Vize, jakou potřebujeme/1046

Prorok prorokem, aneb vize Vládi Proroka/10

K upřednostněnému zařazení série věnované pojetí nové epochy a úkolům levice z pera politologa doc. Vladimíra Proroka mě přiměl článek  dr. Petra Hampla, který může být podnětem pro kvalitní diskusi na dané téma, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/11871-hamplovy-tri-vize-a-nase-ctvrta-jeste-jednou-1.html

https://radimvalencik.pise.cz/11870-hamplovy-tri-vize-a-nase-ctvrta-jeste-jednou-2.html

Prorokův článek je přiměřeně rozsáhlý, dostatečně podložený zdroji a – co je nejcennější – umožňuje některé alternativy pochopení současnosti formulovat ve stylu "buď, anebo", "buď je to tak a tak, nebo je to naopak". To je pro pozitivní výsledek odborné diskuse, tj. pro to, abychom se dobrali toho, jak to je, velmi důležité.

Problém pojetí epochy – část 10.

Vladimír Prorok

V současnosti existující komunistické režimy – Čína, Vietnam jsou podobně jako kdysi SSSR ekonomicky integrovány do systému kapitalistických vztahů, což limituje možnosti jejich samostatného vývoje.  

K tomu ode mne:

Tento odstaveček na konci předešlé kapitoly z pera V. Proroka jsem si ponechal zvlášť, abych neodvedl pozornost od toho nejdůležitější poselství zformulovaného v předcházejícím pokračování. Zhroucení Sovětského svazu bylo vítězstvím "nové třídy", přesně tak, jak to předpověděl M. Djilas. Té se podařilo ještě před tím natolik zdeformovat odkaz K. Marxe a spol., že dá ještě hodně práce využít jeho nejvýznamnější metodologické přínosy. Mj. bude zajímavé pozorovat, zda se Číně podaří nasměrovat vývoj do "vyššího levelu", ke společnosti, jejíž inovační potenciál bude založen na přeměně volného času v rozvoj schopností lidí, přičemž podstatnou součástí toho, aby tento inovační potenciál byl rozvíjen a využíván, bude složitý proces reintegrace společnosti (úkol, před kterým stojí všechny země světa). A také dlužno dodat, že tento inovační potenciál společnosti umožní zásadním a radikálním způsobem "odlehčit" ekonomický růst (nového typu, resp. nové kvality) od závislosti na přírodních zdrojích a poškozování přírody (bude možné téměř cokoli vyrobit kdekoli, na místě a téměř z ničeho).

Nová epocha a úkoly levice

Porážka komunistických režimů východní Evropy v 90. letech a prosazení liberálních a konzervativních strategií nelze automaticky považovat za jejich vítězstvím, neboť k vítězství je nutné být schopen svět stabilizovat, a to se nedaří.  "Oslavované vítězství" nesocialistických ideologií se může proto stát i jejich Pyrrhovým vítězstvím. Zároveň  porážka radikální levice v podobě komunistických režimů jednoznačně znamená, že vstupujeme do nové epochy. Jestliže použijeme analogii z minulosti, pak zřejmě "žijeme na rozhraní dvou období", tvořeném přechodem od imperialismu ke globálnímu systému, což je analogie epochy 1871-1914, která v sobě zahrnoval přechod od domonopolního kapitalismu ke kapitalismu monopolnímu a imperialismu.

Představiteli globálního kapitalismu jsou mezinárodní finanční oligarchie, transnacionální korporace a fondy, mezinárodní instituce a zůstávají jimi i ekonomicky silné státy nebo jejich koalice.  V současné fázi globalizace získávají rozpory, respektive konflikty kapitalistické společnosti novou formu a obsah. Ke klíčovým patří:

-                Rozpory mezi TNK a národními státy

-                Rozpory mezi USA (Západem) a Čínou

-                Rozpory mezi imperialistickými státy

-                Rozpory mezi metropolemi a neokoloniální periferií

-                Rozpory mezi buržoasií a dělnickou třídou.

S rozvojem technologií a růstem spotřeby přírodních zdrojů se důležitým stává i rozpor mezi nekontrolovaným vývojem lidské civilizace ve formě kapitalismu a vnějším přírodním prostředím, v rámci kterého se realizují společenské rozpory. Rozhodujícím faktorem řešení rozporů a garantem vítězství některého ze subjektů v dané epoše bude technologický rozvoj, respektive nastolení vztahů, které technologický rozvoj umožní. Tím zároveň může být odstartován pohyb k další epoše, jejímž technologickým základem se stane automatizace, nanotechnologie, umělá inteligence a další, které vyvolají revoluční změny, jejichž dopad na společnost bude zásadní a nemusí být vzdálený Marxově představě o komunismu. To může být mimo jiné jedním z důvodů snah omezit nebo destruovat rozvoj výrobních sil společnosti.

