Vize, jakou potřebujeme/1116

Jak se rodí vize: Časopis !Argument/62

Pokračování série tam, kde skončila, nyní budu postupovat rychleji, budu vybírat je ty příspěvky, které se bezprostředně týkají pěstování vize, konkrétněji toho nejdůležitějšího.

84. článek: Levice v množném čísle,19.9.2024, Ladislav Zelinka

Celé zde: https://casopisargument.cz/59465

Příspěvky Ladislava Zelinky považuji za jedny z nejlepších. Především vzhledem k jeho syntetickému myšlení. Kdo je sleduje delší dobu, může si všimnout, jak v každém z nich postoupí o krok dál k pochopení toho, o co jde a co dělat.

Levice v množném čísle – 4. část

Ladislav Zelinka

Do třetice všeho dobrého i zlého nám zůstala problematika práv menšin, v níž se střídají pohledy národnostní, rasové či podle genderové orientace. Levice se sice vždy soustředila ponejvíce na "práva většiny" ("dolních deseti miliónů" – tedy na emancipaci třídní), ale vzhledem ke svému cíli (spravedlivější společnosti) nikdy nemohla opomenout i jiné (jinak znevýhodněné) skupiny. Vždy se ale jednalo o jakýsi "nutný vedlejší produkt" – spravedlivý svět nevybudujete bez toho, aby se v něm všichni cítili komfortně.

Významnou změnu do toho přinesla až frankfurtská škola, zejména v době, kdy jeden z jejích nejznámějších členů Herbert Marcuse působil na univerzitě v San Diegu. Velmi zjednodušeně řečeno, intelektuálové sdružení kolem frankfurtské školy vycházeli z předpokladu, že problémy chudoby a třídní/sociální nerovnosti jsou v soudobém systému prakticky vyřešeny. Společnost se roztříštila (namísto původní "dvoutřídní" struktury) do více partikulárních skupin, takže ani dělnická třída, ani její "motor" v podobě bídy a sociální nerovnosti, už nemohou být nositelem a pohonem vývojových změn. A přímo či nepřímo, někteří zřetelněji a jiní méně, počali obracet pozornost k jiným utlačovaným skupinám, jejichž nespokojenost by mohla tuto "pohonnou" roli zastat. A tak se podpora utlačovaných menšin změnila ze skutku milosrdenství a soucitu na systémový nástroj pro dosažení společenské změny. Levicové proudy, které si tento koncept osvojily, tak mohly čerpat z dávných kořenů levicového anarchismu, který se také (spíše než na hlubinné filosoficko-ekonomické otázky) zaměřoval na konkrétní revoluční činy. Z tohoto důvodu problematika práv menšin vplula do levicové agendy zcela hladce a zprvu zde působila i pozitivně.

Její nebezpečí se ukázalo teprve tehdy, kdy se z ochrany slabých, bezbranných a utiskovaných náhle stala bezohledná, mnohdy až fanatická či zfanatizovaná diktatura militantních menšin, terorizujících zbylou (většinovou) společnost. Vinu za současný stav si levice jen tak neodpáře, neboť nynějším uzurpátorům "správnosti" na jejich cestě vzhůru pomáhala (mnohdy se jich zastává i teď) a včas nerozpoznala, že již dávno nekráčí po cestě ke světu, kde se lidé cítí dobře. A nejhůře se levici bude vysvětlovat, že neplatí ono převrácené vidění reality, o němž jsem se zmiňoval na počátku tohoto článku. Totiž, že ne každý militantní příslušník té které menšiny, terorizující svou netolerancí a nenávistí své okolí, je předobrazem budoucího "levicového" světa. Toto stigma se bude odstraňovat ještě hůře než ztotožnění každého levičáka se sadistickým dozorcem kdesi ve stalinském gulagu, jež dnešní levici věrně doprovází na každém kroku, zvláště pak v médiích.

Jaký se vlastně z tohoto letmého exkurzu po dnešní dezorientované, rozdrobené a poplivané levici dá učinit závěr – dá-li se udělat jaký? V prvé řadě je asi zapotřebí vyčistit stůl a začít znovu některé pojmy a kategorie používat v jejich nezkarikovaném a nepokřiveném smyslu. Levice je směr, který je nespokojen se současným stavem lidské společnosti a chce jej změnit k lepšímu. Cesty k tomu spatřuje různé – od drobných mikroekonomických korektivů přes makroekonomické úpravy na širší (celostátní, nadstátní) úrovni až po systémovou změnu uspořádání vztahů mezi lidmi (změnu společenského zřízení). Klíč k těmto změnám spatřuje v ekonomice, kde se opírá zejména o tzv. "pracovní teorii hodnoty". Svou politickou orientaci staví na sociální spravedlnosti, primárním pacifismu a souladu s přírodou. Avšak musí být připravena se hájit proti všem pokusům dělat z ní fackovacího panáka – nesmí si nechat podstrkovat "kukaččí" témata, jež jí odvádějí od jejího poslání, přerůstají jí přes hlavu a hrozí ji prakticky zlikvidovat.

