Tento příspěvek je určen do seriálu k pěstování vize. Protože si však 1000. pokračování tohoto seriálu vyžaduje důstojné připomenutí vykonané práce, zařadil jsem do něj příspěvky věnované ohlasu na to, kam se podařilo dojít. Současně však - soudě dle ohlasů - je dost těch, kteří očekávají ukončení série k této náročnější teoretické problematice, rozhodl jsem se pokračovat se zveřejňováním této problematiky paralelně se seriálem. Tyto články pak ve vhodnou dobu do vize začlením.
Poziční investování a teorie mechanismů – část 14.
Z několika důvodů, které jsem uvedl v první části, vkládám do seriálu k vizi sérii věnovanou pokrokům v oblasti teorie pozičního investování, tentokrát zaměřenou na problematiku návrhu mechanismů a institucí..
Metodologické a filozofické důsledky "dvojího vidění"
Závěr z předcházející části může znít na první pohled negativně: Ani zahrnutí podmínky neutrality pozičního investování jako dodatečné podmínky nevede k jednoznačnosti řešení problému rozdělení výplat mezi (dobrovolné i nedobrovolné) účastníky společné akce.
Nicméně – a to je velmi důležité a pozitivní – zahrnutí této podmínky rozšiřuje prostor pro uplatnění RACIONÁLNĺCH PRVKŮ přístupu k řešení společenský významných problémů. Tento pohled má metodologické i filozofické důsledky:
- Metodologickédůsledky nám říkají, že čím více se sblíží účastníci společné akce na společném pohledu do budoucnosti, tj. konkrétně "co se stane, když", tím více se přiblíží k dohodě. Ať již je toto sblížení pohledů na budoucnost výsledkem jejich vlastní aktivity, nebo pod vlivem společně uznávané vnější autority. K tomuto závěru patří i doplněk tohoto tvrzení – pokud chce někdo účastníky společné akce rozeštvat (coby vnější "spřátelená" autorita), předestře jim falešný obraz budoucího vývoje, který každému či jednomu z hráčů dá zkreslený obraz toho, "co se stane, když". Realita ukazuje, že tento "rozeštvávací" postup může být velmi účinný.
- Filozofické důsledky říkají, že patrně neexistuje kouzelná formule, "jediné správné" řešení, a to ani pokud jde o specifické a dílčí problémy. Smysl teorie angažující se v této oblasti spočívá v rozprostření "teoretické sítě" ("teoretické konstrukce", "teoretického vějíře"), do které mohou být zachyceny racionální prvky působící v dané oblasti a které mohou v této síti nalézt oporu. Odhalení efektu pozičního investování a jeho organické začlenění do problematiky navržení mechanismů a institucí rozšiřuje oblast, ve které mohou racionální prvky všech zúčastněných nalézat oporu a případně odolat i různým typům manipulaci s hráči.
K otázce úspěšnému prosazení legální hry G ve skutečné hře H
Výše uvedené budeme ilustrovat na následujícím příkladu: Vraťme se z hlediska problematiky "úspěšného prosazování" k otázce vztahu "legální hry G" a "skutečné hry H", viz:
https://radimvalencik.pise.cz/11788-vize-jakou-potrebujeme-995.html
Není nic objevného, když řekneme, že zatímco legální hru G jsme schopni poměrně přesně popsat, při popisu skutečné hry pracujeme vždy s modelem, který se od reality více či méně odlišuje. Pokud se nám podařilo dosáhnout úspěšného prosazení legální hry G ve skutečné hře H v určité situaci (tj. žádný hráč si ve smyslu Nashovy rovnováhy nemůže polepšit, pokud jednostranně změní svou strategii tím, že začne porušovat pravidla legální hry G), nemusí tato situace trvat věčně. Přesněji – ve většině případů se dříve či později ukáže, že model skutečné hry, který jsme nazvali H, nepočítá se všemi možnostmi porušení pravidel v legální hře G, tj. že existují nelegální strategie (které jsme dříve neznali), které v rozšířeném modelu skutečné hry H (v rozšíření toho modelu, se kterým jsme doposud pracovali) umožňují, aby si některý z hráčů či někteří hráči zvýšili svoji výplatu v původní legální hře G volbou (nově objevené) strategie porušující pravidla.
