Dobrá teorie dneška: Prosadí se?/30

"Alea iacta est" ("Kostky jsou vrženy")

Před přečtením této části doporučuji seznámit se s podrobným úvodem k celé sérii, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/12471-dobra-teorie-dneska-prosadi-se-1.html

Doplňující poznámka k této části:

Série se sestává ze dvou pracovních verzí pojednání, které jsou cílené do prestižních impaktovaných časopisů. Obsahují zásadní posun v poznání, ale z řady důvodů nebude jejich prosazení jednoduché. (Mj. právě proto, že jsou posunem poznání k využitelnosti teorie v praxi tváří v tvář současným problémům.) Text pojednání odlišuji od úvodních pasáží a vložených poznámek barvou.

Pokračuji v prezentaci druhého pojednání. Obsahuje kritické přehodnocení Marxovy teorie vykořisťování, konkrétněji jeho teorie nadhodnoty, která je naprosto nedostatečným vodítkem k pochopení toho, o co dnes jde a co dělat. Toporné lpění na ní (bez pochopení dobových kontextů a většinou i teoretické podstaty tohoto Marxova modelu) dezorientuje hnutí, které usiluje o nápravu stavu, resp. o zvrácení negativních trendů, které vedou do záhuby lidské pospolitosti.

Nyní jdeme přímo ke konfrontaci Marxovi teorie s jejím rozšířením prostřednictvím teorie pozičního investování:

Marxova teorie nadhodnoty, nebo teorie pozičního investování? – část XIV.

Shrnutí a diskuse

(Pokračování)

Do shrnutí: Z hlediska širšího kontextu odborných diskusí je vhodné rozlišit dva typy pohledu na současnou realitu:

- Setrvačný, který nutně vede k restriktivnímu vidění "řešení" (přesněji neřešení, ale generování) současných vývojových problémů lidské pospolitosti, jehož hlavním motivem je uchovat privilegia stávajících nefunkčních (degenerujících) elit, tj. koncepce K. Schwaba a jeho epigonů.

- Nesetrvačný, který je založen na tradici perspektivního vidění kvalitativních změn ve vývoji společnosti a který má významnou metodologickou oporu v odkazu K. Marxe.

K diskusi: Zde bude nutné ukázat, jaké zdánlivě metodologická odlišnost (setrvačné – nesetrvačné vidění, restriktivní – perspektivní vize odvíjející se od těchto pohledů) souvisí s ideologií uchování stávajícího typu privilegií, v současné době již nefunkčních (degenerujících) elit na straně jedné, na straně druhé teorií (vycházející podstatným způsobem z odkazu K. Marxe, ale i dalších badatelů) zaměřených na podporu těch, kteří jsou schopni s využitím možností vzájemné spolupráce nezbytné změny provést.

K tomu:

Výše uvedené rozlišení, které je přibližně dva měsíce starým výsledkem rozpracování uvedeného přístupu, se ukazuje jako nosné z hlediska pochopení logiky současného dění. Doložíme to vybranými pasážemi navazujícího článku, který z prezentované koncepce vychází. Mj. tím i dokumentuje ta, jaký badatelský a aplikační prostor posun teorie, o kterém informují uvedená dvě pojednání, otevírá.

Závěr

Marxovo dílo můžeme chápat jako první úspěšný pokus o intenzivní a komplexní propojení rozvíjejícího se teoretického systému se společenskou praxí odpovídající trendům historického vývoje. K tomuto "dotyku" díla a reality dochází přibližně od prvních Marxových teoretických výbojů ve 40. létech 19. století až pod dokončení prvního dílu Kapitálu v létech 60. Pro úplnost dlužno zaznamenat významný podíl B. Engelse na rozvíjení a šíření tohoto teoretického systému i Leninovu snahu o obnovení intenzivního propojení rozvíjejícího se teoretického systému s praxí spojenou s několika významnými posuny v oblasti teorie.

