Vize, jakou potřebujeme/1178

Dobré teorie není nikdy dost (bez drtivé ideové převahy opřené o dobrou teorii to opravdu nepůjde, jdeme do velmi těžkého období, současná globální moc se v zemích EU bude držet zuby nehty a hrotit situaci do krajnosti). Prorocký příspěvek Vladimíra Proroka to ilustruje i dokazuje. Na tématu více než atraktivním. Uveřejňuji na pokračování ve čtyřech dílech, odlišuji barvou a připojuji své poznámky.

Politika a reálie současného světa – 2. část

Vladimír Prorok

Teorie chaosu a politická realita

Moderní představa chaosu se formuje na začátku 20. století v analýzách francouzského matematika, fyzika H. Poincaré (1854–1912), zabývajícího se problematikou vztahů tří těles a neperiodickými orbity, která vyústila do koncepce nelineárních systémů. Rozvoj teorie chaosu byl umožněn rozvojem výpočetní techniky a modelování v druhé polovině 20. století. Průkopníkem této teorie byl americký matematik a meteorolog E. Lorenz (1917– 2008), jehož zájem o chaos vznikl během jeho práce na předpovědi počasí. Systémy, které jsou charakteristické deterministickým chaosem, jsou komplexní (komplikované), tj. současně obsahují více cílů, k nimž se pohybují nebo se vzájemně ruší, nebo nakonec obsahují více struktur, které nelze popsat jedním jazykem. Jejich chování může být po určitou dobu neměnné, může vykazovat periodický pohyb, kvaziperiodický pohyb nebo chaotický pohyb. Chaotické chování je charakterizováno stavem, kdy i velmi malé podněty vyvolávají velké změny v chování systému, a i malá změna v počátečních podmínkách vede po čase k velmi odlišnému výsledku. Nelineární dynamické systémy vykazují několik vlastností:

·                  jsou citlivé na vstupní podmínky,

·                  výstupy nejsou proporcionální vstupům,

·                  celek není stejný jako jeho části nebo dokonce není odvoditelný z částí,

·                  není evidentní, co je příčinou a co je následkem.

Teorie chaosu se zpočátku zabývala jevy v oblasti matematiky a fyziky. V 80. a 90. letech se postupně prosazuje názor, že i společnost je nelineární systém, tudíž pravidla fungující v oblasti matematických a fyzikálních jevů mohou platit i pro společnost. Za jednu z příčin lze považovat globalizaci, která dynamizovala (chaotizovala) tradiční společenské systémy, a proto se objevuje požadavek nově pohlédnout na vývoj společnosti. Velký podíl na rozvoji teorie chaosu má Institut v Santa Fe (https://www.santafe.edu/ ) v USA založený v roce 1984. První velká debata o aplikaci na společenské jevy se odehrála v roce 1996 na Universitě Národní obrany v USA, která dala impuls k její aplikaci ve sféře ekonomiky, politiky a vojenství (Complexity, Global Politics, and National Security. National Defence University, Washington, D.C. 1997). Teorie chaosu se tak stává jedním z nástrojů pro dosahování žádoucích cílů nastolováním tzv. řízeného chaosu. U nelineárních systémů nefunguje strohý determinismus a vývoj směřuje k určité linii, tvořící hranici možných variant rozvoje, který se nazývá atraktor. Pokud se subjektu podaří změnit parametry fungování systému např. likvidací některého klíčového prvku nebo změnou podmínek jeho fungování, dojde k tzv. bifurkaci, což je označení pro bod zvratu na vývojové linii, kdy v důsledku nerovnováhy negativních a pozitivních zpětných vazeb (rozpad existujících struktur) dojde ke změně trajektorie vývoje a vzniku nového atraktoru.

Využití teorie chaosu v politice má svá úskalí, jak to ukazuje současnost. Současný stav světa je výsledkem čtyř procesů:

- Za prvé, je výsledkem pokusu části elit USA a části světové finanční oligarchie vytvářet "plánovaný (řízený) chaos" s cílem oslabit protivníky. Nástroji řízeného chaosu je podpora antisystémových sil v nepřátelských státech, vyvolávání regionálních konfliktů a může jim být i vytváření či zveličování hrozeb procesů ohrožujících stabilitu společenských systémů, přičemž cílem je diskreditace národních států a přechod moci buď k USA, které tak obnoví svou hegemonní pozici, nebo k nadnárodní finanční oligarchii.

