Do seriálu o hledání vize zařazuji vybrané pasáže z podnětného příspěvku Jaroslava Šetka z Jihočeské univerzity, který dodal na 20. ročník naší konference Lidský kapitál a investice do vzdělání (abstrakt a literaturu uveřejňuji pro lepší orientaci v první části):

Amortizace lidského kapitálu a věková hranice pro odchod do starobního důchodu – část 2.

Jaroslav Šetek

1. Metody

Článek je zpracován interdisciplinárním přístupem společenských věd (zejména ekonomie, finanční teorie, práva sociálního zabezpečení, sociologie a politické vědy.) Převažuje aplikace analytických, komparativních, historických a analogických metod. Hlavními vstupními dokumenty jsou aktuální legislativní normy systému penzijního zabezpečení na příkladu České republiky, které jsou předmětem pro zpracování analýzy.  Ta je dána rozdílnou mírou amortizace lidského kapitálu podle profesí pro odchod do starobního důchodu.

2. Výsledky výzkumu

Výchozí filozofie

V Evropské unii se po roce 2000 jednoznačně ustupuje od preferovaných důchodových kategorií. V České republice tomu již nastalo v roce 1992. Tehdy byla zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, zrušena k 31. prosinci 1992 zařazení do tří pracovních kategorií. Zaměstnaní zařazena do I. a II. pracovní kategorie se označovala jako "zaměstnaní preferovaných kategorií". Podstata preference spočívala v odlišných způsobech výpočtu důchodů, u zaměstnání I. pracovní kategorie též ve stanovení nižší věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod (tzv. zvláštní důchodový věk) oproti obecné věkové hranici. Do zvýhodněných kategorií I. a II.  byly zařazeny právě profese při zvýšené fyzické zátěži, za zvýšených stresogenních faktorů při zvýšeném riziku ohrožení života a vyšší náchylnosti k syndromu vyhoření. Jednalo se o havíře hlubinných dolů, pracovníků v hutnictví, stavebnictví, zdravotničtí záchranáři, letci apod. To znamenalo respektování principu tzv. profesní invalidity a přiznání nároku na dřívější odchod do starobního důchodu za zákonem stanovený odpracovaný počet roků v této kategorii.

Výši amortizaci lidského kapitálu pro odchod do starobního důchodu lze určit níže pomyslným vzorcem:

 

Amortizace lidského kapitálu = základní amortizace + preferovaná amortizace

Kde:    

Základní amortizace	....................	celková délka zaměstnání
Preferovaná    amortizace	....................	Násobek doby zaměstnaní ve ztížených podmínkách

V souladu již uvedenými legislativními normami mohou odcházet do starobního důchodu dříve jen ti zaměstnanci, kteří byli zaměstnáni ve zvýhodněných kategoriích už před rokem 1993, a ti, kteří nastoupili po roce 1993, by tak museli setrvat v zaměstnání až do zákonem stanovené věkové hranice pro odchod do starobního důchodu, jež se zejména s ekonomickými aspekty prodlužování lidského života (tedy i důchodového věku) zvyšuje, a to na věk 65–67 let po roce 2035.

Podle odborných analýz je jisté, že pro některá povolání (hornictví, hutnictví, vybrané kategorie ze zdravotnictví) je zmíněná věková hranice nepřijatelná. Je to důsledkem rychlejšího tempa růstu amortizace lidského kapitálu, tedy opotřebení lidského organismu vlivem fyzické a psychické zátěže, stresogenních a dalších faktorů. Navíc v ostatních evropských státech bez ohledu na jejich ekonomickou vyspělost jsou věkové hranice některých profesí  (zejména hornictví) pro odchod do důchodu v rozmezí 50–55 let. 

Zrealizované reformy po roce 1993 a další potřeba nového legislativního opatření

Se záměrem řešit problém tzv. profesní invalidity u vybraných profesí a částečně tak nahradit "zaměstnaní preferovaných kategorií" byly zatím řešeny níže uvedenými legislativními normami pro služební poměry vojenské a hornické profese:

Ø  Pro služební poměry vojenské to byl zákon č. 221/Sb. o vojácích a zákon č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

Ø  Nařízením vlády nařízením č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků.

