To nejdůležitější o LENINOVI - část 3.

Padouch či hrdina? – Ne. Nejde mi o hodnocení Lenina, jde mi o to, co lze čistě pragmaticky vytěžit z jeho díla pro současnost, a to jak z hlediska pozitivních poznatků a inspirací, tak i omylů či toho, co se v důsledku změn podmínek stalo nepoužitelným, s čím je nutné se rozejít.

O tom, jak vznikl tento text, který považuji za velmi důležitý, píšu podrobně v první části, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11761-to-nejdulezitejsi-o-leninovi-cast-1.html

Velmi se u čtenáře, kterému ušla, přimlouvám za to, aby si ji přečetl. Pro jistotu z úvodu k celé sérii připomínám:

Jedním z nejdůležitějších aspektů Leninova díla je systematické řešení otázky: Jak vytvářet ideové zázemí hnutí a jak ho vnést do hnutí? – Otázka, která, jak asi každý soudný člověk uzná, není ani dnes od věci. A pro "pěstitele" naší verze vize zvlášť aktuální v souvislosti s myšlenou DVANÁCTI (tvůrců, nositelů a šiřitelů ideového zázemí hnutí obrany a nápravy), viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11745-hledani-dvanacti-cesta-k-drtive-ideove-prevaze-3.html

Nyní už pokračování toho, čím končí druhá část:

3. Pokračování Leninova teoretického díla je pak velmi podstatným způsobem ovlivněno kontextem 2. sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska v roce 1903. Základní spor byl o 1. článek stanov, který definoval podmínky členství. Martov (Leninův odpůrce, ale i přítel) navrhoval, aby členem mohl být každý, kdo se stranou sympatizuje a přispívá na její činnost. Lenin požadoval, aby členem byl jen ten, kdo je aktivně zapojen do činnosti konkrétní stranické organizace v místě jeho působení a je pověřován úkoly, které plní. (Podrobněji, ale méně přesně např. zde: https://sk.wikipedia.org/wiki/Rusk%C3%A1_soci%C3%A1lnodemokratick%C3%A1_robotn%C3%ADcka_strana ). Většinou se tento spor interpretuje jako Leninova snaha o pojetí strany jako organizátora procesu přípravy hnutí na dobytí moci. To není zcela přesné. Leninovy šlo především o to, aby strana mohla být nositelem rozvíjení, šíření a (znovu zdůrazňuji) vnášení ideového zázemí (v jeho pojetí procesu neodvratných přeměn společnosti směrem k dynamickému kapitalismu a následně zespolečenštění, tj. přechodu ke společnosti založené na společenském, resp. státním vlastnictví formou proletářské revoluce). Přestože na druhém sjezdu jeho frakce ("leví jiskrovci") zvítězila (odtud název "bolševici" – tj. "většinoví"), ocital se Lenin a jeho skupina ve stále větší izolaci. Příčinou bylo to, že Lenin svým způsobem hrál "vabank". Byl přesvědčen, že když nedojde ke spojení rozvíjející se teorie s praxí hnutí v intencích jeho pojetí, hnutí nemůže být úspěšně ve smyslu prosazení zásadních proměn společnosti podle jeho představ. Jeho odpůrci si to ne zcela správně vysvětlovali Leninovou mocichtivostí, netrpělivostí a nesnášenlivostí. V této souvislosti nutno upozornit na dva problémy, ke kterým Leninův přístup uplatňovaný v té době vedl:

- První problém: Přehlédl "jemnosti" v Marxově díle, které souvisejí s dvojím pojetím přechodu ke společnosti založené na společenském vlastnictví výrobních prostředků a které lze identifikovat jako rozdíl mezi tím, co: Za a) velmi jasně a srozumitelně říká Marx v Předmluvě ke kritice politické ekonomie (1859): "Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba." (Celé viz https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1859/Ke_kritice/predmluva.htm). Za b) píše v závěru prvního dílu Kapitálu (1867): "Toto vyvlastňování se uskutečňuje hrou zákonů, imanentních kapitalistické výrobě samé, centralisací kapitálů. Jeden kapitalista ubíjí mnoho kapitalistů. Ruku v ruce s touto centralisací čili vyvlastňováním mnoha kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále rostoucím měřítku kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technické používání vědy, plánovitě vykořisťování země, přeměna pracovních prostředků v takové pracovní prostředky, kterých lze používat jen společně, zhospodárnění všech výrobních prostředků tím, že se jich užívá jako výrobních prostředků kombinované společenské práce, zatažení všech národů do sítě světového trhu, a tím mezinárodní charakter kapitalistického režimu. Zatím co stále klesá počet magnátů kapitálu, kteří usurpují a monopolizují všechny výhody tohoto procesu přeměny, vzrůstá masa bídy, útlaku, poroby, degenerace, vykořisťováni, ale zároveň vzrůstá i rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, která se školí, sdružuje a organisuje mechanismem kapitalistického výrobního procesu samého. Monopol kapitálu se stává okovem výrobního způsobu, který spolu s ním a pod jeho ochranou vyrostl. Centralisace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistická slupka stává nesnesitelnou. Slupka puká. Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni." (Celé viz https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/Kapital1.pdf , s. 384.) Mezi těmito dvěma pohledy je zásadní rozdíl, ke kterému se ještě vrátím. Lenin (a po něm všichni jeho epigoni, dokonce i jeho kritici, dodnes převzali koncepci změny z Kapitálu). Je to jeden z největších přehmatů v chápání vývoje společnosti.

- Druhý problém: Byl vtažen do vnitrostranického boje o moc, čímž vzala za své jeho představa o možnosti vzájemného ideového obohacování vedoucí elity hnutí. Lze namítnout, že Leninovi šlo vždy jen o moc – ve straně i ve společnosti. To je zjednodušený názor. Lenin vždy snil o vzájemném ideovém obohacování vůdců politického hnutí. K tomu se ještě vrátím. Zde jen připomenu Leninův dopis sjezdu, celý je uveřejněn např. zde: https://www.avant-garda.com/post/leninova-zavet . Když se podíváte, co Leninovy výtky vůči jeho potenciálním nástupcům spojuje, tak to, že nedostatečně pracují na svém vlastním duchovním rozvoji. V době, kdy Lenin ztrácel pozici, na tuto součást hnutí (důraz na to, aby každý plně rozvíjel své duchovní potence a aby ti, kteří tvoří elitu hnutí, se vzájemně dokázali ideově obohacovat) rezignoval. A navíc se se svým největším intelektuálním spřízněncem Martovem (kterému Lenin bezprostředně po revoluci zachránil život, tím že mu umožnil utéct) ocitli na opačném pólu hnutí za proměnu carské společnosti zdola.

Ve čtvrté části budu věnovat pozornost tomu, jak se Lenin, coby ideový a následně i politický vůdce znovu začal vracet do hry. Zásluhou čeho? Jednak specifického historického kontextu, ale hlavně a především proto, že jeho pozice byla podložena "tvrdou měnou" teoretického systému fungujícího v jeho hlavě. V určitém smyslu slova je to fascinující část příběhu mimořádně aktuální dnes.

(Pokračování)