Následující materiál vznikl v rámci našeho týmu a bezprostředně se týká vize, o kterou jde (zejména ve smyslu vystižení podstaty přeměn). Jeho autorem je Mgr. Ing. Miroslav Jurásek, Ph.D. z Vysoké školy finanční a správní. Myslím, že ač odborný, přesto bude text srozumitelný širší veřejnosti. Zejména proto, že je přímo k věci. Zdroje jsem uveřejnil v prvním pokračování.
Proč není lidský kapitál využíván efektivně? – 3. část
Miroslav Jurásek
3. "Systémová" ztráta lidského kapitálu
Z rovnice (2) plyne, že hodnota lidského kapitálu bude kladná, i když nikoliv maximální. K tomu by musela být splněna ještě rovnice (5). Nicméně ve skutečnosti investice do lidského kapitálu může být záporná, pokud (za předpokladu, že studium není cílem samo o sobě, ale má mít nějaký celospolečenský přesah, tj. není samoúčelné) se na určité pozice nedostanou jedinci, kteří jsou k výkonu určité profese nejlépe disponováni z hlediska svých zkušeností, schopností atd. (jinými slovy na určitých místech nejsou ti nejkompetentnější a nejlepší).
V praxi se to děje poměrně často. Tyto situace jsou poměrně dobře zdokumentovány a popsány teorií her. Např. Len Fisher (2010) uvedl příklad, který krásně ilustruje, že nikoliv schopnosti, nýbrž vhodně zvolená "životní" strategie rozhoduje o individuálním úspěchu či neúspěchu, na čemž ale ve svém důsledku často tratí společnost jako celek. Oč jde? Představme si následující situaci. Určitý tvrdý spor má být vyřešen soubojem z pistole, který má následující pravidla: právo střílet jako první má nejhorší střelec, pak následuje druhý nejhorší střelec atd. Střelci se střídají v tomto pořadí až do okamžiku, kdy zůstane stát poslední střelec. Přitom nejhorší střelec má pravděpodobnost úspěšného zásahu 33,3333% (tj. statisticky v průměru zasáhne terč ve třetině případů), druhý nejhorší střelec střílí s úspěšností 2/3 a třetí nejhorší (resp. nejlepší) střelec trefí terč se 100% úspěšností. Otázka je, jakou strategii by měl zvolit nejhorší střelec (který střílí jako první), aby jeho pravděpodobnost přežití byla co nejvyšší. Odpověď zní, že by měl vystřelit do vzduchu a nechat ve shodě se známým úslovím "když se dva perou, třetí se směje", ať se dva jeho sokové vzájemně zničí. Tímto způsobem může výrazně zvýšit svoji pravděpodobnost přežití, pokud zamíří naprázdno. V každém případě zajímavým závěrem tohoto ilustrativního příkladu je, že v ostré konkurenci nemusí zvítězit ti nejlepší a nejschopnější, ale ti "nejvypočítavější".
Tento příklad ukazuje, že ke ztrátě lidského kapitálu (tj. k jeho neefektivnímu využívání) dochází i z jiných důvodů než jen těch, které byly naznačeny v předchozím textu. Označme si řeckým písmenem ρ odpor systému k uplatnění, nabývání, uchovávání, rozvíjení atd. lidského kapitálu. Pod tímto odporem si např. můžeme představit interaktivní jednání jiných prvků systému ať už povahy férové (viz uvedený příklad), anebo nekalé (viz investování do pozice, o čemž bude pojednáno dále). Pak rovnici (2) přepíšeme do tvaru
UHC = UC + UP + ρ, (6).
Jelikož platí, že ρ < 0, tj. jedná se o negativní fenomén, bránící v plném rozvíjení lidského kapitálu, je třeba, aby jeho vliv byl co nejmenší. K opravdu efektivnímu využívání lidského kapitálu dojde tehdy, pokud je splněna následující rovnice:
maxUHC = maxUC + maxUP + minρ, (7).
V závěrečné pasáži se zaměřím na zkoumání jedné ze systémových bariér uplatnění lidského kapitálu – investování do pozice. Jak bude dále rozvedeno, fenomén prestižní spotřeby umožňuje vyloučit ty, co "na to nemají", z konkurence. Otázkou je, jakým způsobem je možné tento jev pokud možno co nejvíce eliminovat.
2.1. Investování do pozice
Investování do pozice je investování do postavení určité osoby (např. prestiže dané osoby); podstata pozičního investování spočívá v přeměně majetkové výhody ve výsadu (privilegium). Ten, kdo investuje do pozice, obvykle usiluje o to, aby ostatní subjekty do pozice investovat nemohly (srov. Contreras, 2017; McDonald – Benton, 2017; Tang, 2010).
Podstatou pozičního investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu (privilegium) – děje se tak formou investování do společenské pozice. "Demonstrativní spotřeba", "okázalá spotřeba" či "prestižní spotřeba" (srov Valenčík a kol. 2010) je projevem investování do společenské pozice, dosažení společenské pozice je pak investicí, která má umožnit budoucí příjem.
