Poziční investování – klíč k pochopení toho, o co jde a co dělat – III.

Nejdůležitější posuny v rozpracování základů teorie pozičního investování

Problematice pozičního investování se věnuji již delší dobu. Při psaní několika výstupů (příspěvků na konference a článků do oborného tisku) se ve spolupráci s kolegy podařilo postoupit ve dvou následujících směrech:

1. U třech podstatných momentů teorie pozičního investování se ukázalo, že nejsou "jedním z možných případů", ale případem, který nastává vždy. Navíc uvedené tří případy vytvářejí posloupnost reálných společenských dějů.

2. Je nejvyšší čas, aby teorie her obrátila pozornost na to, jak spolu jednotlivé hry souvisejí, a vytvořila nástroje, které ji umožňují analyzovat konglomeráty her odvíjejících se od výchozí situace, podobně jako současná fyzika (teorie elementárních částic) musí mít teoretickou oporu (v podobně standardní teorie) při analýze několikastupňové sekvence rozpadů a interakcí částic.

Základní pojmy teorie pozičního investování

Dříve, než se pustíme do další práce, dáme definici základních pojmů, které používáme a na nichž jsou založeny nástroje analýzy pozičního investování:

Poziční investování (investování do společenské pozice) je fenoménem, kdy jeden subjekt (pokud se na danou problematiku budeme dívat prizmatem teorie her – hráč) přeměňuje svoji majetkovou či příjmovou převahu v nástroje, podmínky či prostředky diskriminace druhého subjektu (hráče), přičemž tato diskriminace se týká možností nabývání, uchování a uplatnění jeho lidského kapitálu. Pojem "pozice" zde chápeme v obecnějším smyslu, než v oblasti investování na finančních trzích při využívání efektů rozdílu mezi současnou a budoucí hodnotou aktiv.

Ekonomie produktivní spotřeby vychází z toho, že i osobní spotřeba či spotřeba domácností je určitou formou investování (do společenského či lidského kapitálu), tj. že spotřebitelé či domácnosti (případně i jinak sdružené větší či menší skupiny osob) mění svůj současný příjem v tvorbu a provozování velmi širokého spektra aktiv sestávajících se mj. i z lidského či společenského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu. Mechanismus orientace ekonomických subjektů prostřednictvím užitku (maximalizace užitku) v daném případě plní jen rozhodovací, nikoli cílotvornou funkci. Při tomto pohledu na ekonomickou realitu dochází k neustálé přeměně některých peněžních výnosů v nepeněžní a naopak nepeněžních v peněžní. Tento přístup současně nabízí pohled na ekonomickou realitu jako na dlouhodobý reprodukční proces. Při použití i zdokonalování nástrojů teorie her pak výše uvedený pohled umožňuje považovat všechny kooperativní hry za hry s přenosným užitkem, resp. přenosnou výhrou.

Základní hra (z hlediska ekonomie produktivní spotřeby v podmínkách existence pozičního investování redukovaná pro jednoduchost na dva hráče) je založena na vztahu mezi dvěma subjekty (jednotlivci či různě velkými a různým způsobem spojenými skupinami osob), kteří jsou vlastníky investičních prostředků a investičních příležitostí (toho, co lze v peněžní i nepeněžní formě investovat, a toho, do čeho lze s určitým výnosem v podobě budoucích investičních prostředků investovat), kdy věřitel nabízí investiční prostředky a poptává investiční příležitosti, dlužník poptává investiční prostředky a nabízí investiční příležitosti. Za předpokladu individuální racionality hráčů je optimum v paretovském smyslu dosaženo, resp. předpoklad kolektivní racionality naplněn tehdy a právě tehdy, když se mezní výnos z poslední realizované investiční příležitosti obou hráčů rovná (věřitel svou poslední investiční příležitost realizuje z vlastních investičních prostředků, dlužník z prostředků věřitele).

Základní otázka (takto pojatého mikroekonomického modelu finančního trhu) zní, proč nejsou investiční příležitosti realizovány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem, resp. co v daném případě brání dosažení paretovského optima, tj. jaké jsou dodatečné předpoklady toho, aby byl naplněn předpoklad kolektivní racionality.

Množina, funkce a linie neutrality pozičního investování vyjadřují skutečnost, že ne všechna rozdělení výplat jsou v podmínkách existence pozičního investování přijatelná pro oba hráče. V obecném případě tvoří přijatelná rozdělení množinu, pokud uvažujeme to, že každému přírůstku výplaty jednoho hráče musí odpovídat přírůstek výplaty druhého hráče, tak lze tuto množinu chápat jako funkci, případně z důvodu jednoduchosti výkladu linii. Jedná se o základní nástroj využitelný při analýze role pozičního investování.

O čem bude řeč příště

Příště si ukážeme, jak obecný je základní model a jak spolu jeho komponenty (mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, mikroekonomických model mechanismu pozičního investování a mikroekonomický model přerůstání pozičního investování v konflikt) souvisejí.

(Pokračování)