Uzbeci rádi "dárečkují", tj. dávají dárky. Netušil jsem to, a tak jsem byl překvapen, když část pracovního programu byla spojena s nákupem dárků pro mé blízké. Vyzvěděli obratně den předem, kolik mám dětí a vnuků, aniž bych tušil, jaké mají úmysly. Byl jsem trochu či spíše dost v rozpacích.

Uzbekistán rozhodně stojí za to. Pokud budu mít příležitost, rád se sem zase podívám. Už kvůli místním lidem. Cítil jsem se mezi nimi dobře. I na ulici při běžných rozhovorech.

Foto 1: Podobní našim špačkům. A stejně drzí. Říkajím jim zde "Afghánci". Prý kdysi dávno přiletěli z Aghánistánu. Jsou vidět i meruňky, která popadaly ze stromu. Právě dozrávají. Příroda je zde asi měsíc před tou naší.

Foto 2: Neomylně jsem našel i synagogu v centru města. K Židům zde mají pozitivní vztah. Na přímý dodaz, zda jsem také Žid, jsem odpověděl ne a zklamal jsem je.

Foto 3: Slunce zapadá, zítra vstávám v pět a odlétám. Taškent se se mnou loučí tímto zážitkem.

Foto 4: Přelétáme nad nešťastnou vysychající oblastí u Aralského moře. Snad se do Uzbekistánu ještě někdy podívám a budu moci navštívit i Buchar a Samarkand.