Investice do společenské pozice má celou řadu negativních konotací, které ekonomická teorie popisuje pojmy "dobývání renty", "asymetrie informací", "hry s nulovým součtem", "bariéra rozpočtového omezení domácností" a její využívání či spíše zneužívání při utváření a prohlubování "ekonomické segregace" (Valenčík a kol., 2010, s. 68). Investování do pozice umožňuje dosáhnout přerozdělení zisků ve prospěch toho, kdo má tuto pozici výhodnější. Z ekonomického hlediska se jedná o "hru s nulovým součtem" (tj. pokud si má někdo zvýšit užitek, musí se užitek někoho druhého snížit).
Investování do společenské pozice mj. vede k jevu, který tým autorů kolem R. Valenčíka z VŠFS označuje jako "Mládkův paradox" (viz Valenčík a kol., 2010, s. 64). Tento paradox vyjadřuje situaci, kdy osoby, které mají málo investičních prostředků, mají zároveň i málo výnosných investičních příležitostí, a osoby, které mají hodně investičních prostředků, mají zároveň hodně výnosných investičních příležitostí.
Investování do společenské pozice je spontánně vzniklé skupinové investování, které omezuje volný přístup do oblasti využívání investičních příležitostí. Jedná se o způsob přeměny majetkové výhody ve výsadu (omezení konkurence v oblasti nabývání a uplatnění schopností). Jeho důsledkem je sociální a ekonomická segregace. Typickým příkladem investování do pozice je, pokud si někdo pořizuje luxusní statky, přičemž díky tomu, že dotyčná osoba vlastní příslušné luxusní statky, získává zároveň kontakty, informace apod., které jí přinášejí další investiční příležitosti.
Poziční investování a s tím spjaté soutěžení o pozice vede k významné ztrátě sociální efektivnosti. Je omezena možnost využívat investičních příležitostí, které jsou spjaté s nabýváním, rozvíjením a uchováváním lidského kapitálu zvětšující se části populace. Například čím dál méně populace má zhoršený přístup ke kvalitnímu vzdělávání (srov. Valenčík – Mertl, 2017). Protože lidský a sociální kapitál je klíčovým požadavkem produktivního zaměstnání lidí, v případě, že se jim nedostává přiměřené úrovně lidského a sociálního kapitálu prostřednictvím vzdělání a zdravotní péče, dostává se jim omezené možnosti chránit své zájmy a být plnoprávnými členy společnosti.
Dalším negativem soupeření o pozice je tlak na porušování obecně přijímaných pravidel (psaných, nepsaných, praktikované morálky, zákonů) a s následným vytvořením struktur založených na vzájemném krytí, vydírání a upřednostňování těch, co drží informace o porušování těchto obecně přijímaných principů. Tyto praktiky prostupují institucionální systém a dostávají ho pod svou kontrolu (Valenčík – Mertl, 2017).
Existuje ještě další a významnější faktor bránící pozitivním změnám, jejichž předpokladem je vytvoření rovnosti příležitostí. Ve snaze získat prostředky pro poziční investování více či méně často dochází k tomu, že někteří hráči porušují obecně přijaté zásady (morální zvyklosti, zákony apod.), aby pro sebe získali jednostrannou výhodu. Tento společenský jev se modeluje hrou typu Tragédie společného. Hráči, kteří porušují obecně přijaté zásady, se vystavují riziku, že v případě, pokud budou přistiženi, vůči nim budou uplatněny sankce (budou potrestáni).
K potrestání těchto hráčů však nemusí vůbec dojít, pokud se "institucionalizuje" (tj. ve společnosti se rozšíří) vzájemné se krytí při porušování obecně přijatých pravidel a zásad (viz Jurásek et al., 2016; Valenčík – Mertl, 2017). Díky pozičnímu investování a této "institucionalizace" dojde k pokřivení společenských poměrů a nepochybně i ke ztrátě lidského kapitálu, protože se tím vytváří bariéry pro jeho rozvíjení a uplatnění.
Proč? Částečně je to vysvětleno hrou Tragédie společného (viz Heissler et al., 2010, 215s). Většina nikdy nesmí přistoupit na hru "pozičního investora" a "tolerovat" tyto praktiky. Pokud by se to totiž rozšířilo přes únosnou mez a stalo se to obecnou "normou" (tj. běžně rozšířenou a přijímanou nepsanou praxí), celá společnost by tratila (tj. mohlo by to mít pro ni nedozírné důsledky). Hlavní sdělení hry Tragédie společného je, že většina nesmí přistoupit na porušování obecně platných zásad a musí hledat způsob, jak přimět jednotlivce k tomu, aby je dodržoval také. Jen tak bude dosažena Nashova rovnována.
K nalezení "minimální efektivní kooperace" zase částečně napomáhá vyřešit hra Černý pasažér (Heissler et al., 2010, s.215-216). Bod efektivní kooperace (tj. stav, kdy všichni spolupracují tak, aby se neobjevil žádný černý pasažér) je ovšem těžké najít.
Nicméně v tomto ohledu výzkum na VŠFS neustále systematicky pokračuje a tým soustředěný kolem Radima Valenčíka rozpracoval modelovou hru Titanic, která umožňuje zodpovědět otázky míry trestu (absolutní, tvrdý, mírný, nulový) pro ty, co nespolupracují (tedy porušují určitá pravidla a zásady vč. pokřivování tržních vztahů prostřednictvím pozičního investování). Viz např.:
https://radimvalencik.pise.cz/4612-model-hry-titanic-a-jeho-vyuziti-20-shrnuti.html
(Pokračování zítra)