Letošní prázdniny jsem zahájil setkání se spolužáky ze studií. Původně jsem si myslel, že je to po roce, a podivil jsem se, jak jsme zestárli. Když jsem zjistil, že uplynulo už pět let (nějak rychle to uteklo), byl jsem hrdý na to, jak svěží jsme se uchovali.

V očích každého nově příchozího na setkání by dvojí strach. Ten menší – že nepozná někoho ze sešlosti, protože mu už nefunguje paměť. A pak ten větší, ten strašný strach – že nebude poznán ostatními, protože už natolik sešel stářím, že je k nepoznání.

Nakonec jsme se všichni nějak poznali. A bylo to i trochu veselejší, než před pěti léty. Tehdy nějak většina pociťovala, že už překročila svůj zenit a byla z toho smutná. Dnes většina naopak zjistila, že stále má co říct a že toho ještě každý hodně dokáže.

Foto 1: Setkání bylo federální, minulé bylo na Křivoklátě, letošní u slovenského moře – na Zlatých jezerech.

Foto 2: Je to tedy skoro jako u středozemního moře.

Foto 3: Nádherný západ slunce nad jezerem.

Foto 4: Naše sešlost.