Vize, jakou potřebujeme/1177

Dobré teorie není nikdy dost (bez drtivé ideové převahy opřené o dobrou teorii to opravdu nepůjde, jdeme do velmi těžkého období, současná globální moc se v zemích EU bude držet zuby nehty a hrotit situaci do krajnosti). Prorocký příspěvek Vladimíra Proroka to ilustruje i dokazuje. Na tématu více než atraktivním. Uveřejňuji na pokračování ve čtyřech dílech, odlišuji barvou a připojuji své poznámky.

Politika a reálie současného světa – 1. část

Vladimír Prorok

Metodologie poznání světa a možnost zkreslení

Svět se nachází v současnosti ve stavu vysoké dynamiky a neurčitosti, který lze charakterizovat starořeckým slovem chaos. Co je příčinou narůstajícího chaosu a proč mnozí tento stav podceňují? Začněme od druhé otázky. Lidé se liší kromě jiného i schopností poznávat svět. Základní dělení, které lze identifikovat, je vědecké a nevědecké (dovědecké) poznání. Nevědecké poznání může mít podobu tzv. běžného vědomí, mytologického vědomí nebo náboženského vědomí.

Běžné vědomí je způsobem uvažování občanů bez odborného vzdělání, kteří zůstávají na jevové (povrchní) úrovni událostí (jak se mi jeví takové to je), nejsou schopni definovat klíčové jevy pomocí pojmového aparátu, a proto při strukturování reality upřednostňují pocity nebo dílčí empirickou zkušenost. Mytologické vědomí pracuje s narativy, které představují příběhy založené na výběru kladně nebo záporně emocionálně vnímaných faktů, aktéři příběhu představují archetypy, tj. jejich činnost se v čase a prostoru nemění. O předkládaných příbězích nelze diskutovat nebo je zpochybňovat. Náboženské monoteistické vědomí vnímá realitu prizmatem výroků autority a předpokládá, že vývoj směřuje nevyhnutelně k naplnění poslání, které je specifické pro každé náboženství, což je zdroj konfliktů.

Vědecké poznání je založeno na systematizaci faktů, používá strukturovaný pojmový aparát a metody – nástroje získávání faktů a formování teorií, které v ideální verzi by měly být analogií reality nebo její částí. Zásadním problémem vědeckého poznání je to, že i vědci jsou nábožensky či ideologicky zakotveni a jimi sdílené hodnoty působí jako síto na výběr faktů a používané metody, což ovlivňuje formování jejich představy o realitě v podobě preferovaných teorií. Proto lze hovořit o normativně-ontologické (blízké konzervatismu), empiricko-analytické (blízké liberalismu), kriticko-dialektické (blízké socialismu), fenomenelogicko-existenciální (blízké tzv. nepolitické politice a mytologii) a systémové škole.

Pluralita "vědeckých přístupů" je příčinou toho, že běžné vědomí může při řešení konkrétních problémů, jestliže zvolí pragmatický přístup, dosáhnout úspěchu, nicméně ten je náhodný a nemá z praktického hlediska delší pozitivní efekt. Pokud by byl pragmatismus vždy dostačujícím nástrojem, věda by byla zbytečná, což neodpovídá historické zkušenosti.

Efektivnost jednotlivých přístupů je dána povahou vnějšího prostředí a schopností subjektu ji modelovat. Situaci nicméně komplikuje fakt, že vnější prostředí je dynamický fenomén, proto to, co fungovalo v minulosti, nemusí fungovat v přítomnosti nebo budoucnosti, nebo může fungovat s nižší efektivitou. Z druhé strany to, co nefungovalo, může naopak díky změnám ať už klimatickým, technologickým, ekonomickým, kulturním...začít fungovat. Z logiky věci vyplývá, že prosazení se jednotlivých přístupů je reakcí na neadekvátnost jejich předchůdců, přičemž inovace nemusí být automaticky lepší než její předchůdci, nebo může mít jen omezený efekt.

