Kritika intelektuální lenivosti tzv. marxistů/3

Ivo Potůček přidal velmi inspirující metodologický příspěvek reagující na "Kritiku intelektuální lenivosti tzv. marxistů". Vychází ze zkušenosti rozvoje přírodních věd (zejména jednotlivých oborů moderní fyziky) a nastoluje otázku, jak naučit "kecací" vědy pracovat tak, aby jejich závěry byly podložené a aby stávající poznání bylo odrazovým můstkem k poznání novému. Jeho text odlišuji od svého barvou a připojuji poznámku:

Jak by vlastně ta inovovaná teorie vypadat?

Ivo Potůček

Protože nejsem ani v ekonomii ani ve společenských vědách odborník, tak zabrousím do fyziky, která je mi přece jen srozumitelnější.

Pro začátek:

1. díl Kapitálu - vyšel 1867 za života Marxe,

2. a 3. díl vyšel 1885 a 1894 redigoval a dokončil F. Engels

Nemusím příliš rozebírat, jak se změnila společnost a tzv. výrobní síly společnosti, zhruba od parního stroje k umělé inteligenci, autonomním robotům, jaderné technice a kosmickým letům.

Kdysi M. Ransdorf hovořil o "Novém čtení Marxe". Zde nejsem zase odborník, abych posoudil možnosti nového čtení, ale ve fyzice to bylo jasné. Když astronomové díky moderním astronomickým přístrojům objevili změny v pohybu planety Merkur, tak žádné nové čtení Newtona nevedlo k vysvětlení. Až se A. Einstein "svezl ve výtahu" a zamyslil se nad nerozeznatelností silového působení pohybového a gravitačního zrychlení. Po matematickém rozpracování pro různé (i křivočaré pohyby), zavedením časové souřadnice podle Minkowského a dalších pojmů vznikl konečný vzorec obecné teorie relativity. Nijak Newtona nepřipomíná a přesto ho zahrnuje. Možná, že hlavní rozdíl je v tom, že Newton jako primární uvažoval gravitační sílu a z ní odvozené gravitační zrychlení, kdežto podle Einsteina vzniká v blízkosti hmoty zrychlení vlivem zakřivení prostoročasu a gravitační síla je až sekundární jev - v podstatě působení na podložku, která brání primárnímu zrychlenému pohybu.

Aplikací teorie obecné relativity na pohyby Merkura byly změny dráhy vysvětleny s dostatečnou přesností vlivem zakřivení prostoročasu působením hmoty Slunce.

Obecná teorie relativity předpověděla řadu jevů, které byly pozorováním potvrzeny později - rozpínání vesmíru, vznik "černých děr", zakřivení dráhy světla v blízkosti velmi hmotných objektů - užívá se v astronomii jako tzv. gravitační čočkování a také z jejího řešení vyplývá vznik gravitačních vln, o kterých sám A. Einstein předpokládal, že se je nikdy nepodaří změřit (ale daří se). Tato teorie byla natolik revoluční, že většina fyziků té doby měla o ní pochybnosti. Z toho je poznat, že k obecné pravdivé teorii nelze dojít hlasováním.

Když v roce 1903 objevila Marie Curieová-Sklodowská radioaktivitu, stejný impuls v bádání v oblasti mikrosvěta. Stále zpřesňující se poznatky o stavbě hmoty vedly k postupnému vývoji kvantové teorie, o které měl pochybnosti i A. Einstein slavným "Bůh nehraje v kostky". O mnoho let později S. Hawking oponoval "Bůh v kostky hraje a někdy je dokonce hází tam, kde nejsou vidět." Ke konci svého života to tvrzení zmírnil s tím, že "neviditelné" kostky je možno určitým způsobem vidět na principu kvantového provázání.

Asi by šlo se podobně zabývat dalšími odvětvími techniky, fyziky a matematiky, o kterých ve své době nemohl mít Marx ani tušení. Např. polovodičová technika, teorie počítačů, teorie informace, kosmická technika, jaderná technika atd.

