Před chvílí se procházím po Žofíně. V pohodové předvánoční atmosféře. Přemýšlím nad detaily odborné monografie, kterou připravuji.

Najednou na mě vyrazí se štěkotem psík. Lekl jsem se. Hodně a nepříjemně.

Horší bylo, jak z toho měla radost jeho nafintěná panička. Nestává se mně to často, ale v tu chvíli jse dostal chuť nenechat do bez odpovědi.

Jak jsem šel kolem ní, vyštěkl jsem na ni. Naplno. Jak nejlépe jsem to uměl.

Škubla sebou. "Co si to dovolujete!?" - zavřískala.

"Paní - povídám klidně - až ten váš pejsek na mě zase bezdůvodně vybafne a vy z toho budete mít radost, vybafnu zase já na vás. Nejlépe, jak umím. A doporučím všem známým, aby to udělali taky."

Nebo existuje nějaké lepší řešení?