Vize, jakou potřebujeme/1426

Příspěvků k pěstování vize je v současné době přetlak. Přesto si myslím, že je vhodné zařadit zdánlivě  odtažitý článek stálého účastníka online diskusí k pěstování vize Miroslava Slouky o Jürgenu Habermasovi, kterému je neuvěřitelných 96 let. V nedávné době byl napaden "progresivistickými  aktivisty" za výrok v televizním diskusním pořadu, že "Německo není ve válce". Jeho slova byla vnímána jako výraz filozofické zdrženlivosti, ale také jako politicky problematická. Habermas tímto výrokem navázal na svou dlouhodobou filozofii "Besonnenheit" – tedy zdrženlivosti, kterou považuje za historicky odůvodněnou odpověď Německa na ozbrojené konflikty. Tvrdí, že účast na válce není totéž jako být ve válce, což je nuance, kterou mnozí kritici odmítají. Kritici Habermase si neuvědomují, že tvrzení "Německo je ve válce, může to mít vážné důsledky":

- Legitimizace odvety: V mezinárodním právu může být stát, který je považován za válečného protivníka, cílem vojenské odvety. To by mohlo být využito jako záminka pro útok ze strany Ruska.

- Eskalace konfliktu: Takové tvrzení může eskalovat napětí a přispět k širší militarizaci Evropy.

- Politická instrumentalizace: Autoritářské režimy mohou využít takové výroky k propagandě, že Západ vede válku proti nim.

Mj. – Habermas byl jednou z významných osobností Frankfurtské školy (ze které vzešli tzv. "neomarxisté", což je ovšem dost nepřesná interpretace). Postupně vyrostl v jednoho z nejmoudřejší filozofů, a ne náhodou čelí útokům plytkých primitivů. Zde je Sloukův příspěvek o jeho díle (jak aktuální pro pěstování vize!):

Habermasova idea zušlechťování demokracie rozvíjením rozumu prostřednictvím diskusí

Soukromí podnikatelé i mnozí nepodnikatelé, orientovaní na požitky, rodinky "grilovačů u vlastních bazénů", ale i mnozí dosud "loajální zaměstnanci", přestali postupně používat vlastní rozum, přestali myslet. (Nyní se přidala svou podporou nemyšlení i geniálně rychlá a často podle mne až záměrně velmi hloupá AI, vedoucí mnohdy k další odúmrti kognitivních funkcí  člověka a schopnosti vést argumentativní dialog s plným využitím vlastního rozumu).

Lidé se vzdali své přirozenosti utvářet si vlastní názor v debatě s ostatními. Veřejný prostor se změnil a dále mění, a tzv. "veřejné mínění" se stává jevištěm normativních diskurzivních tyranií. Veřejné a soukromé - tato dvojice prodělala vývoj od "schizoidní" dvojí tváře (jinak se mluvilo doma, jinak na veřejnosti), přes určitou iluzi nápravy této dvojí tváře směrem k nastoupení "života v Pravdě", až po nový schizoidní podnik novodobých dobře instruovaných a převychovaných "pionýrů", kteří se usídlili až v nejvyšších funkcích systému.

Soukromí se opět stává více soukromým a veřejné se podřizuje nárokům velkých organizací, neprůhledných chobotnic a monopolních "tvůrců nových diskurzivních norem". Rodina dál, i když zatím asi méně viditelně, ale přesto, pomalu ztrácí své formativní funkce, s tím, jak děti vychovávají novodobí marketéři nových ideologií ve školách, při různých "projektech" a akcích neziskovek.

Mizí suverenita jedince, nyní opět stále více odkázaného na rozhodování "velkých hráčů". Máme tu obrat k nezdravé sadomasochistické, mnohdy iracionální, bez možnosti uplatnění vlastního užívání rozumu, masmediální a masové kultuře marketingové ideologie, která je často méně viditelná, nerozpoznatelná jako k totalitě směřující nutnost. Veřejná sféra ztrácí původní roli na rozumu založené diskuse, v níž by se proti sobě stavělo bez zábran osobní mínění, a tím by se vytvářel komunitou argumentačně prověřený společný názor na základní palčivé otázky.