To není jen nějaká taktická poznámka, jíž šeptá trenér do ucha svému svěřenci. To je historická povinnost levice (nenechat se zničit/zlikvidovat), neboť je to ona (a jen ona), kdo má svou historickou úlohu právě v této konkrétní vývojové etapě. Levice má odpovědnost za to, aby stále méně a méně společensky efektivní současná ekonomická formace nestrhla – spolu se svým zánikem – do propadliště dějin i celou lidskou societu. To za ni žádné uměle vytvořené "žluťácké odbory", jež by ji mohly v pesimistickém scénáři nahradit, neudělají. Stávající společensko-ekonomická formace má v sobě nutnost stále více zničujících válek zakódovánu a není pochyb o tom, že se – nebude-li včas nahrazena jiným modelem – v poměrně krátkém časovém úseku fatálně destruuje a valnou část našeho živočišného druhu vezme s sebou. V zásadě již od dob, kdy tuto objektivní nutnost válek za kapitalismu (v důsledku jeho nerovnoměrného vývoje) poprvé popsali R. Luxemburgová a K. Liebknecht, je zřejmé, že snaha o implementaci jiného sociálně ekonomického modelu má odůvodnění nejen v touze lidí po spravedlivějším světě, nýbrž i v prosté potřebě zabránit jejich vyhubení.

Ale vraťme se zase zpět k té Sahře Wagenknechtové a jejímu BSW, označovanému za "konzervativní levici". Možná, že slyším růst pithartovskou trávu, ale snad může jít o první nesmělý pokus vrátit levici tam, kam patří. Z šaškování na ulici se stále bizarnějšími a extrémnějšími skupinkami zpět do seriózní a reálné politiky. K tomu je zapotřebí nejen se programově očistit od momentálně módních, avšak krátkodechých výstřelků, nýbrž i získat zpět voličskou podporu. A to se zatím (to "zatím" zdůrazňuji, protože jde opravdu jen o chvilkový začátek) daří – na rozdíl od žalostných výsledků tzv. moderní levice, honící se za popularitou na nepravých místech.

K tomu:

Pozorný čtenář se volání "Hoří!" nedočká. L. Zelinka došel hodně daleko. Mj. provedl jeden z nejsrozumitelnějších výkladů toho, jak to s tím "neomarxismem", přesněji odkazem tzv. Frankfurtské školy je. Stručně a jasně. Pozorně přečíst a pochopit.

Problém je v té Marxově "pracovní teorii hodnoty". Tu je nutné správně zařadit do historického kontextu a uvědomit si, že není ani tak důležité, kdo kolik získá, ale zda a jak to použije proti druhým lidem. Nakolik se (prostřednictvím pozičního investování, mechanismů, které jsou poznatelné a rozpoznatelné) stává část lidské populace endoparazity a endopredátory, kteří vytvořili celou architekturu současné globální moci, kteří celou lidskou pospolitost uvrhli do osudového úskalí.

Lze souhlasit s tím, že úkolem levice (společně s dalšími společenskými silami) je zabránit tomu, "aby stále méně a méně společensky efektivní současná ekonomická formace strhla – spolu se svým zánikem – do propadliště dějin i celou lidskou societu". Ale jaká je ta další, efektivnější společenská formace a jak se k ní dostat?! – To je to, na co je nutné dát odpověď. A tuto odpověďnaše verze vize dává. A buďme skromní: Jako jediná.

(Pokračování dalším tématem)

Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11847-vize-jakou-potrebujeme-1027.html

A k tomu trochu inspirující přírody:

Období mezi Vánocemi a Novým rokem jsem trávil v Athénách. Byl jsem zde poprvé. Obrovská aglomerace, bydlí zde skoro každý druhý Řek. Nicméně je město krásné nejen fascinujícími památkami, ale i tím, jak je penetrováno nádhernou přírodou. Nejen tím, že v bezprostředně dosažitelném okolí je několik hor vyšších než Ještěd, ale i průnikem přírody (včetně hor) přímo do města. Počasí příjemné, občasný deštík není na škodu. Příroda méně rozkvetlá než v jiných oblastech Středomoří, ale i tak si ji zde lze užít.

Přílet večer, foro se podařilo trochu prosvětlit. Athény jsou za tímto pásmem hor, které má nejvyšší vrchol přes 1000 metrů. Ubytoval jsem se z druhé strany, část vrchů je pešky snadno dosažitelná.

Kousek od místa, kde bydlím. Jdu do krásných kopců. Na druhé straně nádherné pohoří. V podstatě kousek od centra Athén. Nejvyší hora - vlevo - má přes 11 tisíc metrůnad mořem.

 

Ještě jeden pohled na protější pohoří.

 

Příroda v těchto kopcích zblízka.