Historické osudy Marxova díla však současně ukázaly, že toto spojení nemusí být trvalé. Pokud dochází k významným změnám v realitě a teorie se nerozvíjí dostatečně dynamicky, pokud dokonce do teorie pronikne kanonizace (ve smyslu nepřípustného zjednodušení a umrtvení) základních postulátů, dojde k přerušení tohoto spojení. Ti, kteří se o umrtvenou intepretaci teoretického díla opírají, jsou stále více bezradní, stále více neúspěšní a postupně ztrácejí důvěru i v možnosti teorie samotné. Tomu napomohlo i několik vln dezinterpretace Marxova díla (jeho přizpůsobením ideologii Djilasovy "nové třídy", pseudorevoluční snění radikálů různého typu, upravení Marxova díla do podoby, vhodné pro jeho levnou kritiku apod.).

Ne nepodstatnou roli v umrtvení Marxova díla sehrála i sugestivní podoba teorie nadhodnoty, ve které v daném historickém kontextu byl tento model rozdělení výnosů z ekonomických aktivit podán. Tomu napomohla i zjednodušená interpretace závěrů vyplývajících z toho primárního a umrtveného modelu: Pokud dojde k zespolečenštění výrobních prostředků bude možné nadprodukt rozdělovat sociálně spravedlivěji a ekonomicky efektivněji (a dle tohoto prizmatu v jeho intencích řešit jen otázky, jak výrobní prostředky zespolečenštit a jak rozdělovat spravedlivěji a efektivněji).

Tím bylo překryto to nejdůležitější. To, že v celých lidských dějinách, ve všech  ekonomických systémech, docházelo k ekonomickému parazitismu na bázi pozičního investování, přeměny majetkových výhod ve výsady a následně v nástroj diskriminace a segregace. Rozbujení tohoto fenoménu, jeho penetrace institucionálními systémy, vedla k zániku ekonomických systémů, větších, menších i hodně velkých, často katastrofickému přerozdělení bohatství, které sice bylo někdy spojeno s velkými ztrátami, ale vedlo k vytvoření nových startovních  podmínek, aby se vše znovu opakovalo. Pokud v ranném období Marxovy tvorby lze najít určité postřehy v daném směru, v procesu tvorby sugestivního modelu přerozdělení v podobě teorie nadhodnoty, kterou byl sám fascinován, přestává problémům souvisejících s tehdejšími projevy pozičního investování věnovat velký myslitel pozornost. Snaží veškerou rozmanitost tehdejšího sociálního a ekonomického dění subsumovat pod jím vytvořený model, kterým je sám fascinován, tak, jak jsme to doložili v první kapitole. V tomto ho následovali a následují dodnes (až na výjimky) prakticky všichni epigoni.

Dnes doba spíše přezrála, než nazrála. Pokud mají být redukovány náklady (v podobě ničení materiálních i kulturních hodnot, lidských osudů i životů, prudkého nárůstu rizika přežití lidské pospolitosti nejen v lokálním, ale i globálním měřítku), je nutné obnovit intenzivní a komplexní propojení rozvíjejícího se teoretického systému ("odumrtvit", resp. odblokovat dogmaty zablokovaný systém). I zde máme možnost čerpat oporu v Marxovu pojetí společenského vývoje jako přírodně historického procesu, v Marxovu pojetí práce a její role v rozvíjení specificky lidských schopností, v Marxovu pojetí nové ekonomie, ve které volný čas prostřednictvím produktivní spotřeby zvyšuje produktivní sílu práce apod. Významné inovování Marxova odkazu je přitom možné spojit s rozvojem těch teoretických disciplín, které jsou zaměřeny na komplexnější analýzy některých podstatných aspektů společenského dění s využitím účinných matematických prostředků (příkladem může být teorie designu a implementace mechanismů iniciovaná L. Hurwiczem). Rovněž tak přínosná je i řada koncepcí, které se pokoušejí o zachycení dějinných trendů a které vycházejí z různých reflexí Marxova díla.

K tomu:

Tímto uzavírám prezentaci dvou významných pojednání, nikoli však sérii věnovanou posunu v oblasti teorie. Pokračuji zveřejňováním dalších navazující významných výstupů v teoretické oblasti.

(Pokračování)