Jednou z výše uvedených vědeckých přístupů je systémový přístup. O něm se hovoří od 2. poloviny 20. století, byť jeho základy byly založeny v antice Aristotelem a tento přístup byl využíván řadou autorů v 18. a 19. století, jejichž odbornost není ani dnes zpochybňovaná ( C. von Linné v biologii, G. W. F. Hegel ve filosofii, C. von Clausewitz ve vojenství, K. Marx v ekonomice). Teorie systémů vychází z představy, že svět je možné strukturovat do sítě vzájemně propojených prvky, tvořících relativně uzavřené celky, které ovlivňují vnější prostředí a jsou jím zároveň ovlivňovány. Základním problémem většiny výše uvedených přístupů je právě nedoceňování systémového charakteru reality. V případě stability vnějšího prostředí to při analýze dílčích systémů nemusí být na překážku efektivního rozhodování, nicméně stabilita je vždy relativní a většinou dočasná. Reakcí na to je nejen vznik teorie systémů, ale i její další rozvoj v druhé polovině 20. století směrem k umělé inteligenci, teorii sítí a teorii chaosu.

K tomu:

Podle mého názoru je to, co V. Prorok nazývá "kriticko-dialektické" škole (a z ní vycházejícího myšlení) jedním z nejvhodnějších přístupů k systémovému uchopení pravdy v Hegelově smyslu. Pravda se chápe jako systém rozvíjený přesahy stávajícího poznání, kdy přesah stávajícího je popřením i uchováním původního, resp. odhalují se podmínky, za kterých platí původní poznatek, současně se však ukazuje, že při překročení oblasti platnosti původních podmínek "to, co bylo tak a tak, může být i jinak".  

Na rozdíl od Hegelova pojení vývoje jako "sebepoznání Absolutního Ducha" je přirozená interpretací poznání chápana jako součást přírodně historického procesu: Člověk (společnost) mění přírodu a v tomto procesu rozvíjí i sám (sama) sebe, včetně individuálního a společenského poznání.

Aplikovatelnost teorie chaosu na teorii společenského vývoje bych nepřeceňoval, mnohem větší perspektivu nabízí dobře koncipovaná teorie her.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Naposledy se vracím k období mezi Vánocemi a Novým rokem, které jsem trávil v Athénách. (Brzy i u nás bude tak teplo, jako tam v prosinci a lednu.) Byl jsem zde poprvé. Obrovská aglomerace, bydlí zde skoro každý druhý Řek. Nicméně je město krásné nejen fascinujícími památkami, ale i tím, jak je penetrováno nádhernou přírodou. Nejen tím, že v bezprostředně dosažitelném okolí je několik hor vyšších než Ještěd, ale i průnikem přírody (včetně hor) přímo do města. Počasí příjemné, občasný deštík není na škodu. Příroda méně rozkvetlá než v jiných oblastech Středomoří, ale i tak si ji zde lze užít.

Z kopců bezprostředně u Athén jsou  neuvěřitelně krásné pohledy na město a okolí. Z posledního kopce vlevo pozoroval Xerxes bitvu u Salaminy. Athény se cudně schovávají za nejbližším hřebenem (horizontem).

Toto by byl nádherný romantický olej! Za povšimnutí stojí Turecké hory uprostřed, ale hlavně nedávno napadený sníh v okolních horách. Byl to byl zážitek.

 

Další z mnoha krásných pohledů z úbočí hor. Salmina, za ní Pelopones. Přiblížením a úhled záběru se podařilo krásně vyfotit kopec, ze kterého pozoroval Xerxes bitvu u Salaminy.

 

Ještě jeden pohled na Akropoli, kousek vlevo od středu. A také na poměrně hluboké lesy v bezprostředním okolí Athén. Mají i tu typicky lesní vůni vlhkosti.