Proto je vhodné označit výchozí legální hru a výchozí model skutečné hry jako G0 a H0 (obojí mohou být matematicky definované modely, případně tyto modely mohou být doplněny dalšími prostředky, které je popisují).
Jakmile narazíme na případy, kdy porušení pravidel způsobem, který se doposud nevyskytoval (například tajné použití počítačových programů během šachové partie na toaletě) a se kterým původní legální hra G0 nepočítala (v případě G0 nemáme na mysli pravidla hry šachy, ale turnajová pravidla této hry), musíme provést úpravy ve stanovení pravidel legální hry.
Schématicky: Pokud narazíme na případ H0→H1 (narazili jsme na nelegální strategie, které jsme doposud neuvažovali, musíme vytvořit rozšířenou představu skutečné hry, většinou ve formě modelu doplněného dalšími prostředky popisu) a návazně upravit pravidla legální hry, tj. G0→G1 (přejít od výchozího modelu k rozšířenému). K tomu:
- Zatímco obvykle platí H0⸦H1 (nový popis skutečné hry je rozšířením předcházející), pro model legální hry to neplatí.
- Konkrétní příklad: Buď zavedeme pravidlo zakazující, prokazující a sankcionující používání zakázané strategie (zakážeme používání počítačových programů během turnaje, zavedeme účinnou kontrolu a sankce, aby se podvádět nevyplatilo, pak platí G0⸦G1), nebo naopak osvobodíme hru od určitých pravidel či omezení (zavedeme freestylové turnaje, pak neplatí G0⸦G1). Úspěšné prosazení ve smyslu Nashovy rovnováhy ve vztahu legální a skutečné hry může být výsledkem obou cest. (To známe z moha příkladů z praxe, kdy se to, co lze nazvat "legalizací" v praxi osvědčilo, nemusí tomu tak být vždy).
Uvedený postup se může opakovat:
H0→H1→H2→H3 atd.
G0→G1→G2→G3 atd.
Přičemž řetězce se mohou větvit.
Poznámka:
V dané oblasti je nutné zohlednit výsledky bádání prováděného Elinor Ostromové (také nositelky Nobelovy ceny), která aplikací poznatků získaných (mj. o během pobytu v Bielefeldu) s využitím empirického zkoumání a nástrojů evoluční teorie her formuluje pro případ menších lidských komunit základní principy, které je nutné dodržet, pokud má být komunita evolučně stabilní (viz její kniha Governing the commons: the evolution of institutions for collective action, 1990). Zde jsou ve stručnosti tato pravidla:
1. Hranice (členové komunity) jsou jasně definované, což umožňuje efektivní vyloučení
nezúčastněných osob.
2. Pravidla týkající se přidělování společných zdrojů (podílu členů komunity na
společných zdrojích) jsou přizpůsobeny lokálním podmínkám.
3. Kolektivní rozhodování je přístupné pro většinu uživatelů zdroje, kteří tak mají
možnost participovat na rozhodovacím procesu.
4. Efektivní dohlížení zajišťují pozorovatelé, kteří jsou sami uživateli zdroje, nebo jsou
uživateli pro tuto funkci zmocnění.
5. Rozsah sankcí pro uživatele za porušení komunitních pravidel je odstupňovaný.
6. Mechanismy řešení konfliktů jsou levné a snadno dostupné.
7. Sebeorganizace komunity je uznávaná vyšší autoritou.
8. Větší zdroje jsou organizované v podobě několika vrstev vnořených podniků
s malými společnými zdroji na základní úrovni, tj. tam, kde počet členů komunity
narůstá, je nutné přejít k hierarchizaci, kdy vnořené komunity musejí splňovat
předcházejících 7 podmínek.
Celé a v širším kontextu online přístupné zde:
https://www.vsfs.cz/prilohy/tmt_final_web.pdf
(Pokračování)