Z výše uvedeného vidíme, že kýžených výsledků nemusíme vždy dosáhnout aproximací nebo rozšířením stávajících teorií, ale je někdy potřeba zcela nový vhled, který stávající teorii definovaným způsobem falsifikuje jako teorii platnou pouze pro omezený soubor jevů. Cesta k úplně nové teorii může být někdy příliš obtížná a musíme se často spokojit se zaplátováním stávající teorie. To zaplátování musí být ale také teoreticky podloženo.

A nyní ke společenským vědám:

a) Kdysi známá advokátka Klára Samková v jednom rozhovoru přirovnala právo k matematice. V praxi vidíme, že matematická jednoznačnost právu a také různým společenským vědám prostě chybí. Je vlastně i problém s kvantifikací jednotlivých právních a společenskovědních entit. Zde se lze inspirovat např. technickou praxí, kdy prostě k některým nebo vzniklým situacím se normalizovanými metodami přiřazuje pravděpodobnost vzniku dané události. U technických zařízení lze ovlivnit tuto pravděpodobnost konstrukcí a také výběrem součástí, u lidského faktoru školením, kvalifikací, bezpečnostními předpisy a také ochrannými pomůckami. Pravděpodobnost nežádoucí události se musí snížit pod normou stanovenou hodnotu. Trochu jiný přístup je u systémů umělé inteligence. Zde je každé entitě přiřazen vektor pravděpodobností přítomnosti entity v určité množině. Je zde patrná podobnost s vlnovou funkcí v kvantové teorii, kde je částici také přiřazena pravděpodobnost přítomnosti v určitém místě prostoru. Umělá inteligence je dnes již schopna si s tímto problémem poradit na základě rozsáhlého datového modelu, ovšem chybí nějaká orientační metoda nebo formule, která by člověku poskytla odhad, zda umělá inteligence nehalucinuje (nevymýšlí si nesmysly - stochastický charakter umělé inteligence).

b) Zmínka o Einsteinovi mne vedla k aplikaci jeho tvrzení do společenskoekonomického prostoru, že "Přítomnost kapitálu zakřivuje společenskoekonomický prostor". Je jasné, že tento názor je tak obecný, že nemá praktickou užitečnost. Spíše si říkám, jak rozhodnout, zda lze rozšiřovat a zaplátovat stávající teorie (jako částicoví fyzici doplňují standardní model, protože zatím nic lepšího nemají) anebo nasednout do "Einsteinova výtahu" a pokusit se o zcela nový pohled na problém.

c) Kvalitní teorie by měla mít vhled do budoucna. Již jsem se zmínil o Einsteinem předpovězených gravitačních vlnách, které byly experimentálně potvrzeny asi sto let po uvedení Obecné teorie relativity. To, že Einsteinovy teorie byly ve své době skutečně kontroverzní, vyplývá z toho, že Nobelovu cenu získal za vysvětlení fotoefektu jako výsledek působení světelných kvant a nikoliv za obě své teorie relativity. Jeho vysvětlení fotoefektu později s rozvojem kvantové mechaniky musilo být upřesněno.

Poznámka na závěr:

Prosím, ber tuto moji delší úvahu jako příspěvek k diskuzi o funkční teorii. Naznačil jsem, že by bylo "kecací" vědy potřeba nějak formalizovat, tak aby bylo možno pracovat s logickými důkazy jako v matematice.

K tomu ode mne:

I ve společenských vědách lze dosáhnout potřebné přesnosti. Zítra ukážu jak. Problém je, že delší období degenerace racionality a absurdní kritéria vnucená k hodnocení ("bodování") vědy o společnosti mají za následek to, že těch, kteří umí poctivě tvořit, používat přesné důkazy odpovídající povaze společenských věd, je na akademické půdě proklatě málo. Zítra uvedu příklad toho, jak lze dosáhnout přesnosti, jednoznačnosti, odlišení zastaralého od přesahu obsahujícího nové poznání.

(Pokračování /vynucené okolnostmi/ - doufám, že stihnu napsat, v hlavě to již mám)