To nejdůležitější o LENINOVI - část 4.

Padouch či hrdina? – Ne. Nejde mi o hodnocení Lenina, jde mi o to, co lze čistě pragmaticky vytěžit z jeho díla pro současnost, a to jak z hlediska pozitivních poznatků a inspirací, tak i omylů či toho, co se v důsledku změn podmínek stalo nepoužitelným, s čím je nutné se rozejít.

O tom, jak vznikl tento text, který považuji za velmi důležitý, píšu podrobně v první části, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11761-to-nejdulezitejsi-o-leninovi-cast-1.html

Velmi se u čtenáře, kterému ušla, přimlouvám za to, aby si ji přečetl. Pro jistotu z úvodu k celé sérii připomínám:

Jedním z nejdůležitějších aspektů Leninova díla je systematické řešení otázky: Jak vytvářet ideové zázemí hnutí a jak ho vnést do hnutí? – Otázka, která, jak asi každý soudný člověk uzná, není ani dnes od věci. A pro "pěstitele" naší verze vize zvlášť aktuální v souvislosti s myšlenou DVANÁCTI (tvůrců, nositelů a šiřitelů ideového zázemí hnutí obrany a nápravy), viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11745-hledani-dvanacti-cesta-k-drtive-ideove-prevaze-3.html

Nyní už pokračování toho, čím končí třetí část (4. označuje čtvrtý bod poznámek):

4. Co se v Rusku stalo, že Leninovy "akcie" začaly zase stoupat? Začalo to Rusko-Japonskou válkou (1904-1905), která dehonestujícím způsobem prodemonstrovala zaostávání Ruska (k tomu např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko-japonsk%C3%A1_v%C3%A1lka ). Následně v Rusku vypukla první revoluce (začala v roce 1905 v Oděse v souvislosti se vzpourou na křižníku Potěmkin, přenesla se do všech velkých měst i na vzdálený Východ a pokračovala až do roku 1907, než byla potlačena). Po ní zavládl černý teror. Zajímavý vývoj nastal v oblasti, které v této sérii věnujeme největší pozornost, tj. v oblasti ideového zázemí hnutí obrody Ruska. Podstatná a po určitou dobu nejvlivnější část intelektuální složky levicového hnutí přišla s myšlenkou – když to řeknu velmi zjednodušeně – je nutno nahradit teorii mýtem. Podle této části inteligence, kam patřily takové skvělé osobnosti jako Bogdanov, Bazarov, Malinovský, Lunačarský, Chlebnikov (dávám jen neúplný výčet z hlavy) pravda jako taková, která by stále na vědeckém poznání je příliš slabá a příliš relativní (závislá na předpokladech), než aby mohla orientovat a sjednocovat hnutí. Dejme lidem místo teorie víru a mučedníky! (Obětí teroru reagujícího na první revoluci bylo víc než dost). – Tím byl zasažen Leninův přístup v tom nejdůležitějším, ale jak se ukázalo, nikoli nejzranitelnějším místě. A ukázala se tím i slabost Leninových oponentů. Jako odpověď Lenin píše jednu ze svých nejlepších prací, která z podstatné části spadá i do oblasti metodologie přírodních věd (včetně tehdejších nejnovějších objevů ve fyzice) – Materialismus a empiriokriticismus (1909) /Na marxists.org ani jinde jsem online nenašel/. Především vyvrací první pokus o "postmoderní" přístup založený na relativizaci pravdy (ten přístup, který dnes nejen vládne, ale zrodil ještě větší perverzi – uzavírání lidí do bublin "narativů" v nichž "každý má svou pravdu", tak aby se s ním dalo snadněji manipulovat). Odprezentuji jen jeden z klíčových momentů Leninovy argumentace. Podle Bogdanova jsou všechny pravdy, které vypovídají něco podstatného, relativní v tom smyslu, že vše, co může být "tak a ne jinak", může být – jak ukazuje i nejnovější (tehdejší) vývoj přírodních věd "i jinak" (ne náhodou je na tomto založeno i to, co sugeroval svými výstupy V. Havel). A tak jediné "věčné" (absolutní) pravdy jsou ty, které se týkají jedinečných události, jako například to, že "Napoleon zemřel 5. května 1821". A tady přichází Lenin se svým trumfem (kteří ani mnozí z jeho apologetů nepochopili v důsledku lenivosti mysli; je snazší někoho uctívat, než pochopit; a nechápou dodnes): Bogdanov nepochopil to, že například tvrzení "tato teorie", "tento teoretický výrok" platí za daných podmínek (ať již se jedná o podmínky experimentu, nebo historickou etapu vývoje společnosti) je výrok stejné kategorie jako výrok, že "Napoleon zemřel 5. května 1821". A právě na empiricky pozorovatelných a doložitelných faktech souladu či nesouladu teorie s realitou (na experimentech či dějinným vývojem daných podmínek) stojí věda. Věda jako systematické poznání pravdy v podobě rozvíjejícího se systému, jehož vývoj nikdy nebude ukončen a který může jeden člověk sdílet od druhého vždy jen částečně, ale dostatečně z hlediska praxe hnutí. Každé významné tvrzení je podmíněno celým tímto systémem. V poznámkách k hlavním Hegelovým pracím Lenin (1909, vyšlo později jako kniha Leninovy sešity) zdůrazňuje Hegelovu myšlenku, že pravda je rozvíjející se systém a že pravdivá tvrzení každé vědy mají jen omezenou platnost, proto je důležité je podložit znalostí vývoje příslušné vědní disciplíny. Lenin vyvinul obrovskou snahu, aby  jeho Materialismus a empiriokriticismus vyšel co nejdříve, protože byl přesvědčen, že řadoví přívrženci hnutí za obrodu Ruska pochopí hlavní poselství: Poznanou pravdu si nesmíme nechat vzít, protože to je to jediné co se nedá koupit penězi ani zastrašit represemi. I jeho nejbližší přátelé se mu smáli. Lidé jsou příliš hloupí, chtějí raději víru, symboly, mučedníky, ale ne přemýšlení. Jak ukázal reálný vývoj v tehdejším Rusku, důraz na poznanou pravdu vrátil Lenina do hry a umožnil mu manévr, kterým byl (na pražské 5. konferenci Sociálně demokratické dělnické strany Ruskavytvořen politický subjekt podle "jeho gusta" – Ruská komunistická strana (bolševiků).

V páté části si ukážeme, jak sázka na poznanou, rozvíjenou a sdílenou pravdu vycházející z metodologického základu Marxova pojetí dějin a vztahu mezi teorií a praxí (Leninem v podstatných bodech inovovanému) triumfovala a v čem dále podstatně posunul to, k čemu Marx (za pomoci Engelse) dospěl.

(Pokračování)