Služební poměry vojenské

Co do své podstaty jsou u služebních poměrů vojenských přiznány výsluhové náležitosti jednorázové (odchodné, odbytné) a opakovatelné (výsluhové příspěvky). Zejména výsluhové příspěvky jsou profesním "invalidním" důchodem. Jejich základní primární funkcí je kompenzovat pokles výdělku v důsledku amortizace lidského kapitálu jako projevu dočasného nebo trvalého snížení pracovní kvalifikace po ukončení služebního poměru. V podmínkách České republiky se však staly hlavním konkurenčním nástrojem mezi služebními poměry v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech. Z pohledu politiky zaměstnanosti tak přestaly plnit její regulační nástroj. (Šetek, 2010)

Výsluhový příspěvek představuje opakovatelnou finanční dávku, která se vyplácí příjemcům měsíčně z rozpočtů ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti po ukončení služebního poměru v minimální délce 15 roků. Z hlediska ekonomických a sociálních aspektů plní institut příspěvku několik funkcí – regulační (zejména v oblasti politiky zaměstnanosti), kompenzační, sociální apod. Co do své podstaty je zejména profesním "invalidním” důchodem, neboť nahrazuje amortizaci lidského kapitálu poklese výdělku v důsledku dočasného nebo trvalého snížení pracovní kvalifikace po ukončení služebního poměru. Navíc na základě provedených sociologických výzkumů v České republice i v zahraničí je prokázáno, že v podmínkách služebního poměru se příslušníci zpravidla "opotřebovávají" rychleji (důsledkem fyzické zátěže a stresogenním faktorům) oproti podmínkám pracovního poměru. Z tohoto důvodu má příspěvek motivovat příslušníky k dobrovolnému odchodu ze služebního poměru v okamžiku dosažení věku, který je možno považovat za hraniční pro setrvání v přímém výkonu služby. Zvláště při prodlužování věkové hranice pro odchod do starobního důchodu by bylo neetické, kdyby např. příslušník po 30 letech služby (zhruba ve věku 50 – 55 let) byl propuštěn bez patřičných finančních kompenzací pro nevyhovující zdravotní, fyzické a další požadavky výkonu služby. (Šetek, 2010)

Od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2016 podléhaly výsluhové příspěvky plošnému zdanění sazbou 15 %.  Nelze popřít pravomoc státu stanovit podle rozpočtové situace, které příjmy na jakou dobu osvobodí od daně a které ne. Avšak toto zdanění za uvedenou dobu se její značně chaotické. (Šetek, 2011;4) Je to dáno tím, že předmětem daňového zatížení by se měly stát za předpokladu, že s ostatními příjmy (podléhající dani) poživatele přesáhne určitý násobek stanovené částky. Ta by mohla vycházet např. od minimální mzdy, jejíž výše zákonem stanovená vychází z výkonnosti ekonomiky. (Šetek,2011;5) Tím by se respektovala amortizace lidského kapitálu ve služebních poměrech vojenských.

Ve všech zemích NATO a Evropské unie je deklarován systém výluhových náležitostí příslušníků ozbrojených složek státu za stanovenou dobu služebního poměru. Zároveň je legislativně chráněno to, aby start v civilní profesní dráze důsledkem amortizace lidského kapitálu během služby neznamenal sociální úpadek vysloužilců. Z hlediska délky služby má výše výměry příspěvku značný význam. Je-li příliš nízká, ztrácí výsluhový příspěvek regulační funkci a poskytování příspěvku za službu se může jevit jako zbytečné. Je-li stanovena příliš vysokou částkou, příslušníci jsou motivováni k odchodu ještě před dosažením přiměřeného věku, čímž se porušuje zásada profesního "invalidního" důchodu. (Šetek, 2005)

Doba 15 let služebního poměru pro přiznání příspěvku je v současnosti pro příslušníky armády a bezpečnostních sborů stejná. Zásadně rozdílná je procentní výměra z průměrného měsíčního hrubého platu ve prospěch příslušníků bezpečnostních sborů (např. za 15 let služby v armádě 5 %, zatímco v bezpečnostních sborech 20 %). Na základě srovnání výluhových náležitostí podle výše zmíněných zákonů lze poukázat na neadekvátnost pro příslušníky bezpečnostních sborů. Ta je důsledkem chybného nastavení této doby, a to již v předchozí legislativní úpravě (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR), která pro přiznání náležitosti vyžadovala pouze 10 let trvání služebního poměru. (Šetek, 2010)

(Pokračování)