Rozum a diskuze jsou nahrazovány prostřednictvím médií a propagandy tzv. veřejným souhlasem, který je předem připraven. Komunikativní kompetence vstupu do nové veřejné sféry představují sady vzorů jak "pseudoargumentovat", o čem lze a o čem nelze mluvit, nebo dokonce myslet. Pokusy jít proti nim jsou sankcionovány.

Co je však na tom všem úchvatné, je, že všechny tyto skutečnosti takto charakterizoval na základě tehdejšího vývoje společnosti již v 70. letech Jürgen Habermas, jehož podle mne jedno z nejdůležitějších děl, věnované možnostem komunikace v demokratickém zřízení, nebylo do češtiny vůbec přeloženo, a zůstává tak pro mnohé neznámé (Na Slovensku vyšlo v roce 2011 v nakladatelství Kalligram Bratislava pod názvem: Teória jazyka a východiská sociálnych vied).

Habermas ukázal, že žádaná "deliberativní" demokracie (argumentačně se rozvíjející na základě neomezovaných racionálních diskusí ve veřejném sektoru) je ideálem, který se vzhledem k vývojovým trendům současného kapitalismu stává čím dál více nedostižnou utopií. "Cvičení" a rozvíjení rozumu se znovu přesouvá do soukromí a malých diskusních kroužků, nad jejichž hlavami visí damoklovské meče oficiálních norem, vzorů, stereotypů, eristických (neférových) úhybných manévrů "držitelů diskurzivní moci", včetně hrozeb omezování osobních svobod každého z nás.

Přesto nelze tuto "utopickou" důvěru v prosazení férového nasazení vlastního rozumu v rámci dosud otevřených možností vzdát a podvolit se předem připraveným "omezovacím mechanismům", jež nám předem vnucují "pravdu", jako oficiální normu pro loajální "opékače" i pro "nespokojené intelektuály"."Nevzdávat se vlastního rozumu", jeho zušlechťování a tříbení, by mělo být "heslem" č. 1, a základním archimedovským bodem možného obratu. Přes "obrat k jazyku" k "performativnímu obratu" plné praktické (i pragmatické) emancipace nejvlastnějších schopností (kompetencí) člověka, v jehož možnostech je nesrovnatelně více než to, jaká role je mu dnes, zaobalená do roucha klidového "neděšení" a zvrhlého "huráválečnictví" vnucována.

Narazili jsme také na velký problém odcizení mladé generace čemukoli, co je spjato s generací starší. Mnozí si již dávno uvědomili, že ztrácejí, a dnes už skoro zcela ztratili kontakt s předáváním svého "umu a roz-umu" svým potenciálním nástupcům. Zpřetrhány jsou původní nástupnické "cechovní" linie, v nichž se učni a tovaryši učili prakticky zvládat nejen zjevné teoretické a praktické vědomosti, ale i "tacitní" (implicitní) dovednosti "tradičního učednictví". Za takové situace je téměř znemožněno oslovit nastupující generaci, která už zároveň odrostla a dobře se zahnízdila v "bublinách" často moc nevšímaných, ale již prakticky provozovaných a delší čas utvrzovaných diskurzů, směrovaných proti názorům "pamětníků opěvování staré totality". Pokud existují "hnízda pozitivních deviací", měla by se jakákoli vize zaměřit na podporu jejich udržení a rozšiřování, měla by je umět z "uživatelů bubliny" přeorientovat na nové kreativní "epidemické" přenašeče idejí a rozšiřovatele vlivu.

(Pokračování)

 A k tomu trochu inspirující přírody:

Výlet, či spíše jen asi pětikilometrová procházka, ke Kněží hoře (488 mnm) v Požáreckém polesí od Jílovské silnice (mezi Těptínem a Skalskem). Nejhezčí v době, kdy se obarví stromy umírajícím listí. Je zde pěkná náhorní rovina, po které lze udělat několik okruhů pohodlným terénem. Roste zde i dost hub, v tuto dobu zejména strmělka mlženka skvělá do octa.

Další nádherný útvar posázavské žuly na pozadí podzimního zlata.

Podzim kouzlí. Letos dost dlouho.

 

Dokonce jsem v tuto dobu našl i jednoho nečekaného hřiba. V kulajdě byl báječný i přes pokročilý věk.

 

Další příbeh ze seriálu "Podzim kouzlí". Zážitek, který nabije na celý týden.