Za druhé, je projevem neadekvátního použití teorie chaosu. Přestože destrukce systému nebo klíčových prvků systému je v celé řadě případů úspěšná, následná stabilizace na bázi žádoucích hodnot nebo udržování chaosu v žádoucích rámcích se nedaří. Především narušení tradičních i nedemokratických institucí nevede automaticky ke vzniku demokracie, se kterou autoritářské státy nemají v řadě případů žádnou historickou zkušenost. Podobně řízená destrukce ekonomiky prostřednictvím sankcí nebo sabotáže, snižující výkonnost systému, nevede automaticky k vytvoření efektivnějšího systému, což vede k diskreditaci nových elit nebo trvalému chaosu a jeho vývozu do vnějšího prostředí – migrační vlny, růst terorismu apod. Aplikace teorie chaosu, podobně jako v případě teorie systémů je realizována v rámci ideologického rámce, tvořeného v současnosti ideologií nové pravice, snažící se udržet hegemonii Západu v čele s USA, což naráží na odpor alternativních (revizionistických) sil – Číny, Ruska a dalších. Pochopení mechanismu řízeného chaosu umožňuje přijímat protiopatření, která jsou jednak spojena s izolací antisystémových subjektů a konsolidaci prosystémových sil, jednak s mobilizací zdrojů, které mají umožnit řešit problémy vyvolávající negativní emoce obyvatelstva. Důležitým faktorem umožňujícím eliminovat pokusy o destabilizaci je využití specifik politické kultury obyvatelstva – v případě Ruska je to sjednocující význam pravoslavného náboženství a "svatých válek" vedených proti vnějším protivníkům, v případě islámských zemí to může být boj s křesťanstvím, představovaným křížovými výpravami nebo kolonizací, v případě Jižní Ameriky étos osvobozeneckého boje proti dominanci USA. Atraktor tak získává jiný rozměr a pokusy o destabilizaci mohou vést naopak k upevnění režimů.

Za třetí, chaos může být výsledkem použití jiných ideologicko-metodologických konceptů, které neodrážejí a nepostihují dynamiku prostředí. Je to případ jak ideologického rámce výše zmíněné aplikace teorie chaosu, tak pokusů stabilizovat systém na bázi náboženských nebo ideologických konceptů, vycházejících z představy o jediné správné cestě. I když připustíme fakt, že některé z nich mohou být blízké realitě, chaos vzniká v důsledku nesouhlasu s daným postupem stoupenci jiných přístupů, s jinou představou o způsobu dosažení harmonie.

Za čtvrté, chaos může být vyvolán fungováním řady systémů, které mají nelineární charakter a nacházejí se mimo sféry působení dílčích subjektů (přírodní procesy, pandemie, ekonomika). Nepochopení zvláštností fungování těchto systémů v čase a prostoru a pokus řešit existující problémy v rámci odzkoušených přístupů ne vždy vede k očekávanému úspěchu a v řadě případů jsou naše zásahy nejen nejednoznačné, ale mohou situaci i zhoršovat. Pokud se podíváme na problém použití války, respektive hrubé síly (hard power) při řešení dnešních problémů optikou výše uvedených argumentů, je evidentní, že vyvolávání přímé konfrontace, ať už vojenské nebo ekonomické zjevně ohrožuje nejen "oběti", ale i nositele.

K tomu:

Jak už jsem poznamenal v předcházející části, aplikovatelnost teorie chaosu na teorii společenského vývoje bych nepřeceňoval, mnohem větší perspektivu nabízí dobře koncipovaná teorie her. Ale přehled pokusů o aplikaci této teorie, který dal V. Prorok v této části, je inspirující.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Naposledy se vracím k období mezi Vánocemi a Novým rokem, které jsem trávil v Athénách. (Brzy i u nás bude tak teplo, jako tam v prosinci a lednu.) Byl jsem zde poprvé. Obrovská aglomerace, bydlí zde skoro každý druhý Řek. Nicméně je město krásné nejen fascinujícími památkami, ale i tím, jak je penetrováno nádhernou přírodou. Nejen tím, že v bezprostředně dosažitelném okolí je několik hor vyšších než Ještěd, ale i průnikem přírody (včetně hor) přímo do města. Počasí příjemné, občasný deštík není na škodu. Příroda méně rozkvetlá než v jiných oblastech Středomoří, ale i tak si ji zde lze užít.

Blíží se konec roku i konec nádherného pobytu v Athénách. Takže ještě jeden výlet k moři. Kousek od Pyrea.  Výlet od stanice metra Faliro (kousek od olvympijských stadionů s vodními sporty) k Řecké národní Opeře. Je Silvestr. To jsem ještě netušil, že ji dnes ještě jednou uvidím. Přímo o půlnoci.

Ještě před tím, než jsem dojel do stanice metra Faliro, jsem využil přestupu z modré linie na zelenou k procházce k nedalekému obchodnímu přístavu.

 

Je to tu pěkné.

 

Konstrukce v pozadí patří k jednomu z olympijských stadionů.