoval, že vzhledem ke značnému stupni úrovně menších národů v Evropě – kulturní, ekonomické i sociální, by úsilí absorbovat malé národy velkými přineslo jen destrukci, která by velmi ochudila celou civilizaci a nepřinesla mnoho pozitivního ani vítězům. Naopak by kladla jen základy k novým konfliktům. Zejména německý pangermanismus byl pro Čechy a jejich národ nebezpečný.
Masaryk zdůrazňoval, že respekt k malým národům a jejich identitě, historii, kultuře, podmínkám a možnostem jejich pozitivního rozvoje, se přímo týká možností rozvíjet demokracii. Této problematice věnoval pozornost zvláště v České otázce a v Nové Evropě. Argumentoval, že navzdory rozdílům dosáhly i malé národy v Evropě, většinou vlastním úsilím a navzdory mocenským podmínkám, úrovně, která zasluhuje obecný respekt k jejich kultuře, jazyku, náboženství, historii, území a celkovým podmínkám. Jejich rozvoj byl pro něj otázkou vzájemného kritického ovlivňování a obecně příznivých podmínek k vývoji, jež byly většinou určovány politickou konstelací mocností. Masaryk jako jeden z prvních pochopil, že rozdíly mezi národy jsou natolik podstatné, že každý musí hledat vlastní cestu k pozitivnímu rozvoji, k demokracii. Důkladná znalost historie vlastního národa v širším civilizačním kontextu, možnost poučit se z historie a navázat na pozitivní se ukázala jako jedna z nutných podmínek rozvoje demokracie. K tomuto názoru dochází i řada západních myslitelů v současnosti.
(Pokračování)