Strategie jednotlivých aktérů v rámci současné "přechodné epochy" odpovídají jejich ideologickému zakotvení a v mnohém navazují a v různé míře modifikují projekty předcházejícího období.

Dnes prosazovaný liberální model globalizace navazuje na projekt Římského klubu. Římský klub, globální think tank založený v roce 1968, se prezentoval svou zprávou Meze růstu (Limits to Growth), jejíž závěry byly představeny na mezinárodních setkáních v Moskvě a Rio de Janeiro v létě 1971. Studie byla založena na počítačové simulaci exponenciálního ekonomického a populačního růstu s limitovanými zdroji, kterou financovala nadace Volkswagenu. Tato studie spolu s hrozbami války mezi SSSR a USA, jak to ukázaly Berlínská krize 1958-61 a Kubánská krize 1962, a modelování možných následků jaderné války, se staly faktorem pro akceptování koncepce uvolňování a i teorie konvergence systémů. Na tomto základě došlo k podpisům řady dohod o omezení zbrojení a zároveň k růstu ekonomické spolupráce Západ – Východ, kde se komunistický blok dostával do závislosti. Paralelně s liberálním modelem se prosazoval ale i model tzv. nové pravice, upřednostňující konfrontaci, na který navazují současní stoupenci udržení hegemonie USA a Západu.  Nová pravice představuje propojení hodnot neoliberalismu a neokonzervatismu. Její vznik byl reakcí na přetrvávající existenci komunistických režimů a rozšiřování jejich vlivu v Africe a Asii. Neoliberální proud nové pravice oproti liberalismu akceptuje prosazování demokratických (tj. západních) hodnot i cestou použití i násilí a neokonzervativní proud oproti konzervatismu prosazuje udržení řádu, tj. hegemonie USA a Západu v celosvětovém měřítku. Cílem nové pravice bylo dosáhnout v rámci "studené války" a s použitím nástrojů hybridní války porážky komunistických režimů a upevnění pozice Západu v čele s USA. Kongres USA dokonce uděloval medaile za úspěšné završení studené války. Je paradoxem, že období studené války je časováno rokem 1947-1991, tj. zahrnuje i uvolňování napětí v 70. letech. Kapitalismus, respektive imperialismus tak v pojetí nové pravice a konzervativců představuje období koloniálních válek, horkých válek, studených válek a protiteroristických válek, které plavně přecházejí jedna v druhou.  Radikální levice na rozdíl od výše uvedených dnes nemá zformovanou koncepci, která by přesáhla horizont každodennosti. Boj za každodenní potřeby neprivilegovaných vrstev je sice důležité pro obnovení důvěry, nicméně neřeší problém alternativy liberálním a konzervativním modelům, jejichž obsahem je destrukce systému v zájmu udržení pozice privilegovaných vrstev a ne rozvoj systému.

K tomu ode mne:

Zde V. Prorok má i nemá pravdu, resp. tento pohled je až příliš zatížen setrvačným viděním. Ale o tom až v dalším pokračování.

(Pokračování)

Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11847-vize-jakou-potrebujeme-1027.html

A k tomu trochu inspirující přírody:

Z konce léta. Nechával jsem si na jako vzpomínku na období plískanic. Kalábrie. Pěší turistika pro rakváče (60+) s Delfínem. Honili nás jak nadmutou kozu, (oblíbený výraz velmistra Blatného, který nás - tehdy ještě děti - učil hrát šach v brněnském Domě pionýrů). Ale co by člověk neudělal pro zdraví - a příroda tady je nádherná. Ubytování ve velmi příjemném městečku Scalea.odnikal jsem výpravy i do vzdálenějšího okolí, protože za těch více než 40 let, co sem jezdím, mám prochozeno i velmi vzdálené okolí.

Monte Pollino. Nejvyšší hora Kalábrie, dosahuje výšky Ďumbieru, ale na rozdíl od něj je kousek odsud moře.

Tam někam vystoupáme.

 

Les je zde velmi zajímavý. A na rozdíl od jiných oblastí Středomoří je průchodný všemi směry jako u nás, a to aniž by byl tak opečováván.

 

Tady začínají nádherné výhledy.